Pozvánka do reprezentace mi dala nový impuls, říká beachvolejbalistka z Brna

Dvě těžké sezony má za sebou beachvolejbalistka týmu Beach Academy Victoria Brno a studentka Masarykovy univerzity v Brně, Michaela Břínková. Vicemistryně republiky z roku 2021 nemůže sehnat stálou spoluhráčku a se sportem chtěla dokonce seknout. Plážový volejbal ale pořád miluje, a navíc má teď před sebou novou výzvu – působení v národním týmu.

V posledních letech jste vystřídala několik spoluhráček, jak velká je to v párovém sportu komplikace?

Veliká. Pokud se chcete někam posunout, musí se posouvat celý pár a být na stejné vlně, mít stejné cíle. Poslední dobou jsem ale v žádném stálém páru nehrála. To jsem se pak mohla snažit sebevíc, ale měla jsem pocit, že to nikam nevede. Bylo to strašně demotivující a chtěla jsem se na to vykašlat.

Proč se vám vlastně nedaří najít parťačku?

Ze začátku to bylo přechodem z juniorské kategorie do žen. Původně jsem hrála se starší spoluhráčkou, která bydlela v Německu a plánovala druhé dítě, proto z naší spolupráce nemohlo nic být. Další zase měla jiné hodnoty, které se s těmi mými taky neshodovaly. Jiná věc je, že jsem polařka. Blokařky se prostě shání hůř, protože musí být vysoké a hlavně většina z nich hraje šestkový volejbal.

Co vás u hraní nakonec udrželo? 

Za prvé to byl můj trenér Petr Šafář. Jsem s ním už od mých čtrnácti let a můžu se o něj stoprocentně opřít. Za to kam jsem se dostala vděčím hlavně jemu. V minulosti mě podržel v těžkých chvílích, kdy mi například chyběla motivace a stejně tomu bylo i teď. Pak tu byl druhý velký faktor, a to pozvánka do reprezentace. Taky ale beachvolejbal pořád miluju, stejně jako cestování které k němu patří. Kamarádka je vždycky nadšená, když jí něco z cest přivezu.

Jakou má teď vaše reprezentační působení podobu?

Teď dojíždím každou středu do Prahy a do pátku tam trénujeme v hale. Je to projekt, který má vygenerovat zastoupení na olympiádu v roce 2028. Momentálně trénujeme ve třech plus sparingy, ale v procesu jsou ještě další dvě hračky, které jsou momentálně v Americe. Zaměřujeme se zatím na individuální dovednosti. Nadcházející fáze pak bude účast na Continental cupu, kde budeme chtít hlavně nabýt další mezinárodní zkušenosti.

Jak na vás zatím prostředí národního týmu působí, a jak se vám v Praze přebývá?

Musím říct, že se zatím teprve rozkoukávám, na nějaké názory je ještě brzy. Mám ale dobrý pocit z příslibu, že s námi bude pracovat trenér aktuálně nejvýše postaveného páru (Barbora Hermannová, Marie-Sára Štochlová, poz. red.), Argentinec Sebastian Menegozzo. Už nám pár tréninků vedl a jeho přístup a kvalita jednotek mě oslovila.
Co se týče bydlení, tam jsem hlavně ráda, že je hrazené svazem, třebaže je to spíše studentské bydlení. Jinak by to v mojí situaci, kdy stále studuji, nebylo vůbec reálné.

Jak vlastně vypadá studium sportovkyně vašeho ražení? 

Kloubení studia se sportem rozhodně není snadné. Určitě je ku prospěchu, že na sportovní fakultě, kde studuji obor Výživa a regenerace, jsou na individuální plány tak nějak zvyklí. Jenže zase nejsem na tak vysoké úrovni, aby se ze mě všichni posadili na zadek, takže ne všichni kantoři mi musí nutně vyjít vstříc.

Studování mi ale komplikuje i moje situace ve volejbale. Bez stálé parťačky se pořád musím nějak přizpůsobovat. Například začátek sezony se kryje s červnovým zkouškovým obdobím. A protože jsem nikde neměla jistotu účasti, musela jsem nějakou zkoušku i obětovat, abych nahrála alespoň nějaké body do žebříčku. Proto budu muset bakalářské studium natáhnout na čtyři roky, i když jsem to původně vůbec naplánovala.

Držela jste palce dvojici Schweiner, Perušič na posledním mistrovství světa, které senzačně vyhráli?

Samozřejmě jsem je pozorně sledovala, i když herně bližší mi byl třeba tým Švédů. Na Ondrovi s Davidem se mi nejvíc líbí, jak ohromně jsou sehraní, protože spolu hrají už několik let. Díky tomu někdy dokážou neuvěřitelně uhrát i zdánlivě ztracené míče. Hlavně si na nich vážím toho, že jsou ochotní a dokážou skvěle poradit ohledně volejbalu, ale dá se s nimi dobře bavit i o jiných věcech.

Jaký má podle vás jejich úspěch dopad na český beachvolejbal?

Bohužel od té doby v klubu nepozorujeme žádný nápor nových zájemců. Ani mezi dětmi to nějak moc nerezonuje. Co mě ale zaráží nejvíc je, jak nízko byli mistři světa nasazení v anketě Sportovec roku. Jako by Česko nedokázalo jejich úspěch úplně docenit, v médiích se jen tak mihli, na letišti je vítala jen úzká volejbalová komunita. Je to škoda.