Hudba je jedna velká krádež, říká dvaadvacetiletý kytarista

Kytarista, zpěvák a jeden z textařů a zakladatelů skupiny HiJacks. Tím vším je dvaadvacetiletý Petr Svoboda. V sedmi letech začal hrát na kytaru, v devatenácti založil vlastní kapelu a teď prvním rokem studuje sdružené uměnovědy na Masarykově univerzitě.

Brno – Dvaadvacetiletý student Masarykovy univerzity v Brně se už od raného dětství věnuje hudbě. Zatímco spousta kapel kvůli zrušeným koncertům více nahrává, on to má se svou teprve začínající skupinou složitější a takto volný čas využít nemůže.

Jak jste se dostal k hudbě?

K té mě přivedl taťka. Sám hraje na kytaru a chtěl, aby byl jeho syn taky muzikant. Poprvé jsem začal hrát, když mi bylo sedm. Naučil jsem se asi dvě nebo tři písničky, určitě to bylo Není nutno a znělku seriálu Rychlá rota s Chipem a Dalem. Vydrželo mi to půl roku. Pak jsem hrát přestal.

A kdy jste se k hudbě znovu vrátil?

Ve třinácti. Zjistil jsem, že se na to dají balit holky (směje se). A od té doby hraji až dodnes.

Jak jste se učil hrát na kytaru?

Taťka mě naučil pár základních věcí a nechal mě, ať na zbytek přijdu sám. Odrazoval mě například od základních uměleckých škol, protože tam stejně člověk nemůže hrát, co chce. A tak jsem se učil sám, třeba z internetu, ale když jsem něco potřeboval, byl tam, aby mi poradil.

Jak vznikla vaše skupina HiJacks?

Vystupoval jsem na jedné akci. Může tam hrát nebo zpívat kdokoli, kdo se přihlásí, a tak jsem do toho šel. Tehdy jsem ještě nevystoupil s vlastní tvorbou, hrál a zpíval jsem písničky od Twenty One Pilots. Po vystoupení za mnou přišel známý, jestli si nechci někdy zahrát s ním. Nakonec jsem ale začal hrát s jiným kamarádem. Scházeli jsme se, půl roku jsme hráli neoficiálně… a tak vznikli HiJacks.

Kdy to bylo?

Ta akce byla v listopadu 2016, skupina oficiálně vznikla v červnu 2017.

Změnilo se v kapele něco od té doby?

Myslím, že jen její složení. Začínali jsme ve dvou, pak se k nám folklorista a student medicíny, ti od nás museli odejít a my jsme přibrali dalšího folkloristu a studenta medicíny. Někdy se zkrátka nepoučíte.

Jak jste přišli na název skupiny?

S tím to bylo trochu složitější. Dodnes se nemůžeme s kamarádem shodnout, kdo z nás s ním přišel. Jemu se na škole říkalo Jacku podle jeho oblíbeného autora. No a já jsem za ním chodil s tím, že jsem mu pořád říkal „Hi Jack!“. Pak už jsme přidali jen „s“, aby to bylo množné číslo, protože jsme byli dva, a jméno kapely bylo na světě. V podstatě se v překladu jmenujeme „únosy“, otázkou pak je, jak moc jsou z nás lidi unešení.

Rozvíjí vás nějak studium sdružených uměnověd?

Sdružená uměnovědná studia jsou hodně obecný a teoretický obor, který by měl dát studentovi široký přehled o různých druzích umění, jako jsou například filmy, hudba nebo divadlo. V současné době mám pocit, že mě ale v žádném směru nerozvíjí. Je pravda, že mám při studiu hodně času na hudbu, ale zatím ho k tomu nevyužívám.

Dnes už nemůže být nikdo zcela originální

Co vás inspiruje?

Největší inspiraci vidím v tvorbě druhých. V muzice někoho jiného. Spousta lidí to nepřizná, ale hudba je podle mě jedna velká krádež. Člověk nemusí někomu přímo něco ukrást, myslím i to, jak člověka něco napadne, když poslouchá tvorbu jiných. Nebo klidně můžete vzít frázi, která je v původní písničce nevýrazná, zasadit ji do jiného kontextu a udělat z ní třeba ústřední bod vlastní skladby. Myslím si, že většina muzikantů by si měla přiznat, že když dělají originální tvorbu, tak většinou kradou. Ale nemyslím, že je to něco špatného. Podle mě už prostě všechno, co šlo v hudbě vymyslet jako vyloženě originální, už existuje, a na nás je teď vzít něco, co už někdo udělal, a říct to po svém.

Takže už podle vás není nikdo originální?

Ne úplně. Dnes je podle mě jedním z nejoriginálnějších umělců Billie Eilish. Věnuje se popu, ona mu ale dodala temný tón, který málokdo v tomto stylu používal. Přesto jsou to ale pořád stejné akordy, stejné postupy, jen podané jiným způsobem, jiným tónem.

Není to, co popisujete, spíše inspirace?

Může a nemusí. I inspirace může být určitým způsobem krádež. Když si poslechnete album, které se celé nese v určité náladě, a vy ji pak použijete pro vlastní tvorbu, to řeknete vlastními slovy… není to už podle mě pouhou inspirací. Ale to už zabíháme do zbytečně složitých věcí. Paradoxně je podle mě hudba naopak hrozně jednoduchá.

Jak to myslíte?

Je hodně přímočará. Nejtěžší věcí je primárně boj umělce sama se sebou. Aby byl i on sám spokojený s tím, co nabídne svému publiku. Ale pokud chcete napsat song, který budou mít lidi rádi, není to tak těžké. A to právě i díky těm šablonám, které nám dali umělci, co tu byli před námi. Stačí je vzít a přebrat si je po svém. Největším problémem je pak ta sebereflexe nebo sebekritika. Ale myslím si, že z obecného pohledu je muzika strašně jednoduchá.

A kromě hudby vás ještě inspiruje i něco dalšího?

Z devadesáti procent je to teda muzika, ale jinak to může být cokoli. Klidně něco, co vidíte při cestě autobusem, nebo když se díváte na film. To vám najednou naskočí v hlavě část nějakého songu, o kterém přemýšlíte, jestli si ho máte zapsat nebo ho už napsal někdo jiný před vámi. Jinak jsou tu koncepty. Jsou lidé, kteří se něčím nechají inspirovat a o tom napíšou celé konceptuální album. To mi přijde taky fajn, tu inspiraci máte danou a není náhodná. Víte tak přímo z čeho čerpat.

Věděl byste o nějakém příkladu?

Napadají mě různá hnutí. Hodně se mi líbí Británie devadesátých let, konkrétně britpop. Celé to bylo o socioekonomické krizi. Lidé, kteří začali dělat tu muziku a stali se slavnými byli povětšinou ti bez peněz a nadávali na vrstvu, která peníze měla. A celou tvorbu stavěli právě kolem toho. Ta byla jednoduchá a přímočará, a přesto nesla zprávu pro celou tu generaci.

A co životní zážitky a situace, těmi se neinspirujete?

Ne přímo. Ty spíš formují mou osobnost a to, jak se dívám na svět, což zase dále ovlivňuje moji tvorbu. Spíš jde o to, že mi to něco změní v hlavě, než že bych o nich přímo psal.

Jaký je to pocit být na pódiu?

Za normální situace bývám v pohodě, ani nevnímám nějakou nervozitu. Prostě se nechám unášet atmosférou a okamžikem. Většinou zapůsobí adrenalin a já si pak připadám dominantně, neuvěřitelně. Mám pocit, že zvládnu cokoli a cítím absolutní štěstí. Přichází ale i obavy, například v situacích, kdy někomu vedle vás ze skupiny selže technika a on se to snaží vyřešit ještě během toho, co hraje.

Je velký rozdíl mezi vystupováním před živým publikem a online?

Obecně je to mnohem náročnější, než když jsou před vámi lidi. Když máte živé publikum, můžete se uvolnit tím, že na ně mluvíte a že vám dávají nějakou zpětnou vazbu. Na jedné straně se tehdy stáváte absolutně zranitelnými, na straně druhé máte absolutní moc nad publikem, kterou vám ono samo dává. Ale když máte před sebou prázdný sál a kolem jsou jen lidé z vaší vlastní kapely, jsou všichni stejně nervózní a můžete se opřít jen sami o sebe. A je jedno, jak moc jste zkoušeli. O Vánocích jsme třeba streamovali jeden charitativní koncert. Sice to byla úžasná akce, na které se vybrala spousta peněz, ale bylo by mnohem lepší hrát publiku než prázdné obrazovce.

Má to tak u vás v kapele každý?

Spíš ne, i to je hrozně individuální. Spoluzakladatel třeba bývá před každým vystoupením hrozně nervózní, ještě hodinu před výstupem se s ním nedá mluvit. Pak přijde na pódium a bez problému zaválí. Když jsme vystupovali online, připadal mi klidnější.

Jak moc nervozita při vystupování škodí?

Podle mě je dobré být trochu nervózní a mít z vystoupení před lidmi respekt. Já mám třeba tendenci říkat do mikrofonu věci, které bych neměl, protože se nechám unášet adrenalinem. Asi bych měl být trochu víc nervózní, kamarád by se ale měl zase naopak o něco víc uvolnit. Je to prostě člověk od člověka.

Spousta kapel kvůli koronavirové době a zrušeným koncertům víc nahrává. Máte to se svou skupinou stejně?

My jsme naposledy nahrávali v létě, pak už to moc nešlo. Situace byla nepříznivá kvůli zavřeným studiím a my jsme na to nechtěli jít ilegálně, a ani podomácku. Sice jsme dopsali některé songy, ale k nějakému produktivnějšímu využití času u nás nedošlo.

Kdy myslíte, že budete moct se skupinou zase začít hrát?

Na léto plánujeme několik online koncertů a vystoupení. Dlouho jsme ale spolu nehráli, tak bude těžké se do toho zase zpátky dostat. Náš bubeník musí jít navíc na operaci s kolenem, tak je to v tomto směru celkově nejisté.

Máte nějaký sen co se hudby týče?

Určitě bych se chtěl v budoucnu hudbou živit. Kdybych ale jednoho dne viděl, že budou lidi zpívat naše songy, tak to je asi ten level, na který teď chci dotáhnout. Nechci říkat, že bych rád hrál pro deset, dvacet tisíc lidí, to mi teď přijde hrozně ambiciózní. Jsme teprve začínající skupina, takže nevíme, kam to bude směřovat, a já nad tím v tomto směru nechci zas tak moc přemýšlet. Minimálně bych si ale přál vidět, kam to půjde.

A jaké jsou vaše plány do budoucna?

Přemýšlet nad dalším nahrávání, dokončit nějaké písničky a do dvou let vydat první oficiální album. Dva roky jsou takový milník. Když se mi po hudební stránce nebude dařit, tak se prostě budu živit jinak, ale momentálně nemám žádný plán B. Rád bych to v tomto směru někam dotáhl a prosadil se. Se spoluzakladatelem máme dohodu, že pokud se nám do třiceti bude dařit, tak budeme pokračovat dál. Když uvidíme, že to nikam nesměřuje, tak prostě kapelu rozpustíme.

Myslíte, že byste se toho dokázal tak lehko vzdát?

Nemám ponětí. To je otázka na budoucího Petra.