Na hudbě mám nejraději ticho, říká muzikant Michal Müller

Na citeru hraje Michal Müller od svých třinácti let. Po maturitě na gymnáziu odešel hru na citeru studovat do Vídně a začal si tam s ní i vydělávat první peníze. Teď koncertuje po celé Evropě, vyučuje na seminářích a učí i jednotlivce. Hudbu aranžuje, ale i komponuje. Ve svém studiu nahrál svá tři sólová alba a spolupracoval na několika dalších. Ve svém volném čase se věnuje rodině, chodí na výlety a střílí z luku. Má také rád manuální práci. Nejlepší je podle něj práce se dřevem.

Začátky s hudbou

Michal pochází z hudební rodiny a už jako malý projevil zájem o housle. Rodiče ho tedy přihlásili do hudební školy, kde ho ale nejspíš kvůli nedostatečné kapacitě zapsali na hru na klavír. To se mu podle jeho slov úplně nelíbilo, ale na hodiny docházel. „Moc mě to nebavilo, a tak mě po pěti letech vyhodili, protože jsem necvičil,“ vypráví Michal. Přestože u nich doma na rodinných oslavách hráli různí muzikanti, včetně Ladislava Ryšavého, přezdívaného Argus, který hrál na citeru, nikdy dřív ho nenapadlo, že by na ni mohl hrát taky. Až když doma na dně truhly s vláčky, se kterými si chodil hrát, našel kufr se starou citerou bez strun a několikrát se k ní vrátil, zeptal se svého táty, kde se tam vzala. Byla to citera, kterou koupil od Arguse pro Michalova staršího bratra, který na ni ale hrát nechtěl.

Na další oslavě, kde Argus zase hrál, se Michal odvážil ho opatrně zeptat, jestli by mu na tu citeru natáhl nějaké struny. Druhý den už seděl u Arguse doma a hledal s ním staré struny, které by Michalovi mohl na citeru natáhnout. Podle své citery změřil od oka jejich tloušťku a natáhl je tam, kam by podle něj mohly patřit. Struny měly měděné nebo bronzové omotávky, takže byly zašlé a nedalo se poznat, která je která. Běžně jsou totiž na citeře struny barevné, což usnadňuje orientaci. „Udělal místo na stole a řekl mi, tak tady budeme hrát. Říkal jsem si, jak jako budeme hrát? Já jsem přece chtěl jen natáhnout ty struny,“ popisuje Michal pobaveně situaci, ze které vyplynulo, že ho Argus bude učit. Seděli vedle sebe a Michal se snažil opakovat, co hrál Argus. Do příště se měl naučit nějaké akordy. „Tím, že jsem je hrál pořád dokola, se ty struny vyleštily, a podle toho jsem poznal, jak na ně hrát,“ vysvětluje Michal.

Tehdy mu bylo třináct let a učit se na citeru mu nepřipadalo těžké. Z dnešní perspektivy ale hru na citeru považuje za náročnější, pokud ji člověk chce dělat tak, jak se opravdu má. Tehdy ho ale Argus neučil techniku a nechával ho prostě hrát. To způsobilo, že se sice naučil hrát velmi rychle, ale brzy zjistil, že se nemá kam posouvat. Rodičům se ale jeho záliba líbila a byli rádi, že hraje. Nemuseli ho do ničeho nutit, hrál pořád. „Táta mě samozřejmě všude vodil a ukazoval jako cvičenou opici,“ popisuje Michal.

Z Varnsdorfu do Vídně

Michal během studia na gymnáziu hrál v trash metalové kapele, jejíž zkoušky pro něj byly důležitější než škola, ta ho moc nezajímala. Jenže jak se blížila maturita, začal Michal přemýšlet nad otázkou, co po ní. Na citeru hrál, ale bral ji jen jako koníček, nenapadlo ho, že by se tím někdy mohl živit. Jeho táta měl tehdy firmu, starší bratr studoval strojárnu a bylo potřeba, aby se někdo staral o právní věci – přišel tedy nápad, že Michal bude právník. Podle jeho slov mu bylo vesměs jedno, co bude dělat.

Argus tehdy ale byl na citerovém srazu na Moravě, kde se dozvěděl, že v Drážďanech někdo na konzervatoři učí hru na citeru. Tak se s maminkou rozhodli, že se tam pojedou podívat. „Nebyl internet, nemohli jsme si nikde najít, kde ta konzervatoř je, takže jsme se ptali lidí, až nás někdo nasměroval správně,“ vysvětluje Michal. Na konzervatoři ale narazili. Učitelé ani nevěděli, co to nějaká citera je. Představa o studiu hry na citeru se rozplynula. Jenže přišel leden před maturitou a Michal nevěděl, co dělat.

Přes pána, který byl také na citerovém srazu na Moravě zjistili, že tam nějaká učitelka z Vídně nabízela, že někoho z Čech klidně bude učit. Sehnali telefonní číslo a Michal sám učitelce zavolal. Němčina pro něj nebyla problém, je poloviční Němec a jeho prababička, která ho v dětství často hlídala, neuměla česky, takže se německy naučil velmi dobře už v dětství. Učitelka ho pozvala hned za tři dny na koncert, po kterém se měli setkat. Rozhodl se tedy, že s tátou pojede – maminka už tehdy pracovala v Innsbrucku. „Tehdy si pořád volali a vypadalo to, jako by přede mnou něco tutlali. Nechápal jsem, co se děje,“ popisuje situaci Michal. Bylo to chvíli před jeho osmnáctinami a ukázalo se, že mu rodiče k narozeninám koupili novou citeru a rozhodli se mu ji dát předčasně, aby do té Vídně nejel s tou starou. Dodnes ji má a občas na ni hraje. „Hlavně na ni nahrávám, má specifický zvuk,“ vysvětluje Michal.

Po koncertě ve Vídni se s učitelkou setkali a Michal jí zahrál na citeru. „Myslel jsem si, že můžu jít na konzervatoř,“ vzpomíná pobaveně Michal. Učitelka ho ale vyvedla z omylu a vysvětlila mu, že má před sebou ještě hodně práce. Navrhla, že může ve Vídni chodit do hudební školy, kde bude muset začít od základů, protože neuměl techniku. Až potom může nastoupit na konzervatoř. „Tehdy mi řekla, že do hudebky budu chodit osm let, ale já tolik času neměl, vyšel bych ze školy ve třiceti. Nakoplo mě až když mi řekla, že když se budu snažit, můžu hudebku odchodit za dva roky,“ vysvětluje Michal. Přestože na gymnáziu v tu chvíli propadal, zvládl se vše naučit a maturitu úspěšně udělal.

Studium ve Vídni

Ve Vídni Michal začal jednou týdně navštěvovat hudební školu. Hned na začátku učitelce řekl, že jeho plán je opravdu stihnout se vše naučit za dva roky. A povedlo se. Bylo to ale náročné. Cvičil osm až deset hodin denně a protože nechtěl, aby mu rodiče museli dávat peníze, našel si práci. „Chodil jsem uklízet a pak jsem v domě, kde jsem bydlel, začal dělat vrátného, takže mě tam nechali spát zadarmo,“ popisuje svůj život ve Vídni Michal. Přestože cvičil opravdu intenzivně, citera se mu nezhnusila. Cítil prý obrovský pokrok, a to ho motivovalo. Protože věděl, že na konzervatoři bude potřebovat ještě druhý nástroj, začal hrát i na mandolínu.

Při nástupu na konzervatoř se rozhodl, že si začne vydělávat citerou, kvůli které vlastně ve Vídni byl. „Vzal jsem citeru a šel jsem do hospody a zeptal jsem se, jestli nechtějí muziku,“ popisuje Michal své začátky, kdy si citerou začal vydělávat. Pak už to netrvalo dlouho a Michal si koupil svůj první telefon, protože mu lidé začali volat, aby přišel zahrát. Zároveň hrál v místech, kde se natáčel film Třetí muž, ve kterém celou dobu hraje jako hudební doprovod citera. Do těchto míst se dělaly turistické prohlídky, na kterých hrál. „Tehdy jsem už hrál, co jsem chtěl a vedle těch hospod, kde po mě chtěli tradiční písničky, jsem začal hrát i v klubech, kde jsem hrál svoje věci i různé covery,“ vypráví Michal. V té době už neměl o práci nouzi a hrál třeba i na festivalu Blues Alive v Šumperku.

Ve Vídni studoval čtyři roky. V Rakousku je konzervatoř na úrovni vysoké školy, ale přestože má Michal státnice, titul mu neudělili – stejně jako nikomu, kdo tehdy na konzervatoři studoval citeru. „Teď už ten titul dávají a mohl bych si ho zpětně nechat uznat, kdybych chtěl,“ vysvětluje Michal byrokracii ohledně titulu, který by nesl název diplomovaný pedagog.

Práce muzikanta

Michalova práce je hodně různorodá a jeho pracovní den může vypadat všelijak. Záleží, jestli někam jede hrát, jestli pracuje na něčem konkrétním nebo jestli třeba učí. „Když nedělám na ničem specifickém a když mám múzu, tak něco vzniká. A když nemám múzu, tak cvičím, protože se musím udržovat,“ vysvětluje Michal, jak funguje jeho práce.

Jsou ale i dny, které musí věnovat kancelářské práci, kdy odpovídá na e-maily, kam pojede hrát, ale také píše do klubů, kde už třeba koncert měl a chtěl by tam hrát znovu. Posílá své profily, které ale upravuje podle toho, kam je posílá a za jakým účelem. Nemá rád univerzální text, který se k dané akci třeba vůbec nehodí. Pracuje také na různých projektech, kde má konkrétní úkoly. V tu chvíli se tomu ale musí věnovat naplno a věci, které měl v plánu, musí odsunout na druhou kolej. Také se stává, že se o koncertě dozví dva dny předem uprostřed tvoření, kdy třeba týden na citeru nehrál. „To je cítit, takže si musím sednout a hodit se do formy. Musí mi potvrdnout kůže na prstech a musím si projet repertoár,“ popisuje Michal, jak někdy může jeho práce být velmi nevyzpytatelná.

Do toho všeho Michal učí. Vyučuje na seminářích, kterých má pět až deset za rok. Jak ale Michal říká, příprava mu trvá klidně několik dní, a přestože ji částečně může použít opakovaně, vždy je potřeba něco změnit nebo dopřipravit. „Stává se, že chodí lidi opakovaně, ale zároveň někteří přijdou poprvé a já to musím zkombinovat tak, aby se všichni naučili něco nového. Takže oba třeba hrají stejnou věc, ale každý pracuje na jiném problému,“ vysvětluje Michal možný průběh svého semináře. Michal má ale i žáky, kterým se věnuje pravidelně. Ti většinou ale bydlí daleko, takže se potkávají online. „Na živo je to nejlepší, ale jde to i přes internet. Všechno jim natočím zblízka a když je to potřeba, tak jim to nahraju a oni si to můžou kdykoliv pustit,“ popisuje Michal způsob své výuky.

Michal koncertuje po celé Evropě. Zvali ho i do Japonska, Ameriky, Izraele nebo Pákistánu, ale všechny nabídky odmítl. „Jsem asi málo ambiciózní. Možná je to i tím, že mám malé děti. Až budou starší, nebudu mít asi problém jet na dva týdny pryč,“ vysvětluje svůj přístup Michal. Problém také je, že by se mu většina těchto cest nevyplatila. Hrál by většinou za ubytování i jídlo a někdy prý ani to ne. Pořadatelé se spoléhají na to, že se muzikanti chtějí někam podívat a udělat si výlet. Michal má ale doma rodinu, kterou potřebuje uživit. „Musíš se obrnit, že může přijít měsíc, který není úplně perfektní a nemít z toho stres,“ vysvětluje Michal, jaké to je, být sám sobě pánem. Je to podle něj nejistota, na kterou je ale zvyklý.

Současná tvorba

Michal hudbu aranžuje, ale i skládá. Nedělá to ale tak, že by si sednul a přemýšlel. Nechává tvůrčímu procesu volný průběh. „Spíš se pak zpětně zamýšlím nad tím, jak jsem to vlastně udělal. Ale pamatuji si, jak jsem k výsledku dospěl. A to se snažím naučit lidi – spojit hudbu s nějakým pohybem těla nebo pocitem, který by chtěli nějak vyjádřit,“ popisuje Michal, jakým způsobem tvoří hudbu.

Poslední album Kommok vzniklo ale úplně jinak než ta předchozí. Nejprve hudbu zapsal do not tak, jak si ji představoval v hlavě, aniž by používal citeru. Až po dopsání se skladby z not učil hrát. „Je to podle mě nejpřirozenější způsob, protože kdybych to dělal s citerou, snadno bych spadl k tomu, že si to budu dělat jednodušší a vycházet z postupů, které se mi dobře hrají,“ vysvětluje Michal důvody odlišného skládání hudby. Teď má rozdělaných několik nápadů a nad novým albem přemýšlel už během koronavirové epidemie. Třeba se brzy dočkáme.