Nejvíc mě trápí, že už nemůžu čokoládu, říká epileptik

Brno - Jednadvacetiletý student strojírenství Vojtěch Svitáček se může na první pohled zdát jako každý jiný usměvavý mladý muž. Před čtyřmi měsíci se ale kvůli prvnímu záchvatu jeho život v mnohém změnil . V České republice se odhaduje, že epilepsií, stejně jako Vojtěch, trpí přibližně sto tisíc lidí. Vojtěchovi kromě léků pomáhá také pravidelný režim, který mu byl do té doby úplně cizí.

První záchvat přišel v pozoruhodný okamžik Vojtěchova života, a to zcela nečekaně pro všechny přítomné. Po noci strávené na plese a příchodu domů v brzkých ranních hodinách, šel ještě na kurz akolytů (pomocník kněze u oltáře při liturgické činnosti - pozn. red.), a až poté se velmi unavený vrátil domů. Předešlou noc Vojtěch také poprvé seznámil se svými rodiči svoji přítelkyni. Protože se jí nechtělo brzo ráno vstávat, zůstala, a Vojtěcha tak doma přivítal obraz jeho matky s jeho přítelkyní, jak spolu v kuchyni pečou buchty. „Chtěl jsem přijít za svojí přítelkyní a zeptat se jí, jak se má a jak to zvládá, být tak dlouho sama s mojí rodinou. A v tom jsem dostal vážně obrovskou křeč do nohy,“ popisuje Vojtěch první okamžiky své zkušenosti se záchvatem. „Musel jsem se posadit a za chvíli jsem cítil, jak se mi otáčí celé tělo, jako by mi klouby šly na opačnou stranu. Bylo to strašidelné,“ pokračuje ve vyprávění. Před zraky celé rodiny i přítelkyně se odehrávala situace, které nikdo nerozuměl, epilepsie je vůbec nenapadla. Nicméně se alespoň snažili odstranit věci, o které by se Vojtěch mohl zranit, a pod hlavu mu dali polštář. „Pak jsem cítil, jak padám na hlavu, a to už jsem měl zavřené oči a měl jsem pocit, že dělám kotrmelce a salta,“ ukončuje vyprávění zážitku tím, že po dlouhém pocitu propadání do temnoty se probudil, až když nad ním stáli záchranáři.

Po záchvatu byl Vojtěch převezen do nemocnice. „Byl jsem na tom nejsledovanějším pokoji, kde jsem byl napojený na spoustu přístrojů. A ještě ten večer jsem měl druhý záchvat. Lékaři mi řekli, že hlavní příčina byla nízká hladina hořčíku, moje nevyspání, a k tomu jsem dostal malou mrtvičku,“ popisuje. V kombinaci třeba i s nadměrným požitím alkoholu, je nevyspání jedna z nejčastějších příčin vyvolání záchvatu u mladých lidí. „Teď chodím jednou za měsíc na vyšetření na neurologii, tam mi nasadí takovou čepičku s elektrodami a pozorují, jaké mám vlny v mozku,“ dodává Vojtěch.

„Myslel jsem na to, jak ten další týden mám hodně zápočtů ve škole, a že se mi to vůbec nehodí,“ pousmívá se u otázky, jak se cítil, když se poprvé dozvěděl, co má za nemoc. „Vlastně jsem vždycky přemýšlel nad tím, jaké to je pro lidi s nějakou nemocí. Říkal jsem si spíš: Wow já mám epilepsii, ty jo hustý! Mám věc, na kterou se můžu vymlouvat, abych mohl jít brzo spát!“ směje se. „Popravdě jsem do té doby vůbec nevěděl, co to epilepsie je. V okolí ani v rodině jsem nikoho takového neznal,“ vysvětluje. Teď se naopak snaží o své nemoci hodně dozvědět. Jelikož je to pro něj stále aktuální a silné téma, dokáže se o něm se svým okolím otevřeně bavit. „Dozvěděl jsem se, že hodně mých kamarádů někoho s epilepsií zná. Taky jsme si povídali o tom, jaké známé osobnosti mají epilepsii, třeba Miroslav Donutil, což jsem vůbec nevěděl,“ vysvětluje s pobavením mladý student.

Vojtěchova matka a jeho přítelkyně braly jeho diagnózu trochu vážněji než on sám. „Matka mi na začátku docela dost vyčítala, že se o sebe dost nestarám, a doteď je to téma, u kterého se pohádáme,“ sděluje. Na strojní fakultě VUT, kde studuje, se Vojtěch bavil s profesory, jak postupovat v případě, kdy by záchvat dostal ve škole. Také se dozvěděl, že mu centrum Alfons, které studentům VUT pomáhá řešit jejich problémy, nabízí služby psychologa, využití jejich EEG přístroje, a dokonce i nějakou formu canisterapie. Vojtěch nic z toho zatím nevyužil, ale na uklidňující účinky psí terapie se těší.

Zatímco v minulosti Vojtěchovi režim nic moc neříkal, teď má mnohem pravidelnější život. „Předtím jsem chodil spát během dne, vstával jsem různě, nejedl jsem snídani a celkově jedl jen málo. Teď chodím spát v jeden čas, snídani musím jíst kvůli lékům a obecně jím pravidelně,“ říká Vojtěch. „Nesmím také žádné látky, které podporují činnost mozku, třeba čokoládu, kakao, kávu a čaj. Ani alkohol nemůžu a v hospodě s kamarády jsem od té doby ještě nebyl,“ vypočítává Vojtěch. S kamarády se teď schází trochu méně a když už spolu tráví čas, tak hrají deskové hry. „Oni u toho taky nepijí alkohol. Trochu se teď přede mnou stydí pít. To mi ale až tak nevadí, víc mě štve ta čokoláda. Tu si teď nahrazuju sýrem, hlavně olomouckými tvarůžky,“ dodává.

Vojtěch, jako mnoho epileptiků, nemůže také řídit. Další omezení se týká prostorů, kde by se mohl při záchvatu potenciálně zranit. Momentálně tak nemůže chodit ve škole například na laboratorní cvičení. Tyto faktory mu nyní brání v tom si najít vhodnou brigádu. „Nemůžu ani chodit běhat sám, takže teďka chodím běhat ve skupinách a zaměřuju se spíše na skupinové sporty,“ přiznává, ale zdůrazňuje, že největším spouštěčem je pro něj stejně nevyspání. Právě večer nejvíce pozoruje, že má různé záškuby těla. „Lékaři mi řekli, že se to s těmi léky celkem ustálilo, takže pokud je budu brát a dodržovat režim, tak by se to zhoršovat nemělo,“ doufá Vojtěch.