Pohanství mě vede k tomu nebýt sobecká, říká studentka

„To, v co věřím, je propojení s přírodou, s duchy země a prastarými polyteistickými božstvy. Ať už s těmi z našeho území, jako je Vodan, Radegast, nebo se severskými, které osobně uznávám více. Postupně se hledám. Začínala jsem právě u těch severských, jako je Odin nebo Thor. Ale tím, že žiju v Čechách, tak se postupně dostávám i k těm našim, jako je třeba bohyně jara Vesna,“ říká studentka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Tereza Kalinová.

Jak jste se ke své víře dostala?

Vždycky jsem potřebovala v něco věřit. Dlouho jsem hledala nějaké východisko a došla k tomu, že se nechci modlit k jedné entitě, a proto jsem se rozhodla uznávat přírodu a zemi jako takovou. V bohy věřím, ale jen v množném čísle. Nemám pocit, že by všechno, co se kolem nás děje, zastával jen jeden.

Co bylo předtím?

Byla jsem malá a věřila jsem v dětské abstraktní věci, jako jsou víly a podobně. Už v tu dobu jsem ale cítila odpor ke křesťanství, protože bylo ve velkém kolem mě. Třeba ve škole. Tehdy jsem jela na skautský tábor, kde jsme měli téma vikingů a tam jsem se našla a postupem času se dál rozvíjím právě v téhle cestě pohanství až novodobého čarodějnictví. To mi bylo asi třináct let a zůstalo mi to do dneška. Takže nějakých osm let.

To je trošku paradoxní, že jste tuhle cestu odkloněnou od křesťanství našla zrovna na skautském táboře. Jak na to ostatní nahlíželi?

Kolem mě jsou často ateisté nebo křesťané, pro které je jiná forma víry vlastně nepředstavitelná a nikdy s ní nebyli víc seznámeni. Takže jsem pro ně něco jako taková anomálie, která chodí bosa. Berou mě tak, že jakmile v něco takového věřím, jsem automaticky ezo člověk. Ale tak to není. To, že jsem pohan, neznamená, že budu chodit v sultánkách a ve volném oblečení bez barev. Jde jen o to, v co člověk věří.

Proč ten odpor ke křesťanství?

Věřím, že křesťanství může člověku pomoc najít svoji cestu, ale nemám pocit, že v tom člověk najde sám sebe. Tím, že je všechno hodně svázané pravidly a desaterem, které lidé často ani nedodržují, i když by měli. Mají svoji svatou knihu, ale každý si vybírá, co z toho bude dodržovat a co ne. Vnímám to tak, že křesťané žijí pro to, co bude po smrti. Konají podle toho, že to tak chce Bůh. Mám z toho pocit, že to dělají pro někoho, aniž by to dělali pro sebe. Dělají to pro něco, co vlastně ani neví, jestli skutečně je. Nechci popírat posmrtný život, nechci tvrdit, že je křesťanství sobecké, ale i z lidí ze svého okolí, kteří jsou křesťany, nemám tak vřelý pocit, jaký je navenek prezentován. Jsou uzavřenější.

Není to třeba taky o tom, že kombinujete více náboženských směrů? Nejste zaměřená jen na jednu víru, ale vzájemně propojujete to, co je vám blízké?

Je to určitě tím. I já tu pro mě nejdůležitější hodnotu beru z křesťanství, a to miluj bližního svého. Nemyslím si, že všechno, co je v Bibli, je špatné. Obecně mi ale na křesťanství, a nejenom na něm, vadí, že se snaží zlákat ostatní, a ne vždycky jen tím pozitivním způsobem, což když vezmeme historii Vikingů, taky to nebylo vždycky úplně pozitivní (smích). Ale to, že se křesťanství prezentuje jako jediná čistá víra a věřící mají klapky na očích, a pak najednou vidíme, že tomu tak úplně není a že i v církvi se najdou tací, kteří třeba zneužívají dětí, jejich naivity a podobně, tak z toho mám vždycky smíšené pocity a není to něco, v čem bych chtěla já osobně žít. A s tím souvisí i to, že nevidím důvod, proč slavit křesťanské svátky, jako jsou třeba Vánoce nebo Velikonoce. Pro mě tyhle svátky v klasickém pojetí nemají takovou váhu a kdybych je slavila, cítila bych se jako pokrytec.

Takže Vánoce nebo Velikonoce neslavíte vůbec?

Slavím je jiným způsobem. Neslavím Vánoce, ale Jule, což je v podstatě předchůdce Vánoc. Na Velikonoce slavím Ostaru, tedy vítání jara. Z toho vychází i anglické easter – Velikonoce. Ostara jako taková se od Velikonoc liší taky časově. Letos vyšla na konec března. U pohanských svátků se datum odvíjí od ročního období, od postavení hvězd a slaví se to, jak jsme propojení s přírodou. Na Jule je to oslava prodlužování dne a vidiny pozitivní budoucnosti. Na Ostaru se vítá jaro, nový život a příroda a uznává se žena, která je s jarem spjatá.

Ale tak tomu je i u křesťanských Velikonoc. V čem je to u Ostary jiné?

Podobná asociace je v tradici šlehání žen tatarem, aby byly krásné a mladé. Ostara na to ale nahlíží jinak. Novopohané dávají ženě v tohle období prostor na to, aby byla sama se sebou. Aby se mohla rozvíjet a odpočinout si, protože symbolizuje nový život. Obecně novopohanské slavení Ostary vypadá tak, že se lidé sejdou u ohně v přírodě. Oheň je pro Ostaru klíčový, představuje totiž to, že světlo po zimě zase vítězí nad tmou. Společně se baví a tančí. Je to hodně o propojením sama sebe s okolím.

Jak jste příchod jara oslavila letos?

Letos jsem šla na procházku, byla sama se sebou, vyčistila si hlavu a užila si klidný den.

Co pro vás vaše vyznání znamená?

Snažím se více propojovat se zemí jako takovou a vracet to bohům tím, že jsem otevřenější světu a ostatním. Moje víra mě vede k tomu, abych nebyla sobecká. Ve chvíli, kdy jsem začala věřit v to, v co věřím, zjistila jsem, že to není jenom o mně a že můj život by měl být víc i o druhých a o tom, co tu po sobě nechám. Řídím se tím, že když je přáno mně, může být přáno i ostatním.