Mořeplavec Krautschneider v knize vypráví o lidech, moři a lodích

Brno - Pořádal terapeutické plavby na moři pro léčení narkomanů a alkoholiků. "Já ty kluky nemůžu zachraňovat, jen jim můžu ukázat jak je život úžasný," vysvětluje český publicista, vydavatel a mořeplavec Rudolf Krautschneider. Jeho nová kniha Ve vodě na suchu odkazuje na plavby bez alkoholu a vypráví příběhy "andělů bez křídel".

O čem je vaše nová kniha Ve vodě na suchu?

Všechny moje knížky jsou o lidech, moři a lodích. Názvem Ve vodě na suchu myslím plavby bez chlastu, ale suchem myslím i to, že když jsem na pevnině, tak vysychám. Moře potřebuju, abych přežil. Hlavní myšlenkou téhle knížky je: „Na rozdíl od bouřlivé pevniny, nacházím klid při svých plavbách oceánem. Moře pro mě není slané, ale sladké svými dálkami.“ Z devadesáti procent jsou v ní reálné příběhy. Něco jsou povídky.

Jde o příběhy z terapeutických plaveb?

Speciálně o terapeutických plavbách není žádná moje knížka. V mých knížkách je, z mého pohledu, terapie lidstva. Když má člověk pocit, že je normální, tak cokoliv co řekne, by mohlo mít pro zbytek společnosti nějakou hodnotu. Když má člověk pocit, že je mimořádný, tak to v podstatě nikoho nezajímá. Já jsem ten normální a tu svoji normálnost dávám do knížek.

Proč jste vy ten normální?
Můj jediný úspěch je, že jsem se narodil. Pokud bych měl vybrat druhý, tak je to smrt, která není předčasná. Já jsem nikdy nesledoval úspěch, ale prospěšnost. Úspěšní lidi velmi často prospěšní nejsou. Proto já v mých knihách objevuji, jak já říkám, anděly bez křídel. To jsou úžasní lidé, bez kterých by stát nemohl existovat. Nejsou úspěšní, ale prospěšní. Kdyby to byly klasy, tak úspěšní lidé by trčeli nad ostatními, ale mohli bychom je nůžkami odstřihnout, a nevadilo by to.

Proto je v mých knihách například tesař nebo soustružník. V časopisech se nedočteš o tom, že žije nějaký soustružník, ale usmívají se na tebe tisíce herců a hereček. Vypadá to, jako kdybychom bez herců a hereček vůbec nemohli žít a zahynuli hladem. To je mi líto. Tak píšu o lidech, kteří udržují stát v chodu a oficiálně vůbec nikoho nezajímají. Píšu o malířích, tiskařích, zachráncích přírody, a taky o paní co pěstuje králíky. Je radost objevovat takové nádherné lidi. Je jich hrozně moc, ale nevím o nikom kromě mě, kdo by o nich psal.

A jak jste se dostal k alkoholikům a narkomanům?

Před mnoha lety jsem začal dělat plavby s dětmi mých přátel. Protože měli problémy s drogama, alkoholismem, automaty, nebo jak já říkám se samopalama. Pak se to rozrostlo do velké akce a mělo to i pravidelný řád. Kamarádi třeba začali studovat na psychology a podobně. Ale skončil jsem s tím. Pokud teď někoho vezmu na loď, tak je to zase syn, nebo vnuk mého kamaráda.

Na čem to ztroskotalo?

Řešil jsem celou řadu finančních problémů. Když jsem například přistál s partou narkomanů ve Švédsku, tak jeden z nich dostal ledvinovou koliku a zhroutil se. Nebyl pojištěný a já jsem taky neměl pojištění po posádku. Dopravili jsme ho do nemocnice, kde jsem znal polského lékaře. Ten mi řekl, že když ho tam budou operovat, tak to bude stát dvě stě padesát tisíc, které jsem neměl. Takže ho tam nechali, dali mu kapačku a pár injekcí. Já jsem ho posadil na trajekt, poslal jsem ho domů on dojel do Prahy, kde ho doktoři operovali. Já jsem pochopil, že to dál nejde, tak jsem navštívil Ministerstvo zdravotnictví. Nechtěl jsem peníze, ale chtěl jsem, aby založili fond pro tyto případy. Oni mi to slíbili, ale tehdejší premiér Klaus se rozhodl bojovat proti všem, kteří něco nevyrábí. Když se dostal k Ministerstvu zdravotnictví, tak zrušil všechny podobné věci. Takže po sedmi letech, kdy jsem to dělal s velkým rizikem, jsem s tím přestal. Protože na to nemám peníze.

Jak takové terapeutické plavby probíhaly?

Já ty lidi nemůžu zachraňovat, jen jim můžu ukázat jak je život úžasný. Když se některý zeptá jak konkrétně, tak mu řeknu, že když jsem dělal v Praze besedu, tak za mnou přišlo krásné děvče s širokýma očima, toužící po lásce a dobrodružství, a půl hodiny si se mnou povídalo. Kdybych nebyl mořeplavec, tak si mě na ulici ani nevšimne. Proto je dobré se něčemu na světě věnovat a dosáhnout k vlastní spokojenosti úspěchu. A když budeš úspěšný, tak budeš možná i prospěšný.

Jakého úspěchu k vlastní spokojenosti jste dosáhl vy?

V dětství jsem se řídil základním heslem Marka Twaina. „Dítě musí udělat všechno proto, aby mu škola nepřekážela ve vzdělání.“ Já jsem se tím řídil a celé dětství jsem si v poslední lavici četl. Když mi nějaký nervózní učitel knížku vzal, tak jsem šel pryč, abych tam neztrácel čas. Škola mi podle mého nedala nic, protože číst, psát a počítat by mě mohla naučit babička. V šesté třídě jsem propadl a vyšel ze sedmé. Přesto přednáším astronavigaci na třech vysokých školách a napsal jsem dvacet knížek, ze kterých některé jsou přeložené do pěti jazyků. A natočil jsem asi padesát dokumentů z celého světa. Proplul jsem všechny oceány s plachtou. Ale živím se hlavně prací v lese, protože jen nádeník má možnost být svobodný. Když má člověk jakoukoli lepší pozici, tak má šéfa a musí být elastický.

Samozřejmě jsem taky stavěl lodě. Postavil jsem deset lodí na moře. Měl jsem velké, ale jak stárnu, tak se zmenšují. Jsem také poradcem několika stovek lidí, kteří staví lodě. Pořád mi někdo volá a na něco se mě ptá. Já v mém věku nechápu proč. Lidé v osmdesáti už jsou v podstatě na odpis a trochu překáží, ale já jsem pořád v situaci, kdy se mě lidé ptají.

Stavíte pořád lodě?

Postavil jsem si třímetrovou loď a pluju si s ní už dva roky po Baltu. Ale v létě nemohu, to jsou tam všichni. Čekám do listopadu, až přijdou mrazy a lidi si své lodě vytáhnou na břeh. Moji loď naopak doveze malá ještěrka na vodu a nádherně si můžu plout bez lidí. Možná, že to je už takový stařecký způsob života. Ale mám radost. Netušil jsem, že budu žít tak dlouho. Proto jsem desítky let ani neplatil na důchod.

STAROST O DĚTI JAKO NĚCO, CO MÁ SMYSL

Kromě terapeutických plaveb s alkoholiky jezdíte na moře i s dětmi z dětských domovů. Jaké místo mají ve vašem životě děti?

Plavbu s děckama z dětských domovů považuju za samozřejmost. Každý rok, pokud jsem v Evropě, s nimi pluju. Plavby s dětmi jsou na dva týdny. Už na to dnes nemám loď, ale půjčuji si na to lodě z námořní školy. Dostanu někdy i dvě, tři lodě a kapitány. Oni to dělají rádi, protože to je pro dobrou věc. A já to považuji za skoro nejdůležitější bod roku.

Jinak se zabývám dětskými domovy. Děti ke mně jezdí a já jim hledám zaměstnání, a kdyby se dostali do problému, tak za mnou mohou zase kdykoliv přijet. Dřív jsem si myslel, že mohu nějak obsáhnout všechny dětské domovy. Po roce 1990 jsem se o to pokoušel a pokoušel jsem se změnit nějaké zákony. Něco se podařilo, ale mohlo by to být lepší. Ale starost o ty děti je něco, co má pro mě smysl.

Já sám mám šest dětí a nejmladšímu jsou čtyři roky. Ještě dnes ráno jsem na něj šišlal a povídal jsem si s ním. To nejkrásnější co mě na světě potkalo je, že šest mých dětí je živých a pak to, že jsem poznal moře a proplul všechny oceány na světě.

Proč jen moře a ne třeba hory?

Hor jsem procestoval kvanta. Ale cítím se tam trochu omezený prostorem. Protože když vypluju v Polsku na moře, tak v tu vteřinu můžu plout do Japonska, nebo do Ameriky. Kamkoliv. Kdybych byl horolezec, tak mě někam s největší pravděpodobností dopraví letadlo, které kvůli výbuchu sopky nemusí třeba měsíc letět. Je tam příliš moc závislostí. Pro mě je moře jediný prostor, kde se cítím nezávislý. Když se mi v nějakém přístavu nelíbí, tak odjedu. Ale všude kromě moře se cítím omezený.

Kdy jste se k mořeplavectví dostal?

První loď jsem postavil, když mi bylo osm. Objevil jsem obrovský kmen dubu a s kamarády jsme z něj vydlabali loď. Sice jsme ji nedostali na vodu, ale jelikož jsem tam od třinácti chodil randit, tak jsem s ní vlastně doplul nejdál.

Ale jinak jsem měl štěstí, protože jsem žil ve Znojmě u dědečka, který miloval moře a měl obrovskou knihovnu se spisovatelem Josephem Conradem. Tento spisovatel, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski, byl původem z Polska, a napsal nejúžasnější knihu o mořeplavectví v historii lidstva. Psal anglicky a jeden anglický admirál řekl, že anglické námořnictvo ovládlo celý svět, ale o moři mluvit a psát je naučil polák. Já sám jsem studoval v Polsku a je to pro mě minimálně druhý domov. Napsal jsem v polštině pět knih.

Co pro vás knihy znamenají?

Já jsem na knihách vyrostl. Kniha je součástí zažívacího traktu krávy. Ačkoliv má tento přežvýkavec jen jednu knihu, já jsem jich přežvýkal v mládí nespočet. V mé knize o tom píšu a je tam obrázek krávy s knihou. Pak píšu obecně o knihách, a jak jsou důležité.

Například jsem napsal příběh o výrobci varhan. Trochu na ně sám hraji, tak jsem většinu napsal z fleku, ale požádal jsem dceru, aby mi ještě v knihovně našla o varhanách knížku. Ona mi to místo toho zadala na internetu, ale to, co jsem tam našel, bylo jen poloviční oproti tomu, co jsem napsal sám z hlavy. Takže jsem pak do knihovny zašel sám a knihu tam našel.

Knihy podle mého nejsou nahraditelné. Mohl jsem svoje knihy dát na čtečku, ale to jsem nechtěl, protože je to pak anonymní. Já chci, aby si čtenář tu knihu vzal do ruky. Jde o nějakou hloubku.

V mé knize jsem napsal: „Život je, jako když čtete knihu. Písmena jsou vteřiny, souhlásky a samohlásky jsou minuty, řádky hodiny, stránky jsou dny, listy jsou týdny a kapitoly měsíce. Rok je dopsaná kniha. Všichni máme na papíře života chyby v textu, omyly v logice a hodně otazníků, které jsme zapomněli napsat. S věkem ubývá otazníků a přibývá vykřičníků. Úspěšný člověk je každý, kdo ještě žije a má živočišnou sílu. Nevím jestli moje živočišná síla je mojí předností nebo vadou.“