Výsledky voleb vidím jako velkou prohru Francie, říká politolog Pink

Brno, Francie - Emmanuel Macron se nemusí stěhovat. V druhém kole prezidentských voleb získal od voličů přes 58 procent hlasů a stejně jako před pěti lety porazil Marine Le Penovou. V Elysejském paláci tak bude vládnout i v dalším volebním období. I přes obhájení prezidentského mandátu středovým politikem však volby ukázaly problémy tradičních stran socialistů a republikánů a nárůst oblíbenosti těch radikálnějších. „Umírněné strany jsou roztříštěné, je důležité, aby se uvnitř byli schopni shodnout na jediném kandidátovi,“ popisuje možné řešení politolog se zaměřením na francouzský politický systém Michal Pink z Masarykovy univerzity v Brně.

Dopadly volby podle očekávání?

Když se podíváme na veškeré sondáže, výzkumy veřejného mínění, popularity, existovala zde celá řada indicií, že to tak dopadne. Zaprvé, Emmanuel Macron je ve srovnání s předchozími prezidenty spíše oblíbený. Zadruhé, má výhodu pozice držitele úřadu. Zatřetí, nenarýsoval se prosystémový kandidát z umírněné levice či pravice, který by měl sílu proti němu do druhého kola postoupit. Ve chvíli, kdy do druhého kola postoupí krajní kandidát z levého či pravého spektra, má oproti němu jako umírněný držitel úřadu výhodu, neboť pro voliče toho druhého extrému je přeci jen snesitelnější.

Dá se tedy říct, že část občanů Macrona volila pouze jako „menší zlo“, aby nemuseli vybírat ze dvou extrémů?

Mé kontakty ve Francii mi říkaly, že i když s Macronem do značné míry nesouhlasí, tak převládla takzvaná užitečná volba. U Macrona ví, co je zač, co se od něj dá v následujících pěti letech očekávat a jeho znovuzvolení nepovede k náhlé změně životních návyků, tradic a okolností. V celé řadě volebních rozhodnutí je právě toto klíčové. Ideově neukotvený a nevyhraněný volič hlasuje s obhajující vládní elitou. To je základní pravidlo, které platí pro celý západní svět a ve Francii se projevilo také.

Minimálně v médiích je v posledních měsících vidět Macronova angažovanost v konfliktu na Ukrajině – hovory s Putinem i Zelenským, ten jej dokonce v gratulaci po znovuzvolení označil za „opravdového přítele“. Do jaké míry hrála roli tato angažovanost? Vnímají to vůbec Francouzi?

Vnímají. Dokonce si troufnu spekulovat, že kdyby nebylo před volbami, Emmanuel Macron tak aktivní není. Když se podíváme, co tomu současnému konfliktu reálně pomůže, tak to, že někdo na Ukrajinu dopraví zbraně, aby se dokázala bránit, je mnohem funkčnější, než když zavolá Vladimiru Putinovi. Ve chvíli, kdy lidé doma u televize vidí, jak jejich prezident vyjednává s Putinem, oslovuje Macron potencionální voliče a ukazuje jim, že něco dělá. Ovšem reálný dopad takového jednání na to, kolik bude mrtvých na předměstí Mariupolu je velice omezený.

Tradiční strany oslabují

Když se vrátím o otázku nazpět, říkáte, že kandidatura z prezidentské pozice je výhodou, ovšem naposledy byl dvakrát po sobě zvolen Jacques Chirac v roce 2002, kdy shodou okolností porazil otce Marine Le Penové, Jeana-Marieho. Chiracovi nástupci Nicolas Sarkozy i Francois Holland skončili po jednom volebním období.

Sarkozy nebyl úplně oblíbený u většinové populace a na rozdíl od Macrona zaspal, co se týká politické komunikace, marketingu a PR. U Macrona je vše, co dělá, podřízeno momentálním výkyvům společenských nálad, stejně jako třeba u Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. Nicolas Sarkozy byl ve své době u velké části levicového spektra neoblíbený, a právě opoziční socialistická strana dokázala vygenerovat silného kandidáta v podobě Francoise Hollanda, který jej porazil.

A v Hollandově případě?

Především v druhé polovině svého volebního období se stal extrémně neoblíbeným. Navíc jeho podpora z řad straníků nebyla jednoznačná a uvažovalo se o celé řadě dalších kandidátů. Na scéně se ovšem objevil Emanuel Macron, který nebyl zatížený minulostí a využíval moderní techniky komunikace a marketingu v takovém rozsahu, jako nikdo před ním. Když se pak Holland rozhodl mandát neobhajovat, u socialistické strany vypukla velká nejistota, rozklížili se a nebyli schopni se domluvit na silném kandidátovi. Což je velký problém francouzské politiky – omezená schopnost politických elit ze svého středu produkovat kandidáta, na němž se všichni shodnou a jenž by byl volitelný pro milióny francouzských voličů.

To jsme mohli vidět také u těchto voleb. V prvním kole sice získal nejvíc procent Macron, ale na dalších třech místech se umístili politici z okrajů politického spektra. Pravicová Le Penová a Zemmour, z levé strany pak Mélenchon. Jak se to dá vysvětlit?

Ano, je to tak. Strany, které se před 10-15 lety řadily k těm dlouhodobě etablovaným, vygenerovaly slabé kandidáty, jež nejsou schopni získat ani pět procent hlasů. K tomuto stavu se dostaly celou řadou kotrmelců. Dlouhodobě nejsou schopny ustoupit od vlastních neshod, předpojatostí, a nedokážou pochopit, že aby se všichni dostali o tři kroky vpřed, musí každý udělat dva kroky zpět.

Co tedy přesně zapříčinilo oslabení tradičních stran umírněné levice a pravice?

Rozpad zevnitř. Tyto strany zavedly celou řadu nástrojů, kterým nakonec podlehly. Například primární volby, což je jakási předvolba straníků a podporovatelů strany, kteří vyberou následné kandidáty na prezidenta. Vnitřní nesvornost jednotlivých politiků je však tak výrazná, že než aby se shodli na jednom silném a toho podporovali, raději nebude nic.

Je to úplně stejná situace, jakou vidíme i v české politice za posledních deset let s výjimkou vytvoření koalice Spolu. Stejným způsobem by se mělo postupovat všude jinde. Namísto prosazování vlastní kandidátky budu raději součástí širší politické skupiny, jejímž prostřednictvím budu podporovat nějaký proud. Pokud budu křičet, že chci jenom to svoje, povede to k vnitřnímu rozhádání a rozkladu. Ve stranách Marine Le Penové a Jeana-Luca Mélenchona samozřejmě žádné primární volby nejsou a jsou tak jasnými tvářemi.

Společnost se radikalizuje

Zdá se, že ve volbách společně s Macronem zvítězila i jeho proevropská středová politika, avšak již zmínění krajní kandidáti za ním získali v prvním kole dohromady přes padesát procent hlasů a více než půlka voličů je tak pro extrémní levici, či pravici. Co to vypovídá o francouzské společnosti?

Tuto skutečnost vnímám jako největší hrozbu a nejhorší poselství prezidentských voleb. Macronovo znovuzvolení označují komentátoři jako absolutní vítězství, ale já volby vidím jako velkou prohru Francie. Kdyby na scéně nebyl ještě pravicovější Eric Zemmour, Marine Le Penová by měla třicet procent. Podobně by na tom byl také Mélenchon bez komunistického, zeleného a socialistického kandidáta. Takže možnost, že by se do druhého kola mohli dostat tito dva kandidáti, nebyla zase tak nereálná. Společnost se na obou stranách dostává do nějakých extrémních či radikálních pozic. Le Penová je daleko více populistická a její čas teprve přijde. V tento moment je bez problémů schopná vyhrávat volby do Evropského parlamentu, případně v některých lokalitách i volby krajské nebo komunální.

Může Macron a tradiční strany tuto situaci nějak zvrátit?

Pro Macrona je to velká výzva. Musí se vyvarovat krokům, které povedou k nárůstu hlasů na jedné, či druhé straně. Další politické elity by měly vygenerovat prosystémovou alternativu pro nespokojence Emmanuela Macrona. Pokud je proti sobě umírněná levice a umírněná pravice, existují dvě možnosti, ze kterých ani jedna není „životaškodná“. Což se ale nedá říct o volbě, kdy na jedné straně stojí Mélenchon, jenž zavede plošné znárodnění, a na druhé Le Penová, která zase deportuje deset miliónů obyvatel Francie, jež sice nemají vyjasněný status, ale jsou nedílnou součástí hospodářství.

V červnu čekají Francouze další volby, tentokrát do Národního shromáždění. Co o těchto volbách můžeme vyčíst z výsledků těch prezidentských?

Od roku 2002 nikdy nedošlo ke kohabitaci, kdy je vláda a prezident z odlišných politických táborů. Zatím se vždy podařilo, že podle toho, jak dopadly prezidentské volby, voliči nadělili výherci většinu také na půdě Národního shromáždění. Prezident bez většiny v parlamentu je ve Francii velice omezený a musí se s danou většinou nějakým způsobem domluvit. Současně tato většina nedokáže udělat vše, co by chtěla, protože prezident ji může v určitých případech bránit.

Jaký výsledek tedy můžeme očekávat?

Podle výsledků druhého kola by voliči měli Macronovi nadělit také většinu v parlamentu, nějakých 300 poslanců. Zajímavých ovšem bude těch zbylých 277. Podle historicky nejnižších výsledků dvou kandidátů tradičních socialistů a republikánů se dá odvodit, že výrazný podíl v opozici získají právě radikálnější strany Jeana-Luca Mélenchona a Marine Le Penové.