Recenze: Řidič už nemá tvrdej chleba, píše Petr Šesták v románu Vyhoření

Petr Šesták ve svém novém románo-pamfletu Vyhoření popisuje neúnavný konflikt mezi cyklisty a řidiči automobilů na pražských silnicích. Boj cyklisty a jeho myšlenky při jízdě městem využívá k upozornění na témata dnešní společnosti jako ekologie, genderová nerovnost, chudnoucí střední třídu nebo udržitelnost ekonomického růstu.

Autor by svými výraznými rysy v obličeji, připomínajícími pohádkového padoucha, mohl působit dojmem stlačené síly až agresivity, anebo se to alespoň podepisuje do jeho tvorby v psaní. Se stejnou zuřivostí, jaká je k vidění v jeho očích, píše kokrétně svou nejnovější knihu. Skrze hlas cyklisty v ní promlouvá v silné du-formě ke všem, kteří se na jeho trase nachomýtnou, ať už jde o spoluúčastníky provozu včetně chodců na přechodu, nebo zákazníky Platformy, pro kterou cyklista rozváží jídlo. Nejvíce však komentuje ego-posilující nutnost vlastnit silné velké auto jako pseudosymbol úspěšnosti. Čím větší, dražší, luxusnější, silnější auto máš, tím jsi bezohlednější.

Vyhoření, jak se nová kniha jmenuje, poskytuje rychlý vhled do silniční situace v Praze z pohledu cyklisty, který promlouvá k řidičům a prezentuje tak své myšlenky, zatímco rozváží jídlo pro Platformu v termokostce na zádech. Šanci projevit se a nechat zaznít svůj názor mají v krátkých pasážích knihy i řidiči vytuněných poršáků. Takové pasáže mají často podobu typických výkřiků: Kam čumíš, kreténe! Uhni z cesty! Ke konci knihy ale sám vypravěč přiznává, že vcítit se do svého úhlavního nepřítele by bylo více než vhodné, a tak čtenářům v několika odstavcích poskytuje vhled na druhou stranu. Bohužel k pochopení obou stran tato cesta nevede.

Pomocí dalších úvah také dochází k závěru, že člověk se nakonec stává nástrojem, který používá. Řidič v autě přestává být na silnici člověkem, cyklistu pak redukuje na pouhý biologický motor kola. Ty nejsi bezohledný, to tvůj nástroj.

Anonymní cyklista, který by mohl v první části knihy působit až sympaticky, pociťuje v průběhu příběhu silnou averzi, kterou se nebojí vyjádřit i svými činy vůči řidičům aut. Ti se na něj doslova lepí ze všech stran ve městě, kde nebýt obalen kovy a plasty často znamená rozsudek nemalých zranění. (…) pokud má odněkud přijít rána, tak přijde. Čtenář tak může polemizovat nad tím, zda se nechá ukecat sympaťákem na kole, který by chtěl jen rozvážet pro své zakázky, nebo se bude více pohroužet do zdravého příjmu velkého množství informací podtržených citovým zabarvením.

Samotná dynamika textu pamfletového románu s prvky zpovědi je často hrbolatá jako některé silnice. Možná tím chtěl autor upozornit i na tento problém dopravy. I přes kontrolu editora knihy Jana Němce, šéfredaktora literárního časopisu Host, má příběh své vrcholy a pády. V pasážích, kdy má protagonista popisovat mladé aktivisty, kteří rozhodně nejsou jeho věková kategorie, zabíhá autor k stereotypizaci s kouřením trávy a pitím sladkých drinků. V takových částech se často objevuje dívka, pomocí které by mělo v příběhu vznikat love story. To je ale zabité jejím mělkým charakterem, ve kterém autor pokulhal. Vztah kurýra a jeho časté zákaznice se tak změní v čisté potěšení ze sexu a konečné odloučení, protože „je to umělkyně, která si jde za svým snem“.

Obrázek silniční situace dokresluje i bezejmenný antagonista – muž křižující Prahu ve svém Porsche 911 Carrera. Poslíček se s ním setkává nejen na silnici, ale i při donášce jídla do řidičovi kanceláře. Kouříš mi pod nos, protože chceš, budíš mě v noci, protože chceš, žeru v poklusu, protože chceš, padám únavou, protože chceš. Silným momentem je poté otočení stran, kdy se vypravěč vžívá do role muže s Porschem. V kontrastu skutečnosti, že se na kurýra nikdy nikdo nedívá, jako by všichni viděli pouze zásilku, promlouvá řidič, když kolem poslíčka projíždí na křižovatce: Tak pojď, blinkr, šlapej pěkně, to koukáš, co? Proč se nedíváš, jseš mimo? Proč se na mě nikdy nedíváš?

A poté se text opět dostává do svých nejlepších částí, kde autor jako by vylil všechno, co má v sobě, do jediné strany. Pak je zpověď jako bridge v písni Taylor Swift, kdy vychrlí proud slov, kde každého zasáhne jiné, a nakonec všichni sedíme jako opaření, protože jsme zapomněli dýchat. Následuje blok textu jako popis snu, a další opaření. Petr Šesták také často upozorňuje na existenci románu On The Road od Jacka Kerouaca, čímž přiznává odkazy k Beat Generation. Výsledkem je pak pocit, jako kdybyste četli prózu od Ginsberga. Rázné, jasné, kritické, ale jako když plivneš do moře.

Díky využití několika směrů jako je například vzpomínkové promlouvání k členům své rodiny, zmínění jednoho případu dobroty řidičky SUV, absence přímé řeči nebo repetice myšlenek pod cyklistickou helmou a najednou stop, získáváme až skoro tragický příběh člověka, který nechce změnit nic menšího než svět. Nakonec ale každá cyklostezka může vést k Vyhoření. Škoda, že lidé, kterým je text určen, ho nikdy číst nebudou.