Pro ty, které se vydaly hledat se samy, stojí na první straně Ztracenného zápisníku

Brno - Ztracenný zápisník je arteterapeutický zápisník, který vydaly autorky Michelle Losekoot, Táňa Brodská a Petruccya jako pokračování první společné knihy Ztracenné, soubor příběhů určených ženám, které se cítí někdy na své cestě osamocené. Ztracenné se dvěma "n", protože co je ztracené, to je i cenné. Zápisník má formu tematických cvičení doplněných o ilustrace Petruccyi.

„V širším smyslu arteterapie znamená léčbu uměním, například pomocí hudby, poezie, prózy, tance, divadla a výtvarného umění, v užším slova smyslu znamená arteterapie léčbu výtvarným uměním.“

O autorkách:

Michelle Losekoot je digitální vypravěčka na volné noze. Vede kurzy o kreativitě, sociálních sítích a copywritingu. Pomáhala s komunikací mnoha českým i světovým značkám. Je spoluautorkou dvou bestsellerů, knih Bez jablka (2016) a Jak na sítě (2019). V říjnu 2023 vydala společně s Táňou Brodskou a Petruccyou knihu Ztracenné.

Táňa Brodská je průvodkyní osobním rozvojem a etopedickou konzultantkou. Lektorovala v probačních programech pro mladistvé delikventy a vedla podpůrné skupiny pro rodiče dětí, které jsou umístěny ve střediscích výchovné péče. Dělá supervize pro sociální pracovníky a školení pro pedagogy. Vede konstelační, seberozvojové semináře a individuální konzultace.

Petra Bartoňková neboli Petruccya je brněnská umělkyně a zakladatelka značky Pura Vida. Byla profesionální lyžařkou, tatérkou, automobilovou závodnicí a návrhářkou interiéru. Dva roky se plavila na lodích v Karibském moři a deset let žila na Kostarice. Vystudovala arteterapii a je ilustrátorkou knihy Ztracenné a Ztracenný zápisník.

Co vedlo k nápadu vytvořit Ztracenný zápisník?

Táňa Brodská: Hodně žen se ptalo, jestli bude druhá knížka. Psaly: „knížka je moc fajn, uvědomila jsem si, že jsem tažná, ale co teď s tím.“ Tohle mezi řádky zaznívalo téměř v každé odpovědi. Na světě je spousta žen, které nemají na terapeuta, nemají na kouče, mentora, nebo nemají čas se zorientovat ve všech přístupech a technikách. Kvůli tomu jsme se rozhodly, že odpovědí bude zápisník, kde každá kapitola nabízí takovou techniku, díky které se žena může ve svém tématu zorientovat a vydat se nějakým směrem a mít světlo na konci tunelu.

(„Tažná x chovná kráva“ jsou termíny z první knihy Ztracenné. „Tažná kráva“ je žena, která by se rozkrájela pro ostatní na úkor sebe. Žena, která se přepíná, moc pracuje a stejně se cítí nedoceněná. „Chovná kráva“ je žena, která si váží sama sebe, nepotřebuje uznání ostatních, aby se cítila doceněná a má zdravé sebevědomí.)

Proč jste se rozhodly vytvořit zápisník? Jakou funkci má plnit?

Táňa Brodská: Aby ženy měly nějakého průvodce na cestě k sobě, protože jsme v průběhu života výchovou, společností, zážitky z dětství, ze školy a z dospívání hodně svých částí poztrácely. Tenhle zápisník je určený k tomu, abychom se zase mohly skládat zpátky. V prvním dílu Ztracenné jsme pojmenovávaly hodně silná témata, které ženy v životě řeší a prožívají. Moje terapeutka říká, že pojmenování je počátek. Takže Ztracenné jsou počátek a zápisník je už dělat ty konkrétní kroky a sbírat si ty poztrácené části a skládat se zpátky.

Jak a kde jste se všechny potkaly?

Michelle Losekoot: Potkaly jsme se na semináři, který vedla Táňa. Já a Petruccya jsme tam jely trochu omylem, protože jsme tomu moc nefandily. Když jsme ale strávily s Táňou celý víkend, tak jsme zjistily, že to není tak strašný, že to jde přežít a že by nás ten seberozvoj mohl začít bavit. Potom jsme se začaly kamarádit. Já jsem městská holka, internetová. Táňa je z patnáctýho století, žije v lese, sbírá byliny a dělá rituály. Takže to naše přátelství začalo být tak zvláštní a na obě strany tak divný, jak se spolu můžem kamarádit, i pro lidi kolem nás, takže ty Ztracenný byly hodně o tom, jak spojit tak rozdílné světy a pohledy na něj.

Jakým způsobem jste pracovaly na zápisníku? Měly jste práci nějak rozdělenou?

Michelle Losekoot: První kniha Ztracenné vznikala tak, že Táňa seděla na roubence a vyprávěla příběhy, já jsem to pak na cestě ve vlaku zeditovala a poslala k autorizaci. Když vznikla celá kniha, tak jsme rukopis poslaly Pettrucye, která vytvořila ilustrace. Ztracenný zápisník se pak tvořil tak, že jsme si vzaly Ztracenné a vymýšlely, jaká cvičení by se k nim hodila, abychom si tu kapitolu mohly přinést k sobě do života, Táňa navrhla rozšíření, co dělá s klienty nebo na workshopech a Pettrucya, protože má arteterapii vystudovanou, tam něco taky přiložila, pak jsme to poskládaly a tak vznikl zápisník.

Je zápisník vhodný i pro muže?

Michelle Losekoot: Myslím si, že když si ho přečtou kluci, dostanou zajímavý náhled, jak funguje ženský svět.

Jaké bylo ilustrovat právě arteterapeutický zápisník, Pettrucyo?

Petruccya: Já jsem si od začátku přála, aby ke Ztracenným vyšel i arteterapeutický zápisník, protože jsem arteterapii vystudovala a sama ji na sobě praktikuju. Nikdy jsem si ale nepředstavila, jaké bude něco takového ilustrovat. Když jsem dostala do rukou rukopis, první měsíc jsem vůbec nevěděla, co s tím budu dělat. I když mám ráda výzvy, tak jsem byla malý kousek od toho to vzdát. Nakonec jsem se nejdřív do těch cvičení ponořila a kdybych řekla, že byla knížka záhul, tak tohle bylo strašný. Ten zápisník je výbornej, ale když ho budete dělat poctivě, tak vám přeju hodně odvahy. Když si u něčeho nebudete jistí, tak je to dobré probrat s terapeutem. Zápisník je vstupenka do vnitřního světa. Snažila jsem se ho udělat tak, aby čtenáři měli pořád pocit, že jsme s nimi a neopouštíme je a že to nejsou jen cvičení daný na papír.

Také máte vyplněný zápisník?

Michelle Losekoot: To je těžký, když to člověk tvoří. Jeden moment se musí rozhodnout, jestli v tom bude plavat a ponoří se do toho, ale pak hrozí, že se do toho rozplyne. Anebo si od toho nechá autorský odstup a snaží se přemýšlet nad tím, kde se čtenář bude ztrácet. Já jsem zvolila tu druhou strategii a oddělila to. Teď se těším, že se budu moct do zápisníku ponořit, aniž bych ohrozila vydání.

Táňa Brodská: Já už jsem měla některé techniky ze zápisníku vyzkoušené. Třeba "pohřebníček" nebo "descansos". Descansos je rituál, ve kterém si označíte všechny momenty svého života, kde jste se cítili zranění, ztracení nebo něco ztratili. Milníky jako malé smrti si vyznačíte na časovou osu křížky, a pak je uložíte na místo odpočinku, abyste je netahaly dál životem jako kouli na noze. Pohřebníček je sešit, kam si zapisuji, jak bude vypadat celý můj pohřeb, playlist, dresscode, květiny, pozvaní. Vzniklo to v roce 2008, když mi náhle zemřel otec a vůbec nebyl čas smutnit. Pohřeb je tak časově a organizačně náročná záležitost, že tam není vůbec prostor pro nějaký emoce. Už v ten den musíte zajít do pohřební služby, vybrat kytky, vybrat hudbu. Já jsem si řekla, že chci svou dceru tohoto ušetřit, chci mít hezký pohřeb, zakončení takové, jaký byl můj celý život. Myslím si, že je hezký mít pohřeb jako rituál rozloučení. Vidím to i ze strany terapeuta, když se s něčím nerozloučíme, to jsou ty tečky descansos, táhneme si to s sebou a ovlivňuje nás to.

Které části knížky jsou vaše oblíbené?

Michelle Losekoot: Mám ráda kapitolu, kde rozdělujete to, co děláte na základě strachu a  na základě lásky. Když nás žene strach, děláme rozhodnutí založené na obavě, že třeba lepšího kluka už neseženeme, lepší byt nekoupíme. To, co děláme na základě lásky, děláme, protože bez toho nemůžeme žít a dělali bychom to v neděli a zdarma. Petruccya tam nakreslila tu nejkrásnější ilustraci, srdce s telefonem, jako vyobrazení toho, když nám volá srdce a my to nebereme. To srdíčko se tam vzteká, proč to pořád nebereme.

Petruccya: Moje třináctá komnata. Vymyslela jsem tam cvičení, kdy všechny věci, které jste zahodili do třinácté komnaty a zavalují vás a váš život, si tam popíšete a můžete je postupně zmizíkovat.

Jak dlouho trvá zápisník vyplnit? Když se čtenář zasekne na nějaké kapitole, je lepší ji přeskočit, anebo si to v sobě nějak zpracovat a pokračovat postupně?

Petruccya: Myslím si, že tento zápisník je třeba na deset let, pojďme se nestresovat tím, že všechny zápisníky a diáře, které máme doma, jsou na rok. Tím, že jsem to musela vyplnit rychle, tak si myslím, že to není ta správná cesta. Myslím si, že když si tím poprvé zalistujete, najdete kapitoly, které vás budou volat. Těmi bych začala a postupně bych si doplňovala ty další. Hlavně na sebe netlačte, buďte laskaví, třeba některé kapitoly nevyplníte nikdy a je to v pohodě.

Táňa Brodská: Pro mě je zajímavé pozorovat, které kapitoly nám dělají problém. Ne je nutně vyplňovat, jen se zastavit a zamyslet se nad tím.

Co plánujete do budoucna? Chystáte se vydat třeba i nějakou knihu určenou pro muže?

Michelle Losekoot: To je zatím ve hvězdách, teď si užíváme, že jsme přežily tohle a uvidíme příští rok. Pro muže to určitě nebude, zůstáváme věrné ženám. Možná příští rok něco vznikne, ale nevíme co.