Od slavností jara až ke krvavé inkvizici. Pálení čarodějnic se popularitě těší dodnes

Brno - Oslavy svátku čarodějnic, který připadá na noc z 30. dubna na 1. května, měly napříč historií mnoho podob. Známé pálení ohňů souvisí podle historičky Markéty Malé především s pohanskými zvyky a letním slunovratem. Někteří badatelé se domnívají, že tradice pochází už z doby Keltů. Symbolické vítání jara se ovšem například i vlivem křesťanství proměnilo ve zvyk, jehož vinou skončily na hranici tisíce nevinných žen. Co tato tradice v minulosti znamenala, a proč si ji nadále připomínáme i v jednadvacátém století?

Svátek čarodějnic má kořeny v původních pohanských tradicích, které se týkaly především jara a celkové obnovy přírody. Poslední dubnová noc byla slavností jara a nových začátků. Keltové ji považovali za jednu z nejmagičtějších nocí v roce. Připadá na ni totiž svátek boha Bela, Beltine. Bel je v keltské tradici bohem ohně a nového života, v noci jeho svátku se podle tradice měla otevřít země a vypustit do světa živých zlou moc. Lidé věřili, že brány mezi světem živých a mrtvých se otevírají a duchové tak mohou přecházet mezi světy.

,,Keltové nic jako dnešní čarodějnice neznali, ženy neupalovali. Naopak, oslavovali ženskost, početí a plodnost,” vysvětlil filosof a bývalý okultista Jacek Slevčuk. Mimo boha ohně Bela je v pohanských tradicích s pálením čarodějnic spojována i bohyně zimy, smrti a magie Morana. Pálení čarodějnic bylo považováno za symbolické vyhnání Morany a jejích temných sil, čímž vznikla cestička pro příchod jara a světla. Lidé proto kdysi vyráběli čarodějku Moranu ze sena, oblékali ji do zbytků starých oděvů a jejím spálením pak ukončili vládu zimy. Získaným popelem poté zasypali pole, která měla zesílit a přinést lepší úrodu.

Z oslav jara se stala bitva se zlými čarodějnicemi

Nám známé pálení čarodějnic má nejspíš původ v sousedním Německu. Poslední dubnová noc je jak u našich západních sousedů, tak v řadě severských zemí známá coby Valpuržina noc. Svatá Valburga byla anglosaská princezna a především misionářka. Společně se svatým Bonifácem šířila křesťanskou víru v Německu, kde dosud přetrvávaly původní pohanské tradice. Ty během christianizace nevymizely úplně. Germánské a severské tradice byly převzaty do křesťanství, podoba svátků se upravila a obyvatelé německy mluvících zemí a Skandinávie je používali dál. Přestože je tato noc upomínkou Valpuržina svatořečení, zůstává i nocí zlých a umrlých duchů.

V Česku si spíše než Beltine nebo Valpuržinu noc připomínáme noc filipojakubskou. Když sílila moc římskokatolické církve, rozhodli se její hodnostáři oslavy spojené s pohanskými praktikami omezit. Spojili tedy poslední dubnovou noc se svátkem apoštolů Filipa a Jakuba, který dříve připadal na 1. květen. V křesťanství je vše magické zakázáno, církev se tedy snažila proti magickým silám, čarodějnicím a ohňům bojovat. Z oslav plodnosti a jara se najednou stala bitva se zlými čarodějnicemi, která se později zvrhla v inkvizici a upalování nevinných žen.

Podle etnologa Daniela Drápala, který působí na Masarykově univerzitě, se filipojakubská noc v mnoha aspektech podobá Štědrému večeru. ,,Oba svátky jsou spojeny s poslunovratovým obdobím. Představují nový čas i jakési přelomové období. V lidové slovesnosti přelomová období vždy skýtala představu, že nelidské síly jsou nejsilnější,” vysvětlil etnolog.

Povědomí o čarodějnických sabatech rozšířil až Goethe

Křesťané věřili, že o filipojakubské noci ze země vyjde sám ďábel. ,,Lidé se samozřejmě chtěli zachránit, uklízeli proto domácnosti, vymetali krby a komíny, zkrátka smýčili celé hospodářství. Opravovali dokonce i díry v plotech. Zakládali též ohně, které měly ochránit lidi i zvířata proti nebezpečí a nemocem,” popsal Slevčuk. Křesťané pro ochranu kreslili křídou kříže na domy i dveře, na podlahy pokládali zkřížená košťata. Před zlými duchy je měly chránit i větší davy, které magické síly odháněly hlukem. Českým specifikem je, že se z hlubin země vynořily i četné poklady.

A jak že se do celé tradice připletly čarodějnice? Podle Slevčuka je potřeba se podívat až do doby, která předcházela životu německého literáta Johanna Wolfganga von Goethe. ,,Kníže Johannes Praetorius byl roku 1668 údajně svědkem jednoho z prvních čarodějnických sabatů. Čarodějky měl vidět na hoře Brocken ve středním Německu,” vysvětlil Slevčuk. Do širšího povědomí pak čarodějnické sabaty přivedl právě Goethe ve svém stěžejním díle o Faustovi.

,,Čarodějnice prý odstrašila zapálená košťata, která lidé házeli do vzduchu,” říká historička

Mezi lidmi se nesly zkazky, že se čarodějnice o filipojakubské noci potírají kouzelnými mastmi, které jim umožňují létat na koštěti z jasanového dřeva a vrbových i březových proutků. Recept z knihy Magia Naturalis (1560) uvádí, že se tato mast skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmamu, rulíku, topolového listu a kadidla. Lidé se čarodějek natolik báli, že s sebou pro ochranu nosili květ z kapradí, svěcenou křídu a další speciální předměty.

Před vrata a na dvůr svých hospodářství lidé zapichovali pruty s pichlavými trny, o něž se čarodějnice měla poranit. Věřilo se také, že na ochranu dobře poslouží i drny trávy položené za vrata domu. Čarodějnice, která chtěla vstoupit dovnitř, musela nejdříve spočítat všechna stébla, což do rána, kdy její moc pominula, neměla šanci stihnout.

,,Ani čarodějnice, ani ochranné rituály proti jejich moci si nesmíme představovat tak, jak je tradičně známe z pohádek,” upozornil Drápala. ,,Čarodějnice se nedala rozeznat, byla to obyčejná žena s určitými schopnostmi, které zpravidla škodily v hospodářství. Mohla učarovat dobytek, zařídit, aby krávy nedojily. Mléko pak symbolicky přecházelo k ní.” Etnolog také dodal, že v běžném životě se takováto žena dala jen těžko rozeznat. Fungovat mohla vařečka, do které člověk ostrouhal díru. Když se pak na jitřní (mše v brzkou ranní hodinu - pozn. redakce) přes dírku podíval, poznal, kdo je čarodějnice.

V období filipojakubské noci už se na pastvu vyháněl dobytek, který měl mladé. Jehňata a telata bylo potřeba chránit. Dostávala proto červenou pentličku, která je měla uchránit od uhranutí.

,,Vesničané se chránili tak, že kropili své domy svěcenou vodou,” doplnila historička Malá. ,,Ohně měly také hlavně ochrannou funkci. Čarodějnice prý odstrašila zapálená košťata, která lidé házeli do vzduchu. A popel z koštěte byl údajně dokonce magický. Pohané věřili, že popel zvyšuje plodnost, sypali jej proto na pole. Hospodářství měl čekat hojný rok, když dobytek prošel popelem.”

Podle slovanského folkloru mohly magii používat pouze ženy. ,,Mezi věřícími se navíc tradovalo, že prostřednictvím starých žen může škodit sám ďábel. Právě proto se oběťmi honů na čarodějnice ve středověku často stávaly staré ženy,” řekl Slevčuk. A tak, přestože lidé na vesnicích rádi vyhledávali pomoc u bab kořenářek, byly to nakonec právě ony, koho stíhali a upalovali pro čarodějnictví.

Společnost si na čarodějnicích vybíjela frustrace

Mluvíme-li o čarodějnických procesech, myslíme dobu mezi roky 1450 a 1750, kdy katolické i protestantské vrchnosti stíhaly čarodějky a kouzelníky a masově je upalovaly na hranicích. ,,Procesy měly být jakousi očistou společnosti,” vysvětlil Slevčuk. Církev chtěla očistit společnost od moru, a protože se věřilo, že čarodějnice mohou člověka uhranout a působit nemoci, padla vina právě na jejich hlavu. ,,Morová epidemie snížila míru christianizace, neúčinnost klasického lékařství vedla k vyhledávání magických praktik. Ve společnosti vznikala spousta frustrace a bylo potřeba si někde vybít hněv,” dodal filosof.

Nejvíce procesů a jejich obětí bylo podle Slevčuka v zemích rozdělených konfliktem několika církví. Ať už šlo o české husitství, anglickou anglikánskou církev nebo třeba francouzské jakobíny. Extremistické režimy se v minulosti pokusily zneužít toto krvavé dědictví. Nacisté za války upalování čarodějnic prezentovali jako útok církve na správné germánské ženy. Víme však, že čtvrtinu obětí tvořili muži. Nacistické a komunistické pokusy o ideologické zneužití procesů proti křesťanství odhalily, že počet obětí nebyl v řádu milionů, jak se původně myslelo. Odhady historiků se pohybují mezi 30 až 100 tisíci obětí za celé období 320 let.

,,Masová kultura ovlivňuje kulturu tradiční,” míní etnolog

Podle Drápala je svátek čarodějnic poměrně populární i v současnosti, přestože se jeho podoba velmi proměnila. Pálení ohňů na filipojakubskou noc není tradicí, která by se historicky týkala celé České republiky. Svátek je typický pro Čechy a západní Moravu, jinde ohně hoří až o červnové noci svatojánské.

,,Magická ochrana dnes člověku nic moc neříká, slavnosti tak mají posílené nové funkce. Jde o komunitní svátek, lidé z dané lokality se mohou přijít zapojit a pobavit. Právě proto svátek čarodějnic dokázal zaujmout lokální komunitu i tam, kde nemá žádnou tradici,” vysvětlil Drápala. Ve dvacátém století odpovědnost za pořádání slavnosti převzaly spolky, například Sokol nebo hasiči.

,,Současné výzkumy ukazují, že pod vlivem Harryho Pottera je svátek čarodějnic oblíbený i mezi těmi nejmenšími. Zatímco dříve šlo o povyražení pro dospělé a teenagery, najednou tu máme řadu dětí v kostýmech z Harryho Pottera s kouzelnickými hůlkami. Masová kultura tak ovlivňuje kulturu tradiční, nejdou nutně proti sobě. Ve chvíli, kdy místní komunitu slavnost naplňuje a pomáhá jí k setkávání a utužování vztahů, je to dost na to, aby se zvyk udržel a pokračoval,” přiblížil etnolog.

V posledních letech má čarodějnická tradice i environmentální rovinu. Zatímco před třiceti lety se běžně pálily staré pneumatiky, dnes k tomu podle Drápala naštěstí nedochází. Několik let po sobě bylo pálení čarodějnic a zakládání ohňů v některých regionech kvůli extrémnímu suchu dokonce úplně zakázáno.