Z dětských pokojů na Špilberk. Hračky Fatry vypráví svůj příběh

Brno - V labyrintu špilberských chodeb se ukrývá pes Bulík. Jeho červené oči ozařuje světlo zářivek, černý obojek s ostny se v bělobě jeho srsti nedá přehlédnout. V této nafukovací hračce pro děti od firmy Fatra se snoubí strašidelnost s roztomilostí, ale hlavně staré s novým.

„V generaci dětí 70. a 80. let snad neexistovalo žádné dítě, které by si nehrálo s žádnou nafukovací hračkou. Tehdy nepocházely z Asie, jak je tomu převážně dnes, ale pocházely z napajedelského podniku Fatra,“ hlásá hned první nástěnná tabule na výstavě Fenomén Fatra v Muzeu města Brna. Kořeny výroby hraček ale sahají ještě hlouběji, do Baťovy éry první republiky. Na Bulíka, psa z 21. století, z vitríny ve vedlejší místnosti dohlíží celá armáda pryžových československých vojáků z meziválečných let.

Vitríny, přeplněné gumovými, nafukovacími a plastovými hračkami různých velikostí, vypadají jako okna do minulosti. Figurky zvířátek a postaviček z pohádek vypráví příběhy generací dětí, kterým kouzlily úsměvy na tvářích. „Měla jsem nafukovací míč a oranžovou sedící panenku. Říkali jsme jí Plaváček a hrála si s ní i moje dcera,“ zavzpomínala návštěvnice Blanka Palacká na svá nejen dětská léta.

Hračky, které mlčí

V úterý odpoledne se ale s hračkami na hradě nikdo nesměje. Bulíkovy rudé oči hypnotizují otevřené dveře v Galerii Jih na Špilberku, jako by doufaly, že jimi přece jen vběhne dovnitř nějaký malý čipera. Přehlídka retro hraček bez dětí působí ponuře. Ticho a stále ostřejší reflektory zářivek, umocněné tím, jak se podzimní zamlžený den pomalu obléká do tmy, obklopují smutné svědky minulosti.

Nafukovacím zvířátkům, s jejichž výrobou začala firma už v roce 1948, chybí někdo, kdo by jim vdechl duši. Nehybně stojí na podstavcích a jejich syté barvy se přeměňují ve stíny, zrcadlící se na zdi. Stávají se z nich pouhá opuštěná křesla a sedačky pro děti, kterými byly inspirovány. „Měla jsem žlutou žirafu, tehdy mi připadala obrovská,“ podělila se o střípek ze své paměti jedna z návštěvnic výstavy Aneta Szturcová. V prázdné místnosti se však hračky na piedestalech zdají menší a menší.

„Výstava Fenomén Fatra je unikátní připomínkou doby, kdy byl každý kousek navržen s nápaditostí a pečlivostí,“ hodnotí ředitel Muzea města Brna Zbyněk Šolc. Hračky by se podle něj měly zavděčit všem generacím a zpestřit vánoční program na Špilberku. Po hodině a půl však v úterý odpoledne stále nepřišel jediný návštěvník.

Hračky, které psaly historii

Ikonická harmoniková zvířátka ze šedesátých let, které pro firmu navrhla slavná česká designérka Libuše Niklová, mlčí. O tom, že při stlačení pískají, referuje pouze informační tabule. „Jelikož jsou to zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování, mňoukání tak, jak to pozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami,“ prozrazuje designérka Niklová v knize o historii Fatry, umístěné na bílém podstavci. Bez malých loutkařů ale divadlo Bulíkovi nikdo nezahraje.

Třeba mu některé vystavené exponáty poví aspoň něco o tom, co v životě zažily. Míč by hovořil o svém dědečkovi, který měl v roce 1939 dva miliony sourozenců. Ponorka Nautilus a létající koráb Albatros by mu mohli vyprávět o Světové výstavě v Montrealu, kde v roce 1967 soutěžili. A drobný Rumcajs by si zanadával, jak mu občas děti z legrace utrhly hlavu.

Ve třetí místnosti výstavy panuje ještě větší smutek než v předchozích dvou. Malé, bílé stolečky s ještě menšími židličkami. Nedotčená hra Člověče, nezlob se, figurky čtyř barev zatlačené do svých domečků. Hora céček uvržená do barevného chaosu. Osamělé míče zahnané do kouta. Skládačky zanechané napospas někde mezi složením a rozkladem. Všude chybí dětská ruka, která by jednotlivé dílky uchopila a dala jim nějaký smysl.

A stále dějiny píší

Hračky vytvořené tak, aby si s nimi mohlo dítě co nejvíce samo aktivně hrát, ale podle Fatry lákají i v dnešní době. „I když už prodeje nedosahují čísel ze 70. a 80. let, kdy se vyráběly obrovské série, zájem o tyto hračky přetrvává. Dnes si je oblíbily nejen děti, ale také sběratelé a rodiče, kteří v nich vidí kus nostalgie i české designové historie,“ přiblížila Kamila Kopačková ze společnosti Fatra.

Na počátku 21. století se přitom zdálo, že nafukovací hračky z Fatry upadnou do zapomnění. Po deseti letech je však zachránil červený buvol, jedna ze sedacích hraček, které navrhla Libuše Niklová v sedmdesátých letech. Retrospektiva autorky jej vzkřísila, a ohlas, způsobený buvolem, zapříčil také návrat k obnově výroby jeho zvířecích sourozenců. „Na rozdíl od dnešních moderních hraček, které často nechávají jen málo prostoru pro dětskou fantazii, nabízejí hračky z Fatry dětem prostor pro vlastní představivost – pestré zvířecí tvary mohou být čímkoli, co si děti vysní,“ zdůvodnila Kopačková, proč stejné hračky fungují už více než půl století.

Kdyby k obnovení výroby nedošlo, žádný Bulík by 7. listopadu na hrad Špilberk nezavítal. Oblíbené české hračky se totiž roku 2010 vrátily na trh také v podobě nové kolekce, jejíž součástí je i malý bulteriér se sundavacím obojkem. Muzeum, i své starší kamarády v něm, bude Bulík hlídat až do konce ledna příštího roku.