V modelingové agentuře mi nejdřív řekli, že o mě nebude zájem, říká Nicolas Šlahora

Nikolase Šlahoru, původně talentovaného hokejistu z Brna, dnes znají především jako modela, který se rychle etabloval na české i zahraniční scéně. Jeho cesta k modelingu přišla po sérii zranění, která ukončila jeho hokejovou kariéru. I když začátky nebyly jednoduché, dnes má za sebou velké úspěchy jako je například focení olympijské kolekce, které ho dostalo na titulní stranu New York Times. Mezi jeho další významné projekty patří i focení pro Vogue, reklamní kampaně pro šperky Pandora nebo účast na Mercedes-Benz Prague Fashion Week.

Jakým způsobem jsi se dostal k modelingu?

​​Původně jsem se neplánoval modelingu věnovat. Měl jsem k tomu ale přirozeně blízko, protože můj biologický otec byl dřív model. Díky tomu byl modeling propojený s minulostí mojí mámy a jejích přátel. Zranil jsem se při hokeji, takže to byla jedna z možností, co dělat dál. Hlavní impuls přišel ze strany mojí mámy, která mě jednoho dne vzala do modelingové agentury.

Jak předtím vypadala tvoje hokejová kariéra?

Hrál jsem hokej dvanáct let a byl jsem přesvědčený, že je to moje náplň života. Jen jsem postupem času musel čím dál častěji řešit různá zranění a pak přišla série větších problémů. Třeba jsem jednou zkolaboval, tak jsem pak čtvrt roku nehrál. Existovalo riziko, že mám nějakou vzácnou arytmii, která by mohla souviset s mým původem z Afriky, což se naštěstí nakonec nepotvrdilo. K tomu jsem ale hlavně měl problémy s koleny a tři zlomené hrudní obratle.

Po sérii zranění jsi začal přemýšlet o alternativách. Jak tě napadlo zaměřit se zrovna na modeling?

​​​​​​Po zraněních jsem se ještě zkoušel vrátit, ale už to nebylo takové jako předtím. V tu dobu jsem si začal uvědomovat, že i kdybych se tím hokejem pokusil živit, bylo by to vážně jen na krátkou dobu. Moje tělo už bylo zdevastované, a to mi bylo sedmnáct. Takže bych mohl být rád, kdybych vydržel do třiceti. A i kdyby se to povedlo, pořád jsem nebyl na takové úrovni, abych se tím uživil do konce života, stejně bych k tomu musel dělat ještě něco dalšího.

Máma mě pak jednoho dne vzala do modelingové agentury. Když jsem tam přišel, to mi bylo tak šestnáct, majitel mi rovnou řekl, že po mulatech a černoších není poptávka. Prý budu rád, když si mě třeba někdy vezmou na přehlídku v obchodním centru nebo něco takového. Takže jsem to ze začátku vůbec nebral nějak vážně, a možná i proto jsem to původně dělat nechtěl.

Kdy přišel zlom a úspěch?

Do agentury jsem přišel před dvěma a půl lety. Chvíli se nic nedělo a pak jsem dostal první práci, focení pro Vaňkovku. Byl jsem z toho nadšený a vzápětí mi začaly psát přední agentury v Česku. Pak to šlo hrozně rychle. To, co vše jsem v tomto odvětví stihnul za dva roky, někteří buď vůbec nezažijí, nebo jim to trvá pět, šest let. Bylo to období plné nabídek na přehlídky a focení, několikrát mě pozvali i do zahraničí, tam se ale chystám teprve, až dostuduji.

Jaká byla pro tebe zatím nejzásadnější kampaň a proč? Můžeš jich klidně popsat víc, pokud ti dělá problém vybrat jednu.

Když to vezmu čistě za sebe, tak mým splněným snem bylo určitě focení pro časopis Vogue a pro šperky značky Pandora. Ale suverénně největší kampaní, co jsem zatím dělal, byla ta pro olympiádu. Dostali jsme se až na hlavní stranu New York Times, což je, myslím, velmi úctyhodný úspěch.

Kolem té kampaně vznikaly kontroverze. Jaký na to máš pohled a jak ses celkově cítil? Jak na to reagovalo tvoje okolí?

Ačkoliv nás v kampani figurovalo více, skoro veškerá negativní pozornost v komentářích byla mířená na mě nebo na návrháře Jana Černého. V podstatě jsme to odnesli jenom my dva: já kvůli barvě pleti a Honza, protože někteří lidé nedokázali v navržených kouscích najít umělecký záměr. Já jsem ale z focení měl velmi dobrý pocit, kolekce se mi líbila a bral jsem to jako velký kariérní posun, který bude viditelný.

Jediná věc, která mi tak nějak nedošla, byla ta, že se kritika nedotkne jenom mě, ale i mé rodiny. Já si totiž myslel, že to zůstane jen na sociálních sítích. Ale ono to bylo úplně všude – články na internetu, otevřená fóra... A tak se to dostalo i k babičce a dědovi. A když oni četli negativní komentáře mířené na mě, mrzelo mě to.

Vzpomínáš si, kdy tě poprvé zasáhla kritika? Jak jsi to zvládl?
Jo, pamatuju si to úplně přesně. Bylo to začátkem ledna, když jsme točili jarní kampaň pro Olympii v Brně. Do té doby jsem se s ničím takovým nesetkal, a o to víc mě to zasáhlo. Člověk má pocit, že dělá něco fakt dobrého, věnuje tomu čas i energii a pak narazí na negativní reakce, které jsou sice možná úplně mimo, ale přesto dokážou zabolet.
Byl to trochu boj, musel jsem si to v sobě srovnat. Ale od té doby jsem se učil s tím pracovat. Dneska si z toho nic nedělám. Vím, kdo jsem, věřím si v tom, co dělám, a to je podle mě základ. Když je člověk v pohodě sám se sebou, tak už ho to neshodí.

Co prostředí agentur nebo samotných focení? Máš spíš pozitivní zkušenosti, nebo jsi narazil i na nějaké negativní momenty? Jaký přístup vnímáš vůči sobě jako modelovi?

Když už se člověk dostane přímo na set, tak musím říct, že tam většinou panuje fakt skvělá atmosféra. Řekl bych, že tak v 95 % případů mám opravdu pozitivní zkušenosti, ať už s produkcí, fotografy nebo stylisty. Ale co je podle mě mnohem těžší, hlavně na začátku, je naučit se zvládat odmítnutí.

Ne každý se hodí na každou kampaň, což samozřejmě dává smysl, ale hlava to někdy zpracovává o dost hůř. Když máš třeba šňůru deseti zamítnutých castingů za sebou, tak to s tebou psychicky trochu zamává. Podle mě je tohle jeden z nejtěžších aspektů celé profese, když nepočítám tu psychiku obecně, tlak na vzhled, diety a celkově silné požadavky na zdravou životosprávu.

Ovlivnila tě modelingová práce někdy natolik, že jsi musel výrazně měnit svůj vzhled? Třeba kvůli očekáváním agentury nebo požadavkům klientů?

Jo, dost výrazně jsem zhubl. Přes dvacet, možná až dvacet pět kilo. A musel jsem si taky nechat narůst vlasy. Ale není to tak, že by mi někdo napřímo řekl: „Musíš zhubnout.“ Spíš to bylo takové to jemné naznačování ve stylu „byl bys hezčí, kdybys zhubl,“ nebo „šlo by to líp, kdybys shodil.“ Říkali, že jsem moc velký, že mám moc svalů a že když zhubnu, tak přijdou lepší nabídky. Takže i když to nebyl přímý nátlak, bylo celkem jasné, co se ode mě očekává.

Ty jsi v maturitním ročníku – jak zvládáš skloubit školu a práci? A co vlastně studuješ?

Studuju ekonomiku, podnikání, nová média a marketingovou komunikaci. Když to vezmu zpětně, první dva roky jsem studiu moc nevěnoval, protože jsem tehdy ještě hrál naplno hokej a tréninky mi zabraly spoustu času. Když pak přišel modeling, musel jsem trávit každý týden celé dny v Praze. Byly týdny, kdy jsem ve škole vůbec nebyl, někdy i měsíc a půl v kuse. Od druhého pololetí před maturitou už nemám individuální plán, takže jsem musel práci trochu upozadit a víc se soustředit na školu. Nebylo jednoduchý spojovat školu s prací, ale věřím, že na vysoké škole už to bude víc flexibilní a půjde to zvládat líp.

Podporuje tě škola v kariéře nebo tě spíš omezuje?

Minulý rok mě spíš omezovala. Měl jsem pocit, že pro školu ta moje práce vlastně vůbec neexistuje. Neulehčovali mi nikdy nic, měl jsem dokonce i dvojku z chování kvůli špatné docházce. Ale pak mě pár učitelů vidělo v televizi a ten přístup se začal měnit. Teď už učitelé vnímají, že něco dělám a snaží se mi pomoct, což pro mě hodně znamená.

Co tvoje okolí – spolužáci, přátelé? Vnímají tě jinak než dřív?

Když člověk začne víc pracovat a posouvat se, tak se ten pohled okolí vždy trochu změní. Lidi, kteří mě znají od dětství, mě berou takového, jaký jsem. Znají moji hokejovou minulost i to, co dělám teď. Ale občas mám pocit, že se třeba někteří lidé snaží být mi najednou blíž. Jiní zase trochu ustoupí, protože každý se vyvíjí jiným směrem a ne vždycky se ty cesty dál protínají.

Já jsem třeba přestal tolik chodit ven nebo na akce. Ne že bych nechtěl, ale prostě nemám tolik času nebo energie. A okolí si toho všímá. Někdo řekne, že jsem se změnil, ale já to spíš vnímám tak, že jsem si jen ujasnil, co je pro mě teď důležité. Není to o tom, že by se někdo choval špatně, spíš je to přirozený vývoj.