Od návratu do taláru mě neodradila ani mrtvice, říká farář

Moutnice - Ačkoliv René Strouhal nad prací kněze a faráře zprvu nepřemýšlel, stala se tato úloha jeho životním posláním. Dneska už přes dvacet let vede kázání, farnost i lidi na jejich cestě k Bohu. V životě čelil dvěma mrtvicím a infarktu, které mu situaci neulehčily. Nikdy však neztratil naději, a hlavně víru. Jak se rozvíjí jeho farnost v Moutnicích, potřebují lidé vůbec v něco věřit nebo jaký byl jeho návrat po zdravotních obtížích? Nejen na to odpovídal farář z jihu Moravy v rozhovoru pro Stisk.

Služba Bohu a lidem

Jaký je váš pohled na úlohu kněze ve společnosti?

Můj pohled na věc se odvíjí od samotného faktu, že je to pro mě bytostná záležitost. Není to vyloženě standardní práce na pár hodin, které si odkroutíte a potom máte volno. Veřejnosti to můžu přiblížit tak, že je to jistá služba. Každý má právo, aby kromě fyzických a sociálních potřeb uspokojil i ty spirituální. Všude tam, kde to je požadováno, je místo pro něco duchovního. Pro mě samotného to je možnost zprostředkovat lidem boží věci, o které oni stojí, a hlavně ty, jež jsou jim potřebné. Často se setkávám s otázkami, zda jsou ještě kněží potřeba. Osobně si myslím, že ano. A to už kvůli faktu, že kandidátů v seminářích rapidně ubývá. Do budoucna se to bude redukovat na to, co je nezbytně nutné, a svou roli budou muset odehrát i farníci v církvích. Ne všechno bude moct menší počet kněžích obstarat.

Jakou roli v životech lidí víra hraje?

Zde se rád odvolávám na slova papeže Jana Pavla II., který tvrdil, že je víra darem i tajemstvím. To druhé se těžko vysvětluje. Nejde úplně o utajování něčeho. Spíše jde o tajemství ve smyslu studia. Pořád poznáváme slova, která jsou zapsaná v Bibli. Opakovaně z nich můžeme čerpat. Tak trochu se vrátím k otázce, zda duchovní vůbec potřebujeme. Pokud je nebudeme redukovat na pány v montérkách, kteří opravují kostely, starají se o kulturní památky a zařizují charitativní projekty, dojdeme k tomu, že jsou takové osoby důležitým spojníkem mezi lidmi a Bohem. Tady shledávám spojení služby lidem po praktické stránce jako správce místa, kostela a pomocníka ve věcech ducha. V mnoha regionech důležitost role kněží spadla někam na pozici uklízeček. Ale tím nechci nijak nikoho soudit. Jejich práce si neskutečně vážím, není lehká a málokdo ji chce dělat. Jen to spíš ukazuje na to, jak si na tom stojíme celonárodně.

Najde se v dnešní, rychle se měnící době místo pro Boha?

Já sám patřím mezi takzvané Husákovy děti. Po revoluci jsme viděli obrovské nadšení mládeže. Křesťanské diskotéky, poutě, to všechno se ve velkém organizovalo. Dělalo se cokoli duchovního. Časem to ale opadlo. Mezi duchovními se nám zda, že úpadek jde ruku v ruce s konzumním stylem života a že lidé do kostela chodí pouze ze zvyku nebo kvůli rodině. Po pandemii jsme zaregistrovali třetinový úbytek. Někteří umřeli, či zestárli. Jiným se to zase náramně hodilo, protože tam chodili z donucení, nebo jen aby se v rodině zbytečně nehádali. I minulý papež zmínil, že církve třetího tisíciletí inklinují spíš k malým společenstvím. S tím se mohu ztotožnit i na své farnosti. Po dvaceti letech v  církvi pociťuji změny ve světě i ve společnosti.

Farnost a její věřící

V tomto roce chcete dokončit stavbu nové kaple, odkud jste čerpali inspiraci?

Pokud jde o kapli, tak ta vzniká v malé vesničce, kde jsme původně neměli žádné ambice na nějaké originální místo. Naším cílem bylo vytvořit prostor, kde se lidé mohou scházet k modlitbě. Nápad tady byl už od konce první světové války. Vytvořil se i spořicí účet a vkladová knížka. Bohužel při všech možných změnách systémů a měnových reformách nám zbyla pouze ta knížka. Touha lidí mít svatostánek ale zůstala. Když jsem sem dorazil někdy v roce 2007, tak pro mě splnit lidem jejich touhu bylo jasným cílem. Dělal jsem to hlavně s myšlenkou, že po mně přijde nějaký starší kněz, který by třeba neměl sílu věnovat se tomu. Tak jsme se dali do práce. Nejen ideově, ale i prakticky. Museli jsme připravit tři návrhy, ale žádné přehnané cíle jsme neměli. Rozhodli jsme se pro koncept, který možná lehce přesahuje možnosti této malé vesničky, ale není to jen železo, beton a vitráže. A hlavně žádné zlato. Toho je v jiných kostelích dost. Je to v podstatě návrat k přírodě a starým řemeslům. Šlo nám o komplex, který by umožnil nalézt nejen místním lidem, ale i jejich blízkým místo k zamyšlení i meditaci. Vše má své místo i v boží přírodě.

O jaké prvky jde?

V první řadě jde o speciálně připravenou hliněnou podlahu jako návrat k zemi. Na tu jsme narazili snad jenom v Berlíně. Potom kamenná část. Ta má symbolizovat lidské společenství a bude tvořena velkými a drobnými kvádry. Představovat by ale měla i tíhu lidského života. Dál jde o dřevo coby odlehčenou část a symbol přestupu do boží sféry. Dřevěné budou trámy, kterých je sedm ve smyslu sedmy bolestí panny Marie Bolestné, které bude kaple věnovaná. Vertikálně s nimi je usazený i osmý, jež se zbylými tvoří kříž. Kolem je osazen tubus z tisíci lamel. Ten dokonce vyhrál cenu odborné veřejnosti. V nich je osazených padesát pět oken, které představují slzy panny Marie. Stále se držíme titulu patronky. Stavba má oválný až vejcovitý tvar. V průběhu dne tam tak pořád svítí slunce, když prochází od východu na západ. Vše kryje dřevěná oválná střecha, to přišlo vhod i z půdorysem na Velikonoce. Mnoha lidem právě vejce a jeho symbolika připomněly o svátcích ideu zrození nového života. Nad vším bude kříž se zvonem. Celkově vzhled vyvolává dojem jakéhosi tubusu. To koresponduje se zemědělským krajem, do kterého je kaple zasazena. Snažili jsme se využít materiály, které mohou přinést i metafory do života. Například jeden z kamenů je původně mlýnský. Kdysi sloužil při pečení chleba a dnes k uchovávání chleba božského.

Od statiky a deskriptivy až ke kněžskému taláru

Vaše cesta začala na průmyslové škole. Kdy přišla změna a odklon od původního zájmu?

U některých mých kolegů to byla náhoda, najednou pocítili tu nutnost. V mém případě šlo o přirozený vývoj. Ačkoliv to tak nebylo vždy, byla doba, kdy jsem pomýšlel na to, mít hospodářství a svou vlastní rodinu. Byla to poměrně pevná představa. Bavila mne technika, počítání nosníku, statika, mechanika, deskriptiva. Chtěl jsem jít na technický obor. Zároveň se to snoubilo s vášní pro literaturu, češtinu a společenské vědy, to byl můj druhý plán. Rád trávím čas s mladými lidmi. Podal jsem si tak i přihlášky na pedagogickou fakultu. Celou dobu mě oslovovala myšlenka jít do kněžského semináře. Ale pokaždé jsem ji odpískal. Když ale tehdejší papež Jan Pavel II. přijel už asi po třetí na návštěvu do Česka na setkání mládeže, to mě takříkajíc dokopalo k tomu, si přihlášku na cyrilometodějskou fakultu podat. Celé je to o vývoji, o vnitřním hlasu. Postupně ve vás roste touha a chuť jít právě takovou práci dělat.

Jednou z největších změn ve vašem životě byla i mrtvice a infarkt. Jaký vliv to má na fungování jedince jako kněze i člověka?

Dopad to mělo značný. Po první mrtvici jsem se učil mluvit, takže za mnou chodily logopedky do nemocnice. Po druhé jsem měl paralyzovanou ruku, kterou jsem musel rozcvičit. Na pravidelné prohlídky chodím dodnes. Chvilku k zamyšlení mám vždy v čekárně, kdy kolem mě procházejí mladí lidé z povislými koutky, ochrnutými končetinami nebo je příbuzní přesouvají na vozíku. Je mi jich pochopitelně líto. Mnoho lidí zůstane limitováno po zbytek života. Osobně jsem musel zpomalit. Všechno mi trvá trochu déle než kdysi. Většinou se dostaví bolesti hlavy a únava. Pro mě to znamená se na vše řádně připravit. Po mém posledním návratu z nemocnice jsem nechtěl zklamat své věřící, to občas vyžadovalo dát si prášek na bolest a vstoupit do zóny diskomfortu. Moji službu to omezilo, potřeboval jsem pomoct od svých kolegů. Ti s tím ale pochopitelně neměli problém. Nejnáročnější bývají přípravy s dětmi. Jsou to velice energické bytosti. Mí farníci byli docela smutní, když jsem nemohl sloužit. Choroba mi navíc dala obrovský vhled do společnosti. Kdo čte pasáže z Bible, je lidem jedno. Nezáleží jim na tom, jestli to je otec Jan, Kryštof, nebo Tonda. Důležitý je duchovní servis a individuální přístup, který nabídne ve farnosti pouze kněz. Každá návštěva nemocnice s sebou navíc přináší obrovské intelektuální osvícení. Medicínská práce je náročná. Pokaždé obdivuji zápal a odbornost personálu, který o mne pečuje.

Jak připravit kázání, které osloví všechny?

Mše svatá má několik názvů, jedním z nich je nejsvětější oběť. Mám za to, že pro některé mé věřící je tou největší obětí si vyslechnout některé pasáže v mém podání. Jsem pro to, aby netrvaly zbytečně dlouho. Vycházím z historie, kdy pro velkou část lidí byla mše prakticky jediným druhem poznání nejen církevního, ale i obecného. Dnes rychle vypínají, mají mnoho různých vjemů. Proto chci, aby to pro ně bylo zajímavé, ne zbytečně dlouhé, a aby je to motivovalo dělat něco dobrého. Hlavně mám za to, že je to přiblížení slov Ježíše Krista. A hlavně ať to není prezentování vlastních názorů. Kněz musí být natolik pokorný, ať z toho nedělá show nebo platformu pro svou vlastní prezentaci. Vždy chci mým farníkům každou část, kterou přečtu, i vysvětlit, interpretovat jim, co to znamená pro náš život. Je tak dobré znát souvislosti, ať všichni v kostele mohou odejít s něčím novým.

PhDr. Mgr. René Strouhal, Ph.D.

• římskokatolický farář v Moutnicích, Těšanech a Nesvačilcích u Brna
• kaplan ve středisku pro mládež v Osové Bítýšce u Velkého Meziříčí
• duchovní pro vězně ve Věznici Rapotice
• externí vyučující na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze
• narozen ve Výškově
• vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci