S vozíčkem sportuje i řídí. Všechno je možné, říká studentka

Devatenáctiletá studentka Kateřina Sasáková řeší jiné problémy než většina jejích vrstevníků. Od svých jedenácti let je na vozíčku, o dva roky později se u ní objevila spastická kvadruplegie, která způsobuje částečné ochrnutí. V osmnácti se k tomu všemu navíc přidalo vzácné autoimunitní onemocnění. Navzdory handicapu je Kateřina velmi akční. Miluje sport, kulturní akce a nezalekla se ani autoškoly. O svých zážitcích začala psát blog, kterým chce inspirovat nejen handicapované, ale i zdravé. „Na vozíku může skončit každý. Chci lidem ukazovat, že s ním život nekončí,“ říká.

Problémy se zdravím měla Kateřina odmalička. Chůze pro ni byla náročná. Často padala a lehce se jí vymykaly klouby. Kvůli častým zraněním dokonce někteří lidé podezřívali její matku z týrání. Později se však ukázalo, že za problémy stojí takzvaný Ehlers-Danlosův syndrom. Jedná se o onemocnění, které způsobuje uvolnění vazů a kloubů.

Kateřina se vždycky snažila zvládat vše, co ostatní děti. „Pořád jsem nosila sádry a berle, ale ani ty mě nezastavily. Sportovala jsem a běhala po prolézačkách,“ vypráví.

Od jedenácti let je na vozíčku trvale. O dva roky později jí lékaři diagnostikovali spastickou kvadruplegii, která způsobuje částečné ochrnutí. Přes to všechno zůstává Kateřina pozitivní. „Samozřejmě, že mám chvíle, kdy mi vadí. Ale pak stačí jet na nějakou akci a je mi zase líp,“ popisuje. Dlouhé vlasy, které jí sahají po pas, má stažené v culíku, a i když mluví o vážných zdravotních komplikacích, široce se usmívá.

V osmnácti se u ní projevila ještě Myasthenie Gravis. Toto chronické autoimunitní onemocnění zasahuje imunitu. Jakýkoliv zánět nebo onemocnění je pro Kateřinu mnohem nebezpečnější než pro zdravé lidi.

(Bez)bariérové školství

České vzdělávání s vozíčkáři moc nepočítá. Na mnoha školách nemají ani možnost studovat. Plno jich totiž nemá bezbariérový přístup. „Spousta ředitelů ani nechce hledat řešení. Třeba se to ale změní,“ krčí rameny.

Dříve se také setkávala se šikanou ze strany spolužáků i pedagogů. „Jedna moje učitelka si myslela, že patřím na praktickou školu,“ vypráví. Český vzdělávací systém podle ní není vůbec zvyklý na lidi na vozíčku. Učitelé s nimi často neumí pracovat.

Kateřina nyní navštěvuje Socioškolu, ve které studenti dostávají pouze slovní hodnocení. Její vedení vychází studentům se speciálními potřebami vstříc a umožňuje jim vytvářet různé projekty. Například Kateřina zrovna jeden chystá. Jmenuje se Vozíčkář jako člověk. Díky němu by si i zdraví spolužáci mohli vyzkoušet jízdu na handbiku, což je kolo speciálně upravené pro vozíčkáře.

V pandemii se na vozíčkáře zapomnělo

Navzdory všem svým zdravotním problémům a handicapu Kateřina miluje sport. „Neskutečně mě nabíjí,“ usmívá se. I na vozíčku si jich vyzkoušela celou řadu. Lyžuje, hraje florbal a hokej. Avšak nejraději má rugby. Většina sportů pro handicapované je ale vhodná spíše pro paraplegiky, kteří mají zdravé ruce a trup. To Kateřina nemá. Proto se věnuje právě rugby, které je vhodné i pro kvadruplegiky. Kvadruplegici - jak říká Kateřina, kvadrouši - jsou lidé, kteří mají ochrnuté všechny čtyři končetiny.

Na rugby potřebuje speciální vozík, který je k zapůjčení ve sportovní hale, kam pravidelně chodí. Ta ale nyní zůstává kvůli pandemii koronaviru více než rok zavřená. Sportovat tedy nemůže a setkávat se s dalšími lidmi je pro ni složité. „Mám pocit, že v pandemii se na vozíčkáře tak trošku zapomnělo,“ říká.

Řídit se dá i bez nohou

Mnoho mladých se v osmnácti letech přihlásí do autoškoly. Kateřina není výjimkou. „Je to náročnější,“ přiznává se smíchem. „V autě mám trojzubec na volantu, kterým zafixuju ruku, abych ho udržela. Druhou rukou ovládám brzdu, plyn, blinkry a stěrače. Případně ruční brzdu,“ popisuje.

I když je řízení náročné, baví ji. Potřebuje ale speciálně upravené auto s nájezdovou rampou, ručním řízením a automatickou převodovkou. Na podporu Kateřiny proto vznikla sbírka na platformě Donio, kde mohou lidé na její vůz přispět.

Všechno je možné

Ostatní vozíčkáře se snaží inspirovat svým blogem, kam píše o svých zážitcích nebo o možnostech sportování. Se svými čtenáři se dělí také o tipy na speciální pomůcky.

Většina reakcí na blogu je pozitivních, občas jí ale přicházejí i urážky. Ty bere Kateřina s humorem. „Jedna holka mi napsala: 'Proč se cévkuješ tak často? To není zdravé!' Takovým píšu: 'Děkuji za názor, svého urologa mám,'“ směje se.

Blogem chce mimo jiné pomáhat dalším vozíčkářům. „Chtěla bych ostatní inspirovat, aby viděli, že všechno je možné,“ uzavírá.