Nemůžu nekreslit, říká Katarina Kratochvílová na desátém ročníku festivalu KOMA

Homepage

Nemůžu nekreslit, říká Katarina Kratochvílová na desátém ročníku festivalu KOMA
Katarina Kratochvílová představuje svou novou knihu V oku lišky. Foto: Jana Bílková
GALERIE collections

Brno - Procházím velkými vraty na dvůr bývalé brněnské káznice a hudba, která je slyšet až ven, nabírá na intenzitě. Je mi jasné proč - DJ za pultem to pořádně rozjíždí. Dvůr je plný stánků, cedulí a vůní, a my se jdeme pořádně rozhlédnout po všem, co desátý ročník festivalu KOMA nabízí.

Na letáčku, který jsme dostali u vchodu, je dnešní program - já si chci hlavně popovídat s Katarinou Kratochvílovou, která se živí jako ilustrátorka a používá umělecké jméno Angry Albatros. V roce 2022 vyhrála bronz v soutěži Japan International Manga Award za svůj japonský komiks Used Kimono Store. Její vernisáž a uvedení nové knihy začíná až za půl hodiny - máme čas a procházíme areál. Vnitřní prostory jsou věnovány hlavně komiksům samotným, jsou položené na stolech nebo pověšené na stěnách. Návštěvníci, kteří si je přichází prohlédnout, jsou povětšinou rodiče s odrostlými dětmi, skupiny přátel nebo zahloubaní samotáři. Každý si najde svoje, tematicky komiksy variují od války přes rodinný život po Franze Kafku.

 

Krom stánku s kávou a palačinkami nacházíme při návratu na dvůr také stánek nakladatelství Labyrint, ručně vyráběné oblečení, ozdoby, šperky a spoustu dalších věcí. Do dílen na workshopy se nám moc nechce, a tak sledujeme umělkyni, která na vnitřní stěnu dvora něco sprejuje. Vypadá zabraná do své práce, ale když ji vyruším, je moc milá. Prozradí mi, že je to část jejího komiksového díla, a že pracuje pod uměleckým jménem Toy Box. Na festival ji pozvali, aby svým uměním káznici, kde připravují vznik kreativního centra, oživila. Spousta lidí ji sleduje při práci, celé dílo jí prý zabere asi deset hodin čistého času. “Omlouvám se, ale musím pokračovat,” říká a vrací se ke sprejování.

 

Ač jsou prostory káznice už poměrně zchátralé, místu to dodává zvláštní půvab a tak nějak to celé ladí k sobě. Na tom se shodujeme i s Katarinou a náhodným kolemjdoucím, když později stojíme u jejího stolku a bavíme se o její práci. Pán, který si předtím s Katarinou povídal, říká, že je na festivalu poprvé, ale že v káznici už byl a že se mu nelíbí, jak chátrá a zarůstá.

 

“Už to trochu připomíná les,” říká a ohlíží se na zarostlý parčík.

“Možná je to záměr,” podotknu a společně se smějeme představě, jak se bude za pár let v zarostlém rozpadajícím se dvoře organizovat vernisáž toho, jak si příroda bere zpět, co jí patří.

Katarina dodává, že doufá, že se ke vstupu do káznice zasadí opravdu silný břečťan a že vstupní zeď proboří. “To by sem byla mnohem jednodušší cesta.”

 

Pak se už bavíme hlavně o její práci. Jsem tady poprvé, Katarina už podruhé - minulý rok se hlásila na open call a letos ji organizátoři pozvali. Pracuje jako ilustrátorka přes sedm let a KOMA je jeden z jejích nejoblíbenějších festivalů. Narodila se ve Vladivostoku, a když se ptám, jestli právě geografická blízkost vedla k jejímu zájmu o Japonsko, opraví mě, že vyrůstala v Petrohradu. V Česku žije asi čtrnáct let.

 

“Myslím, že je v pohodě přiznat, že jsem se k tomu dostala přes anime, což si myslím, že je pro hodně lidí docela běžná cesta. Japonsko pro mě bylo vždycky něco hodně komfortního.”
V Praze se přihlásila do česko-japonské společnosti, obě kultury jsou jí velmi blízké. Líbí se mi, jak je dokáže propojit, a když se ptám, jestli o nás Japonci ví, dostávám překvapivou odpověď.

 

“V Japonsku je Česko známé hlavně díky klasické hudbě, která je tam populární. Všichni moji kamarádi z Japonska, kteří tady žijí, se sem dostali kvůli tomu, že slyšeli v rádiu Dvořáka, začali se zajímat o klasickou hudbu a pak se dostali do Prahy, protože to byl jejich celoživotní sen. Pro Japonce je Česko zemí klasické hudby, loutkového divadla a piva.”

 

Pak mi ukazuje časopis, který vydává její kamarádka. Vystudovala v Tokiu češtinu - je tedy bohemistka - a vydává časopis v japonštině o české kultuře. Věnuje se již zmíněnému loutkovému divadlu, filmům, knihám… a prodává se v Japonsku. “Japonci o nás ví docela dost,” uzavírá Katarina a na chvíli rozhovor přeruší kvůli mladé slečně, která si přišla nechat podepsat její novou knihu. Prohlížím si zatím její nabídku - samolepky, autorské mangy, všechno tvořené jejíma rukama. Další otázka proto míří na inspiraci.


“Srovnala bych to s tím, když člověk začíná dělat kliky. Tělo celé bolí a je to všechno složité, ale když dělám kliky každý den, tak je to jednodušší a vím, jak ten proces funguje, aby dospěl k dobrému výsledku. S inspirací je to podobné, na začátku to bylo náročné, ale teď vím, co mám dělat,” vysvětluje mi a dodává, že se naučila vytvořit rutinní proces, jehož výsledkem je inspirace samotná. “Já si každé ráno musím kreslit. Nemůžu to nedělat. Ráno dělám skici a odpoledne je předělávám do finální podoby, mívám současně třeba pět projektů a volně mezi nimi přecházím podle nálady. A někdy si kreslím, co mě napadne. Třeba tohle jsem nakreslila docela nedávno,” bere ze stolu pohlednici a ukazuje mi ji. Pohádkový labyrint ve fialových tónech ji přiměl přerušit práci na projektu a kreslit si jen tak pro sebe.

 

Zajímá mě také, jestli cítí potřebu oddělovat osobní a profesní život, když se živí tím, co ji tolik baví - ilustruje třeba pro Redbull, Leo Express nebo Woox. Říká, že na zakázkách se snaží nepracovat do večera. “Není to zdravé,” myslí si. U osobních projektů si ale dovolí se trochu “sebeobětovat” a přetáhnout čas, který si vymezila, dodává s úsměvem.

 

Věří, že ilustrace by měla být dostupná a neměla by být elitářská, a má ráda ilustrace, na které se sahá - v knihách, časopisech, na obalech. Obaly jsou její vůbec nejoblíbenější práce. Krom toho by ráda vydala knihu v Japonsku, měla tam sice výstavy, ale to není totéž. Celou dobu, co si povídáme, si z hromádky, kterou má na stole, očima vybírám samolepku. Katarina mi ji chce věnovat, ale s díky odmítnu - chci podpořit její práci i jinak než pouhým rozhovorem.

 

Loučíme se a já si ještě zajdu pro další tři pohlednice z vedlejšího stánku. Prodává je přívětivý pán a vysvětluje, že jeho žena rok cestovala po Japonsku a malovala. Všechny obrázky jsou barevné, výrazné a mám velký problém vybrat si. “Tohle je typické,” ukazuje mi pohlednici s kočkou, která se tlapkou natahuje do jezírka po oranžových rybách. “Oni si je tam chovají a ty ryby jsou strašně drahé. A ty kočky je pak takhle loví.”

 

Odcházím z KOMY s velice dobrým pocitem, trochou umění v kapse a spoustou umění v hlavě. Festival si i přes svůj rozsah zachovává rodinné prostředí a je plný inspirativních lidí a hlavně ilustrací, kvůli kterým za to rozhodně stojí.

Další články o stisk online