Glosa: Jídla je v popelnicích dost

Většinu z nás rodiče v dětství kárali za plýtvání jídlem. Kdo nesní zeleninu, nedostane dezert. Kdo se v jídle nimrá, jde spát bez večeře a samozřejmě ony věčné zmínky o „hladových v Africe“. Jídlo je koneckonců nepostradatelná věc, které si je třeba vážit.

Nevděčné děti ale nejspíše nebudou největšími viníky plýtvání. Tržní cena potravin, které se na světě za rok vyhodí odpovídá HDP Švýcarska. V čase, kdy nás pesimisté straší přelidněním planety a nedostatkem přírodních zdrojů je objem jídla, kterým by se mohly nasytit tři miliardy lidí koupený, jen aby byl vyhozen.

Plýtvání ale není jen problém jednotlivců. Nadprodukce začíná již v zemědělství. Farmáři, zavázaní vůči svým odběratelům smluvními závazky, jsou často nuceni sázet mnohem více, a to ve snaze vyhnout se v případě nepřízně počasí pokutám. A tak mnohé, zcela nezávadné zemědělské produkty, míří do popelnic ihned a pouze proto, že působily nevzhledně. Jejich místo na pultech tak bylo přenecháno atraktivnějším souputníkům.

V takovém nadbytku by snad nikdo neměl hladovět, nebo snad ano? No, jak se to vezme. V České republice je ze zákona o odpadech obsah kontejnerů stále soukromým vlastnictvím a skrze ploty, za kterými je supermarkety skrývají, je jasné, že se jedná o majetek žárlivě střežený. Řady „dumpster-diverů“, lidí, kteří se pokouší jídlo zachránit, ať už z aktivistické touhy plýtvání omezit, či jen z čiré nouze, jsou potenciálně vinni ze vstupu na soukromý pozemek či přímo krádeže. Protože stejně jako jídlo, které v těchto popelnicích končí, by naše společnost tyto lidi raději odsunula do pozadí, aby sama sobě stále mohla nastavovat pokřivené zrcadlo nadbytku. A pokud si nepřiznáme, že není důvod, aby s tím co víme, kdokoli hladověl, možná bychom měli jít všichni spát bez večeře.