Bývalý kriminalista: Na vraždu myslíme všichni

Brno - Na vraždu má podle bývalého kriminalisty Mateje Snopka myšlenky úplně každý. Sám tvrdí, že zná několik lidí, bez nichž by byl jeho život lepší. „Takže proč vraždu nespácháme?“ pokládá otázku.

Jednou z brzd je podle Snopka empatie, schopnost vcítit se do člověka a jeho bolesti. „Výzkumy zahrnující i výpovědi konkrétních vrahů říkají, že zabít člověka trvá asi čtyři minuty,“ popisuje. Do tohoto tvrzení nepočítá vraždění pomocí střelných zbraní nebo výbušnin, má zde na mysli pobodání, škrcení a podobné způsoby. „Oběť je zoufalá, prosí, brání se. Jsou to srdceryvné scény. Existují i tací pachatelé, kteří pokus o vraždu nevydrželi a přestali,“ líčí kriminalista. Psychicky zdravý člověk podle něj musí jednat ve velmi silném afektu, aby vraždu spáchal.

Strach z trestu také hraje velkou roli. „Představte si někoho, koho nemáte rádi. Šli byste za něj do vězení?“ ptá se Snopko návštěvníků přednášky s názvem "Jak sérioví a vícenásobní vrazi pracují" v kině Scala. Zavrhuje i možnost dokonalého zločinu. „Mnoho vrahů si myslelo, že budou mít štěstí a situaci udrží pod kontrolou. Jak ale jednou spácháte vraždu, nic, co následuje, nemůžete ovládat,“ říká Snopko. Policie, svědci, to je jen příklad proměnných, nad kterými vrah nemá žádnou kontrolu. „Sérioví vrazi ale tyto zmíněné brzdy nemají,“ podtrhuje.

Student František Pazdič odporuje Snopkově teorii, vraždu si představit nedokáže. „Zabít člověka bych zvládl možná jenom v sebeobraně. Ale spíš by se to stalo omylem, určitě by jeho smrt nebyla mým cílem,“ říká Pazdič.

Petr Vuška připouští strach z trestu. „To vlastně znamená, že ty tresty jsou nastavené správně,“ zamýšlí se. Zároveň se odvolává na morálku a dodává, že především vnímá právo na život jako stanovené něčím vyšším než zákonem. „Nemám vražedné myšlenky,“ uvádí Daniela Malatincová. I když ji někdo naštve, její myšlenky se uchýlí k násilí, nikde ne k vraždě.

„Jasně, že mám vražedné myšlenky, jsem člověk,“ souhlasí naopak se Snopkem studentka Markéta Hromadová. Podle ní každého někdy někdo naštval natolik, že pomyslel na jeho vraždu. „Možná bych to udělala v návalu vzteku. Pak bych se ale nechala potrestat nebo bych potrestala sama sebe. Je to otázka svědomí,“ dodává. I kdyby měla naprostou jistotu, že by vražda, kterou spáchala, nebyla odhalena, nedokázala by žít sama se sebou.

Studentka psychologie Zuzana Tabačková zavrhuje, že by měla vražedné myšlenky. „Každý jsme nějaký. I když mě člověk irituje, vím, že má mnoho dalších, lepších vlastností,“ popisuje. Přemýšlí i nad následky, pobyt ve vězení není podle jejích úvah příjemné trávení volného času. Nejdůležitějším faktorem je pro ni ale svědomí. „Ani nejde o tu vraždu jako takovou, ale spíš o to, že ten člověk má rodinu a blízké, kteří ho mají rádi. Nedokázala bych žít s vědomím, že jsem zabila něčí dítě nebo rodiče,“ uzavírá Tabačková.