Nejraději fotím tam, kde nikdo není, říká mladý fotograf

Ondřej Košťál je jednadvacetiletý student vysoké školy, vášnivý sportovec, cestovatel a začínající fotograf, přestože tak sám sebe nenazývá. Focení přírody je jeho srdcová záležitost, ale poslední dobou se věnuje i produktové fotografii. Loni na podzim odjel na stáž do Švýcarska, kde navázal spolupráci s celosvětově známou automobilkou. "Krajinu jsem začal amatérsky fotit na dovolených, dnes už si své cesty plánuji podle toho, jestli je to tam fotogenické," říká o místech, kde pořizuje své fotografie.

Proč fotíte zrovna přírodu?

Protože se nehýbe. Člověk se uklidní, je v přírodě, nic ho nestresuje, žije jen tím momentem a neřeší nic jiného. To mi přijde moc fajn. Nedávno mě začala bavit ještě produktová fotografie, hlavně auta a kola. Mám teď navázaných několik spoluprací, ale není to nic komerčního, jen si chci vybudovat portfolio a snad se to v budoucnu někam posune.

Na svých webových stránkách máte fotografie z mnoha různých zemí, propojujete často focení s cestováním?

Určitě, tak jsem vlastně s focením začal. Když jsme cestovali s rodiči, vyzkoušel jsem si jednoduchý digitální fotoaparát, nastavil jsem tam všechno, co šlo, a když jsem se už neměl kam rozvíjet, začal jsem si půjčovat tátovu zrcadlovku. To mohlo být tak v roce 2013. Tenkrát jsem se tomu ale moc nevěnoval, jen mě to zajímalo. Intenzivně na sobě pracuji až posledních čtyři, pět let.

Která místa jste ještě nenavštívil a chtěl byste?

Mým snem je Aljaška. Láká mě sever, divočina, místa, kde je co nejmíň lidí. Tam taky nejraději fotím. Takže kromě Aljašky ještě třeba ruská Kamčatka. Pak se mi moc líbí Patagonie nebo Faerské ostrovy. Z Afriky mě lákají například pouště v Namibii a Kapské Město.

Dá se říct, že fotografie, které publikujete, jsou po úpravě stále ještě realistické?

Řekl bych, že 99 procent mých fotografií je realistických. Vím, jaké zásahy dělají ostatní fotografové a v porovnání s nimi do fotky zasahuji minimálně. Většinou upravím jen trošku barvy, případně „uklidím nepořádek“, takže když tam něco vyloženě překáží, vymažu to. Upravuji fotografii, aby se na ni hezky koukalo, aby byl ten pohled příjemnější, ale nijak výrazně ji to neovlivňuje.

Na některé fotografie ale například přidáváte mléčnou dráhu, která na nebi původně nebyla. To vám nepřipadá jako velký zásah?

To jsem dělal asi jen třikrát a vzhledem k tomu, kolik fotím fotek bych se nad tím moc nepozastavoval. Ale když se mě někdo zeptá, netajím se tím. Říkám, že jsem tu mléčnou dráhu vyfotil někde jinde a jen jsem to spojil.

Kde se dá vyfotit taková mléčná dráha?

V oblastech, kde není světelný smog, například na pobřeží moře nebo v horách. Prostě daleko od civilizace. V Čechách je to super v okolí osady Jizerka v Jizerských horách. V zahraničí se mi ji podařilo nejlépe zachytit asi na pobřeží u Los Angeles. Nad oceánem už nebyl žádný světelný smog a mléčná dráha tam byla krásně vidět. Samotného mě to překvapilo.

Mimo fotografování vytváříte také sestřihy videí ze svých cest. Kdybyste musel vybrat mezi fotografií a videem, co byste vybral?

Určitě mě víc baví fotka. Na videu člověk musí hlídat tolik věcí, aby ten výsledek nějak vypadal, kdežto u fotografie je jeden snímek a na něm si můžu vyhrát, jak dlouho se mi zlíbí. Člověk se může víc koncentrovat na ten jeden jediný snímek, který je důležitý. To mě na tom asi baví. Video je potom samozřejmě náročnější i na editaci, ale v mém případě to taky není pravidlem. Dokážu si s tou fotkou hrát stejně dlouho, jako by trvalo sestříhat video.

Škola v zahraničí a focení pro automobilku

Odkud obvykle přichází spolupráce?

Většinou si je domlouvám sám. Oslovím nějakou firmu, jestli by se mnou chtěla spolupracovat výměnou za fotografie jejich výrobku. Buďto mi ten produkt darují nebo půjčí, zaplaceno jsem za fotografie ještě nedostal. I tak je to fajn věc. Na cestách se tímhle způsobem můžu docela jednoduše dovybavit. Když jsem byl třeba minulý semestr na Erasmu ve Švýcarsku, oslovil jsem firmu MINI Cooper. Zapůjčili nám na týden svoje marketingové auto, které by jinak bylo mimo naše finanční možnosti. S výsledkem byli nejspíš spokojení, protože s nimi pokračuji ve spolupráci i tady v Česku. Zrovna příští týden budu fotit jejich elektromobil.

Jak se vám podařilo oslovit automobilku MINI?

Někdo si myslí, že jsme tam měli známé, někdo si myslí, že jsme se k tomu dostali náhodou, ale ve skutečnosti jsem měl tenhle nápad půjčit si zdarma auto už dlouho. Na koleji ve Švýcarsku jsem se pak seznámil s klukem z Dánska, který natáčí s dronem a společně jsme začali oslovovat automobilky. Celkem jich bylo asi třicet, prostě všechny, co ve Švýcarsku byly. Kamarád ale neuměl německy, a tak bylo všechno zařizování na mně. Na MINI jsem si vzpomněl jako na jednu z posledních. Psal jsem jim někdy v noci a hned ráno už mi volali, jak bychom si to představovali. S autem jsme pak vyjeli na týdenní cestování po Švýcarsku. Chtěli jsme ušetřit za ubytování, a tak jsme spali ve stanu, jenže stanovat se smí jen tam, kde už nerostou stromy. Museli jsme tedy hledat místa s dostatečnou nadmořskou výškou, kam MINI Cooper dokáže vyjet. Jednou jsme třeba jeli po zasněžené sjezdovce až nahoru. Dívali jsme se abychom neporušovali předpisy, ale žádné zákazové značky jsme neviděli. (směje se)

Jaký obor jste v zahraničí studoval?

Vlastně to samé jako v Čechách. Studuji strojařinu na Českém vysokém učení technickém v Praze, zaměření ekonomika a výroba ve strojírenství. V Curychu jsem měl možnost zapsat si předměty, které mě víc zajímají, takže jsem si vybral dost předmětů týkajících se designu a modelování ve 3D. Kdybych měl porovnávat, asi mě to víc bavilo tam, i když jsem byl jediný výměnný student na celé fakultě a výuka byla komplet v němčině.

Bylo pro vás náročné výuce porozumět?

Měl jsem sice výhodu, že jsem studoval na česko-německém gymnáziu a mám i německou maturitu, která odpovídá přesně té, co se dělá v Německu, ale stejně jsem si po večerech znovu pouštěl přednášky ze záznamu a překládal si je. Další problém je, že Švýcaři mluví se silným přízvukem. Připadalo mi to jako úplně jiný jazyk. Naštěstí se na univerzitách přednáší spisovnou němčinou, ale když pak kantor po přednášce říká studentům něco navíc, automaticky přepne do jejich „hatmatilky“ a to se pak těžko povídá. (směje se)

O Švýcarsku je známo, že člověk nesmí mít hluboko do kapsy, aby tam mohl žít. Jak jste se tím vypořádal vy?

Získal jsem čtyři stipendia – dvě z české a dvě ze švýcarské strany. Standardně bývá z každé strany jedno, ale mně se podařilo získat ještě studijní stipendium za dobré výsledky. Bez toho tam člověk asi nepřežije, ty ceny jsou opravdu závratné. Hodně drahá je například doprava. Spoje vedou sice kamkoliv, klidně až na vrcholky hor, ale například cesta mezi dvěma městy vzdálenými jen pár kilometrů od sebe vyšla v přepočtu asi na 350 korun. Levnější bylo, když jsme si s kamarády půjčili auto a vyrazili na výlet společně. Taky jsem si tam vezl na začátku pobytu jako správný Čech tři přepravky trvanlivého jídla. (směje se)

Chtěl byste se do budoucna věnovat třeba i portrétům?

Myslím, že pokud si člověk chce focením vydělávat, asi se tomu nevyhne. Vždycky přijde zakázka, která bude obsahovat portrét, ale není to můj cíl.

A máte vůbec v plánu se focením živit?

Beru to tak, jak to přijde. Rád bych se zaměřil na produktovou fotografii, protože mě baví, když je fotka co nejdokonalejší, když je výrobek zachycený v co nejlepším světle. Nejvíc mě na tom baví, že můžu být kreativnější, mám dost prostoru na to, abych ztvárnil své umělecké představy. Můžu ten produkt fotit klidně 12 hodin, kdežto u portrétů je to víc o komunikaci. Fotograf musí toho člověka dostat do nálady a pak to focení trvá většinou hodinu nebo dvě.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Jako první mě napadla událost, kterou nepovažuji za největší úspěch, ale spíš úspěch, u kterého jsem cítil největší radost. Bylo to kupodivu vítězství v soutěži na tanečních. Vůbec jsem to neočekával, nikdy jsem moc netančil a asi proto mi to udělalo největší radost. (směje se) Jinak si myslím, že mým největším úspěchem je, že jsem se v životě obklopil fantastickými lidmi, kteří mě motivují a inspirují.