Dvě věci pro ženy, obě k ničemu. Studentka UNOB o životě v mužském světě

Pánské oblečení a předsudky vůči ženám. I taková je realita studia na Univerzitě obrany. S Jesikou Škodovou, studentkou vojenského záchranáře, o předem daných plánech po studiu, nevkusných sukních a stereotypech v armádě.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi studiem u vás a na normální univerzitě?

Největším rozdílem budou určitě peníze. Na Univerzitě obrany po celou dobu studia dostáváme plat. Nemusíme si shánět žádnou práci ke škole, ale je pravda, že ji ani mít nemůžeme. Když jsme placeni za výuku, nic dalšího mít nesmíme. Ale po škole mám zase jisté místo na útvaru, kde musím šest let odsloužit. Takže si nebudu muset hledat práci, ale mám jisto už teď.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, že bys mohla být nasazena v nějakém probíhajícím konfliktu?

Jo. Já bych totiž asi chtěla na nějakou zahraniční misi. Líbí se mi poslouchat ty příběhy. Kapitánka, co jsme ji měli na kartografii, byla na misi v Afghánistánu, a to vyprávění znělo tak hrozně zajímavě, hltala jsem každé její slovo.

A kam bys jela, kdybys měla tu možnost?

Vím, kam bych určitě nejela. Občas někoho posílají na zahraniční mise na Slovensko, ale to ani jako zahraničí nemůžeš počítat. Kdybych jela právě třeba do toho Afghánistánu, tak to by asi nedala moje babička. Ale chtěla bych někam vycestovat, láká mě i potkat se s těmi ostatními vojáky, třeba s těmi z amerických jednotek, ti jsou úplně někde jinde.

Jaké byly tvoje motivace ke studiu na Univerzitě obrany? Přeci jen je to trochu nevšední volba.

Já jsem si sama sebe nedokázala představit třeba na ekonomce. Dennodenně bych byla jen zavřená v učebně a to není nic pro mě. Já jsem potřebovala něco akčního. Studium u nás má mnoho výhod. Nebudeme si lhát, v první řadě jsou to ty peníze. Také ale i to že máme zdarma ubytování a dostáváme velké množství oblečení, které si necháváme.

Jak je to vlastně s tím vaším vojenským oblečením? Kdy ho musíte nosit?

Na každý nástup, ten máme každé ráno o půl sedmé, musíme mít maskáče. A pak na naší fakultě v Hradci. Jako vojenští záchranáři máme některé předměty se záchranáři z univerzity v Pardubicích, tak tam můžeme mít normální oblečení. Ale kdybychom tam mezi nimi byli v maskáčích, tak jsme asi docela za blázny.

Jak na tvoje rozhodnutí studovat vojenskou školu reagovalo okolí?

Podpořili mě, moje teta mi řekla, že to vlastně i čekala, že půjdu na vojáka. Mamka mi vyprávěla příběh z dětství, kdy jsme se procházely ve městě, kolem nás prošli vojáci v maskáčích a já se úplně zastavila a fascinovaně na ně dlouho koukala. Já jsem i odjakživa chodila doma v maskáčích, tak to nikoho moc nepřekvapilo. Jednoho z mých kamarádů, který chtěl studovat vojenského tělocvikáře, nechtěli rodiče pustit hlavně kvůli tomu, že se teď ve světě válčí.

Ovlivňuje současná situace ve světě nějakým způsobem vaše studium na univerzitě?

Měli jsme v rámci letní výuky v červenci jeden celý den, kdy jsme řešili postupy vojsk na Ukrajině, taktiky, jak to funguje a vlastně jsme si to každý den trochu shrnuli, jak se to vyvíjí. Ale myslím, že jinak nám to do výuky zase tolik nezasahuje.

A jak to je, kdyby tady byla branná povinnost? Museli byste nastoupit?

My záchranáři to máme tak, že kdyby něco takového přišlo, tak si můžeme vybrat, jestli chceme pokračovat ve studiu nebo nastoupit do služby, na frontu. Nejsem si jistá, jak to mají studenti leadershipu, kteří na vojáky opravdu studují, ale u nich bych se nedivila, kdyby tam šli i teď, když nemají dostudováno.

Máte s těmi, kteří studují na vojáky, nějaké společné předměty?

Před prvákem jsme měli společně takové měsíční soustředění, abychom měli dobrou fyzičku a připravili se na studium. Bylo to ve Vyškově a učili jsme se tam vlastně základy o armádě. Hlavně střílení, taktiku, pořadovou přípravu. Trpěla jsem dost, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem tam zažila věci, které člověk jen tak nezažije. Zkoušeli jsme házet i klasickým granátem. Pojistku z něj jsme si mohli nechat, tak ji mám schovanou.

Máš pocit, že u vás stále panují stereotypy ohledně žen v armádě?

Myslím, že jo a mají to tak hlavně starší chlapi. U nás máme jednu výběrovou skupinu studentů, kteří jsou fakt namakaní a tam jsou čistě jen kluci, v rámci studia se ale kdokoliv může přihlásit na výběrové řízení. Tenkrát v tom Vyškově za námi přišel právě velitel téhle jednotky a jedna slečna se ho ptala, jestli a kdy může dělat ty přijímačky k nim a on nám řekl, že to holky nemají šanci zvládnout a že si stejně myslí, že holky do armády nepatří. Ironií bylo, že ta slečna, která se na to ptala, byla pak v celkovém hodnocení za závěrečný komplexní výcvik pátá nejlepší, úplně ze všech.

To není zrovna dobrý přístup…

To není, ale to není všechno. Vlastně i to naše oblečení. Všechno je dělané jen na kluky. Všechny věci, co mám, jsou pánského střihu. Termoprádlo, které nám dali, má vpředu díru. Ta je nám holkám fakt k ničemu. Prostě někdo vzal pánské spodky a prohlásil, že to bude i pro ženy. Maskáčové kalhoty, ty mi zase vůbec nesedí kvůli tomu, že mám užší pas a širší boky. Musela jsem si vzít větší právě kvůli tomu, abych je přetáhla přes ty boky, ale zase je mám skoro pod prsama. Znám holčinu, která je ještě o trochu menší než já a ta tahala po zemi i tu nejmenší možnou velikost kalhot.

To nemáte jediný kus oblečení, který by seděl i holkám?

Jediné oblečení, které je čistě dámské, je sukně a košile. Dámská košile je hrozně krátká, takže když zvednu ruce, tak se ta košile vyhrne nahoru. A sukně, která se upřímně řečeno nedá nosit. Je vidět, že tyhle věci dělají chlapi, protože některé ty věci se vážně nosit nedají. A tady to není ani o nějakém mém stylu, ale já když jsem tu sukni měla jednou na sobě, tak ona má i takovou zvláštní podšívku. Kdyby to byla klasická sukně, jedna látka, tak to bude v pohodě, ale tohle se pořád divně otáčelo a bylo to dost nepříjemné. Od té doby jsem ji na sobě neměla. Jediné dva kusy oblečení dělané pro holky a úplně k ničemu.

A jak je to s vlasy? Musíte je mít pořád stažené a zalakované?

Je to tak, ale to je hlavně kvůli tomu, aby se mi nikde nezasekly. Ale stačí to mít stažené, aby mi to nikde nepřekáželo. S lakem a gelem jsem to měla jen jednou na začátku studia u přísahy.

Přísahy?

Jo jo, to byla vlastně dost zajímavá věc. Nechali nás tam přes hodinu stát na místě bez hnutí. Museli jsme poslouchat proslovy několika lidí, předávala se vyznamenání a my jsme přísahali. Ale bylo to fakt extrémní. Létala tam kolem vosa a my se nesměli ani hnout. Nakonec přistála na jedné holčině, která na ně má alergii, ale ta taky musela stát. Zachránilo mě, že zkolabovala jiná slečna, kterou pak museli odvádět a já jsem mohla udělat krok dozadu, aby mohli projít a to strašně ulevilo mým svalům, i když to byl jen takhle malý pohyb.

Jaká je podle tebe největší výzva pro ženy v armádě?

Hlavně ta fyzická síla, tam to je dost vidět. Když jsme měli přípravu na atletickém stadionu, tak jsme v rámci cvičení měli stanoviště, kde jsme dělali různé úkoly a na konci jsme měli překonávat takové ty hasičské zdi a s tím jsem měla problém, protože jsem se vyždímala vším tím, co jsme dělali před tím. A pokud něco nesplníš tak jsme měli dělat patnáct angličáků. Já jich za celé tohle cvičení dělala asi devadesát. Někteří kluci je nemuseli dělat vůbec. Takže v té síle, tam je ten rozdíl fakt vidět.

Mají na vás úplně stejné nároky jako na kluky?

V tabulkových hodnotách toho, co musíme pro zápočet udělat, je rozdíl. My jsme měly třeba u plavání sto metrů minimální čas o dvacet vteřin delší. Jsem ráda, že to tak je. My to prostě anatomicky nemůžeme zvládnout tak, jako ti kluci. A tohle kluci občas nechápou. Setkala jsem se s názory, kdy mi tvrdili, že pokud máme všichni stejný plat, tak bychom měli mít všichni stejné podmínky. Navíc my holky to ještě máme tak, že jsme na tom každý týden výkonnostně jinak kvůli výkyvům hormonů. V pondělí můžu dát čtyři shyby a za týden dám prostě jenom jeden a nic s tím neudělám.

Ale holky jsou určitě v něčem lepší než kluci, ne?

Je to tak a jak máme společné těláky, tak je to hezky vidět. Třeba u cviků na břicho mi přijde, že jsme mnohem méně zadýchané. A taky koordinace, a to i třeba u hloupého skákání přes švihadlo. Hodně vidět to bylo u jednoho cvičení, které jsme dělali na plavání, kdy jsme se měli snažit při kraulu současně vykopnout pravou ruku a pravou nohu a pak to samé na druhé straně. Plavali jsme jen dvacet pět metrů a na konci se nás ten vyučující ptal, jak to šlo. Já měla problém s tím, že jsem to asi trochu motala, ale po mně připlavali tři kluci, kteří řekli, že zapomněli dýchat.

Cože?

No fakt. Jak to bylo jen na těch dvacet pět metrů, tak se to vydržet dá, ale oni, jak se hrozně snažili myslet na ruce a nohy, tak na to prostě zapomněli.

Jaké jsou tvé plány po dokončení studia?

Po skončení školy musím dvojnásobek doby studia odsloužit, takže plány mám jasné. Je to naše povinnost. Zavedlo se to hlavně kvůli tomu, že máme ten plat od univerzity. Pokud tu službu po studiu nedodržíme, tak musíme vracet peníze a není jich málo. My záchranáři to nemáme až tak hrozné, ale třeba medici ti vlastně šest let studují a pak musí dvanáct let odsloužit na nějakém útvaru, aby to „splatili“. Medici ale často dělají to, že se ze služby vyplatí, protože mají lepší peníze v civilu než u armády. My to máme přesně naopak.

Když odejdeš během studia, tak platíš, ale co když nedobrovolně ukončíš studium, kvůli tomu že jsi ho nezvládla?

Pak máme možnost, že buď jdeme na útvar a nebudeme nic platit nebo od armády odejdeme do civilu. To po nás ale chtějí peníze také.

Co bys dělala na útvaru, když vlastně nemáš vystudovanou školu a potřebnou praxi?

Administrativní práce. Nebo také to, co je zrovna potřeba, třeba jedna z mých kamarádek takhle dělá tahače raněných.

Co bys poradila dívkám, které chtějí studovat u vás na univerzitě, ale mají strach z mužského kolektivu?

Já jsem zrovna teď jediná holka v ročníku, ale mně osobně to ani nevadí. Byly jsme tři, ale ty dvě odešly. Kluci, minimálně ti ode mě z ročníku, jsou velkou podporou a starají se o mě. Ale třeba na medicíně se toho člověk bát nemusí, tam je to dost půl na půl.