Události roku 1939 si studenti připomněli na pietním shromáždění, kde promluvil i rektor

Brno - Na památku 17. listopadu 1939 se v pondělí setkali studenti, zástupci Masarykovy univerzity a veřejnost na pietním shromáždění u Kounicových kolejí. Položením věnce a zapálením svíček zástupci fakult uctili památku všem obětem nacismu z akademické obce a českým vlastencům a odbojářům, kteří nejen v těchto místech trpěli a umírali.

Rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš ve svém proslovu zmínil úryvek z knihy Deuteronomium, 5. knihu Starého zákona:

„Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země. Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení, vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“

„Myslím, že hlasy všech obětí a hrdinů tohoto místa zní podobně, možná nějak takto: Chtěli jsme žít život, žít život ve svobodě, teď jste to vy, kdo jej můžete žít za nás,“ vyjádřil se k úryvku rektor.

Budovu Kounicových kolejí daroval pro účely ubytování českých studentů v roce 1908 český vlastenec Václav Kounic a zřídil nadaci na výstavbu kolejí. Ty se vystavěly až po první světové válce, studenti se nastěhovali až v roce 1923. Koleje sloužily svému účelu až do 17. listopadu 1939, kdy byly přepadeny příslušníky gestapa a jednotkami SS. Někteří studenti byli odvlečeni do koncentračního tábora Sachsenhausen a zbytek se musel vystěhovat. Od roku 1940 začaly koleje sloužit jako vězení a popraviště. Do roku 1945 prošlo místem na 35 tisíc lidí, pro většinu z nich představovalo zastávku na cestě do koncentračního tábora, do jiných nacistických věznic nebo na jiná popraviště. Část z nich završilo svoje životy krutou smrtí na vnitřním nádvoří, kde je teď umístěn památník. Odhaduje se, že šlo asi o 800 lidí.

„Toto místo varuje, abychom se měli na pozoru před lidmi, kteří chtějí kontrolovat slova a myšlení. Protože autoritářské a totalitní tendence vždy nejprve útočí na jazyk a na myšlenky, které chtějí spoutat a ovládnout. Začnou takto postupně podrývat a ničit samotnou podstatu svobody a s tím i bytostné základy smysluplného lidského života,“ připomněl rektor.

Promluvil i předseda studentské komory akademického senátu Masarykovy univerzity Dominik Levíček: „Zdá se mi, že se zde setkávají dva zdánlivě neslučitelné světy. Svět skličující bolesti, která jako by se spolu se zimou dnes zarývala snad až do morku našich kostí. A svět osvobozující naděje, kterou můžeme vidět v plamíncích na zapálených svíčkách, ale věřím, že i v očích každého z nás. Můžeme zde prožívat bolest ze ztráty vzácných lidí, ale také bolest ze ztráty vlastního lidství. Na tomto místě bylo zabito mnoho lidí, na tomto místě zabíjeli lidé. Při uvědomování této skutečnosti se možná nabízí otázka, zda je něčeho takového schopný někdo z nás, každý z nás, já sám, já sama. Je třeba přizvat i naději. V setkávání, sdílení historické zkušenosti, v komunikaci a ve vzdělávání tu naději živíme. Budeme-li toto dodržovat, máme naději, že úctu k lidskému životu zachováme. Máme naději, že zachováme lidství, které je úzce spojené se svobodou. Přál bych nám všem, aby nezůstalo jen u naděje, ale abychom lidství a svobodu kolem sebe měli a prožívali, k tomu je ale potřeba každého z nás. Svoboda je velmi křehká a my všichni se za ni musíme denně stavět a každý den sledovat, zda není narušována.“

Zástupci studujících ze všech fakult společně složili srdíčko ze svíček na znamení podpory těchto hodnot a jejich uchování v každodenním životě. Sbor Masarykovy univerzity, který celou dobu shromáždění provázel, setkání ukončil skladbou Lacrimosa od Mozarta.