Velký Gatsby v srdci Brna. Dvě tváře Cabaretu des Péchés

Brno - Kabaret hříchů otevřel své dveře veřejnosti. Místo, kde je možné úplně všechno nabídlo tanečnice, zpěvačky, burlesky a mnohem více ve ztvárnění Fitzeraldova románu Velký Gatsby.

Sestupuji po červených točitých schodech dolů do Cabaretu des Péchés na Dominikánském náměstí a v hlavě mi zní věta z Velkého Gatsbyho: „Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil světlo na konci Daisyiny loděnice.“ Pocit velkoleposti, okázalosti, moci a peněz se nevytratí ani po sestupu do hlavní místnosti.

Kabaretní stolky a křesílka, bar a barmani, kteří vám zamotají hlavu jedinou větou, vytvářejí atmosféru plnou napětí a vzrušení. „Vypadáte, že máte ráda exotiku, namíchám vám tedy náš proslulý Podvazek. Vidím na vás, že preferujete ovocnější drinky, namícháme tedy pro slečnu Krátký sex,“ užívají si svou chvilku slávy před představením.

Kolem nás usedají pánové ve fracích a sakách, ženy v lodičkách a třpytivých šatech. Problém nastává, jakmile s kamarádkou zjistíme, že nesedíme u rezervovaného stolku samy. „Dobrý den, my tu také máme rezervovaná místa,“ začíná na nás mluvit blonďatá žena, za níž stojí dvě dívky pubertálního věku. „Víte, jsem nezaměstnaná, a tak jsme tu jen proto, že je kabaret zadarmo,“ vysvětluje nám situaci.

Cabaret je totiž některé dny otevřený pro veřejnost, a proto tyto dny využívají i firmy na pořádání večírků a lidé, kteří by si jinak vstupné nemohli dovolit. S tím se ale pojí i nemalé nevýhody. Hosté z firemního večírku jsou oblečeni v riflích, legínách a hlasitě debatují o životě. Zatímco diváci, kteří si přišli užít show, jsou tišší, pijí méně alkoholu a oblékají se vkusně.

Celá místnost je na konci večera rozdělena na dvě pomyslné části. „Vidím to dost zřetelně, jedna polovina sedí a užívá si, zatímco druhá stojí a diskutuje,“ komentuje smutnou realitu principál a moderátor Alex Tailor. Ten celý večer zachraňuje svým perfektním projevem, kostýmem a cylindrem a obzvlášť jeho vtipem. „Maličký, seskoč z pódia, jinak se ti moje hůl dostane do míst, které bys radši necítil,“ snaží se vypořádat s opilým mužem, který se chopil příležitosti a v nestřežené chvíli se dostal na pódium.

Nevýhodou vstupu zdarma je i to, že se firemní hosté opijí už během první poloviny show a druhou polovinu tančí a trousí nemístné řeči na účet některých umělců a umělkyň.

Většina je ale na poznámky zvyklá, a tak si můžeme užívat hlas nádherné zpěvačky Eugenie, která připlouvá na pódium v krásných dlouhých třpytivých šatech. Do hlavy se mi opět dostává věta z Velkého Gatsbyho: „Její hlas je plný peněz.“

Následuje svůdný tanec Kateřiny Macharáčkové, která se objeví během večera ještě jednou a to jako Catwoman v černém kostýmku a masce.

Škoda, že většina mužů, kteří přišli s přítelkyněmi, si show neužívá. Neví, kam s očima a jakmile se k nim tanečnice přiblíží, jejich oči automaticky uhnou na opačnou stranu. To samé se děje i při Drag show. Vysoká kráska Ivory Divine okouzlí nejednoho opilého muže, zatímco mladíčci s přítelkyněmi se cítí nepříjemně.

„Kdybych se uměla hýbat tak, jako ona, hned bych tu pracovala,“ otočím se na kamarádku během tance Malaiky Westwood. „Na mě je tu moc pozornosti,“ usměje se.

Večer by nebyl kompletní bez burlesek, umělkyň, které odkládají svůj oděv, ale nikdy neukážou vše. Protože jde právě o to, co zůstává skryto. Burleska má uměleckou hodnotu, je-li spojena s nadsázkou, ironií a satirou.

Vidíme burlesky v kostýmech Amorka, Marie Antoinetty či domácí paničky s napečenými koláči. Amorek je pojat spíše vtipně, střílí létající šípy a spodní prádlo má poseté srdíčky. Marie Antoinetta je naopak romantická postava, která s prádlem svléká i okvětní lístky. Je jedno, jestli je umělkyně plnoštíhlá, má tři brady nebo padesát kilo, v Cabaretu des Péchés se oslavuje prostě a jednoduše ženskost.

Je čas na přestávku. „Jak je zvykem, my si potřebujeme přepudrovat nosíky a vás čeká studený vzduch protkaný smradem z cigaret,“ zahlásí principál. Vidím na hostech, že přestávka přijde vhod a s kamarádkou se přesouváme po schodech na náměstí. Už od schodů slyším řev opilců, kteří se skoro neudrží na nohou. Mám chuť vzít si kabát a jít domů. Mrzí mě to za všechny umělce i hosty, kteří přišli za kulturou. „Lidé se často chovají k opilci s podivnou úctou, připomínající trochu úctu primitivních národů k šílencům,“ vzpomenu si na větu z knihy Něžná je noc.

Velkolepost, okázalost a moc už necítím, převládá spíše pocit zklamání. Cabaret mi ukázal ohromující vystoupení, ale i to, že si příště za takovou akci připlatím, abych viděla show jen s těmi, kteří se o umění skutečně zajímají. Cabaret ve mně zanechává silné emoce, kterými mě celý večer provází věty Francise Scotta Fitzgeralda.