Hlídač koz a ovcí zachraňuje unikátní krajinu u Ždánic na Moravě

Chov ovcí a koz je neuvěřitelně náročná a občas i nevděčná práce. V jarním období nabírá obrátek ještě ve větší míře než obvykle, a je proto potřeba se připravit na sérii porodů, která může trvat klidně i dva měsíce. Opatrovníkem koz a ovcí a vlastně takovým bačou, jak o sobě sám říká, je i Michal Valenta. Rodák a obyvatel Ždánic, vesnice vzdálené třicet kilometrů východně od Brna. Rozhodl se v tomto místě pro chov zvířat, a to nejen tak z rozmaru. Svým úsilím a prací pomáhá obnovovat jedinečnou biodiverzitu místní lokality Motýlího ráje a vytvářet unikátní podmínky pro faunu i flóru.

Ohlušující mekot a bekot je první věc, která napíná smysly při vstupu do kozí či ovčí stáje. Všude je plno ruchu, vzduchem se nese nezaměnitelný odér a místa na došlápnutí není mnoho, pokud tedy nemáte v plánu vyvolávat dobytčí bitku. Zatímco si my měšťáci opatrně klestíme cestu, válcuje si to Michal Valenta jistým krokem po obvodu celé dřevěné stáje a kontroluje stav svých čtyřnohých miláčků. Dnes jich má už víc než sto sedmdesát. Kolik přesně ale neví, musel by je spočítat.

Takováto práce se zvířaty je prací na plný úvazek. V neděli 16. dubna počítal Michal s tím, že nás jen provede svým královstvím a bude mít odpočinkový den. Když však před polednem dorazil ke kozám, zjistil, že má ve stádu dva nové přírůstky, oba od jedné matky.

„Matku k nim musím přivést, abych se o ně nemusel starat sám. Díky prvotnímu mléku mají snadnější život, protože rodička v něm má protilátky, které uměle nejdou vytvořit. Pokud se k mláďatům matka nehlásí, je potřeba ji najít. To se pak stačí jenom podívat na zadek,“ směje se, když nám vysvětluje, jak to s kozami chodí. Jedno z mláďat bylo dokonce zachycené v železné ohradě, a tak ho musel Michal zachraňovat, aby ve svých prvních hodinách mělo vůbec nějakou šanci na přežití.

Je to na něm vidět. Zaklání hlavu a vůbec není tak hlasité, jak by si všichni představovali. Jeho bráška je na tom podstatně jinak. Snaží se postavit na nohy a zdraví matku vysokým mečením. Michal vysvětluje, jaká je úmrtnost narozených mláďat. „Za jedno jaro rození mláďat je normální, že třeba pět až deset z nich dlouho nepřežije. Může se taky stát, že už má za sebou prvních pár týdnů a z ničeho nic pojde. Přitom všechna zvířata očkujeme,“ povídá.

Několikrát se snaží obě novorozeňata přinutit napít se mateřského mléka, aby získala potřebné živiny. „Jakmile už koza cucá z vemena, je skoro jisté, že přežije,“ vysvětluje. Jeden z malých kozích brášků nemůže nahmatat svojí pusou vemínko, druhému je zase potřeba vložit prst do úst a přinutit ho polykat. Když se oba napijí, je vidět, že jim je viditelně lépe. Jako by získali sílu do života, když se napili téhle kouzelné ambrozie. Celá akce okolo dvou malých kůzlátek zabere zhruba dvě a půl hodiny.

Když mě napadne zeptat se, jaký měli letos nejnabitější den, odpověď mě zarazí. „Stalo se, že jsme měli celkem osmnáct porodů během jednoho dne. Přišlo to z ničeho nic a já musel přebíhat od ovcí ke kozám a zase zpátky,“ říká s úsměvem Michal.

Je vlastně neskutečně fascinující, jak Michal Valenta zvládá stíhat všechno, co se kolem něj děje, a místo toho, aby si stěžoval, jakou náročnou práci má, se usmívá od ucha k uchu, vtipkuje a hází sarkastické poznámky na sebe i své okolí.

Stále však zbývá uvařit umělé mléko, a tak se vydáváme do ovčí stáje, kde má Michal nachystané věci. Je kouzelné, že ho všechny ovce hned poznávají a přicházejí k němu, jelikož si myslí, že je čas krmení. Mně se však obloukem vyhýbají. Když si to začnu brát lehce osobně, říká mi Michal, že je to proto, že neznají můj pach a musí se mít kolem mě na pozoru. Jen některá malá jehňátka, kterým pudy ještě neovládly mysl, se ke mně opatrně blíží a nechají se i pohladit.

Na první pohled je patrný rozdíl mezi narozenými jehňátky a kůzlátky. Zatímco ovce v sobě mají větší majestátnost a polehávají si někde na kraji se svými rodiči, kůzlata jsou až nevěřícně hravá, samé hop sem hop tam. Skáčou na sebe, lezou jedno po druhém, nebo nám třeba okusují tkaničky od bot.

Co je tak skvělého na tom, čemu se Michal se svojí úžasnou manželkou Eliškou a se svými dvěma syny, kterým jednoho dne plánuje předat hospodářství, věnuje, je to, že nic z toho nedělá ze zištnosti pro svoje vlastní obohacení. S chovem koz a ovcí začal pět let zpátky, úplně od píky a z jiného důvodu než pro lidskou potřebu.

Jeho dobytek je totiž cenný především v tom, že obdělává okolí zdejší lokality Motýlího ráje, nedávno znovuobjeveného místa se spoustou vzácných motýlů a druhů chráněných rostlin, které jinde nerostou. Je proto naprosto klíčový k udržení zdejší biodiverzity, která je například pro entomology zásadně důležitá.

„Zvířata totiž dokážou něco, co křovinořez ani cokoli jiného neumí. Spasou vlastně jenom trávu a byliny okolo nechají, protože poznají, že mají jiný pach, jinak jim voní, nebo spíš smrdí. No a to je nektar, potrava pro motýly, kteří tady díky tomu žijí. Kozy a ovce jsou naši celoroční dobrovolníci,“ přibližuje Michal, proč jsou užitková zvířata pro zdejší krajinu tak potřebná.

V současné době se stará už o sedmnáct hektarů svých vlastních pozemků, které postupně skupuje. Zároveň má na starost přes dalších dvacet hektarů ostatní půdy, kde taky pase. To, co se mu podařilo vybudovat, je něco nádherného, a že to dělá dobře, o tom svědčí i dvojice diplomů za nejlepší pestrou krajinu roku 2021.

Jedná se o takovou raritu, že se má na Motýlí ráj u Ždánic v brzké době přijet podívat i hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich.