Zapojuje handicapované do svých muzikálů. Teď získala cenu

Pedagožka Lada Holaňová je letošní výherkyní ceny APLAUS. Každoročně ji uděluje Národní ústav pro autismus za zásluhy v oblasti pomoci lidem s handicapem. Vítězka učí hudební výchovu na dvou základních školách v Hradci Králové. Jedna z nich je speciální. „Máme i pěvecký sbor Daneťáček, který tvoří asi třicet členů s nejrůznějšími postiženími,“ popisuje Holaňová. Ocenění získala za nastudování autorského muzikálu Pod jednou střechou, ve kterém účinkovaly děti z obou škol. Podobných projektů v minulosti zorganizovala více. Jejich hlavním cílem je ukázat veřejnosti spolupráci mezi dětmi handicapovanými a zdravými.

„Hudba je těžká, nevyzpytatelná a krásná. Pro mě znamená úplně všechno. Je mým smyslem života,“ říká Holaňová, která se muzice věnuje od dětství. Už ve školce chodila na hodiny klavíru a zpěvu. Po maturitě se zpíváním i živila. S kapelou, ve které působila, koncertovala po Evropě. S tím po narození dětí skončila, avšak s vystupováním nikdy úplně nepřestala. Společně s kamarádkou založila pěvecké duo Single Ladies, které funguje dvanáct let. Vystupují na svatbách, firemních večírcích i v klubech. „Moc mi to teď chybí. Single Ladies jsou mou srdeční záležitostí,“ přiznává.

Stát se vyučující byl její dětský sen. „Peďák jsem ale nedostudovala. Jednak kvůli dětem a navíc nejsem úplně studijní typ,“ vypráví Holaňová. S představou, že bude učit, se už málem rozloučila. Pak ale dostala pracovní nabídku od hudební školy YAMAHA. V ní vedla k muzice batolata a jejich maminky.

Následně přišla nabídka od Základní a mateřské školy Daneta v Hradci Králové. Holaňová tam dostala na starost hudební sbor Daneťáček. Vede jej už devátým rokem. Zároveň vyučuje na škole hudební výchovu a v Denním stacionáři Daneta působí jako muzikoterapeutka. Nakonec ji oslovili i ze Základní umělecké školy Střezina. „Měla jsem velkou kliku. Ke všemu jsem přišla jako slepý k houslím,“ říká pedagožka.

Zdravé a handicapované děti vede ke spolupráci

Hudební výchova je podle ní důležitou součástí vzdělání. „Muzika nás provází od narození. Rytmus srdce maminky je to, co slyšíme jako první,“ popisuje, jak významná v našem životě hudba je.

Zákaz zpěvu ve školách nesla těžce, ještě hůř pak jejich úplné uzavření. S dětmi ze Střeziny se setkává online, s handicapovanými dětmi z Danety ne. Holaňové se zatím nepodařilo najít způsob, jak je hudebku učit distančně. „Uzavření škol není dobré. Oni hudbu potřebují, milují ji. Musí se v něčem realizovat. Na rozdíl od nás ostatních tolik možností nemají,“ říká Holaňová.

Podle ní je spolupráce dětí z obou škol velice důležitá. To, co se zdraví školáci od těch s handicapem učí, je především jejich zápal a nadšení. „Oni hrají na nějaký nástroj nebo zpívají, neustále se chtějí zlepšovat. A někdy se za úspěchem honí tak moc, až ta láska vymizí. Handicapované děti se nikam neženou. Hrají, protože to mají rádi. Neskrývají žádné emoce. Všechno dají najevo, naštvaní i radost,“ vysvětluje pedagožka.

Práce s dětmi s postižením byla zprvu pro Holaňovou psychicky náročná a vyčerpávající. Každá porucha má totiž svá specifika. Například děti s poruchou autistického spektra nemají rádi hlasitou hudbu. Nelíbí se jim ani ta vážná, podle Holaňové jde totiž příliš do hloubky. Vytahuje na povrch skryté a někdy i depresivní věcí, s kterými se autisté nedokáží vypořádat. „Časem jsem ale naučila, jak s nimi pracovat. Předáváme si vzájemně energii a oni té pozitivní mají na rozdávání,“ míní.

Prvním projektem, do kterého se jí podařilo zapojit děti z obou škol, byl muzikál Tři bratři. Následoval další, tentokrát o Zlatovlásce. Dorazilo na něj tolik lidí, že se do sálu o kapacitě tři sta míst nevešli. Představení museli pro velký zájem hned několikrát opakovat. Další muzikál, který Holaňová s dětmi nacvičila, bylo V Peřině. Po něm se už do dalšího pouštět nechtěla. Bylo to pro ni časově i psychicky náročné. „Špatně to snášely mé vlastní děti, kterým jsem se nemohla dostatečně věnovat. Vídali jsme se jen pracovně na zkouškách, protože v představeních také účinkovaly,“ popisuje hradecká učitelka.

 

Inspiraci našla pedagožka při sledování filmu Sestra v akci

Nakonec ji ale kolegové přemluvili ještě k jednomu projektu. Za ten nakonec získala Holaňová i cenu. „Je na ní sice mé jméno, ale jde o týmový projekt. Můj největší um spočívá v tom shromáždit si kolem sebe talentované a pracovité lidi a ty zahrnout úkoly. Tatínek byl podplukovník, možná to mám po něm – rozdávej úkoly a vel,“ žertuje Holaňová, která vytvořila námět i scénář. Ze svých kolegů vyzdvihuje zejména zástupce ředitele školy Střezina Radka Škeříka a zástupkyni ředitelky školy Daneta Zuzanu Kramárovou, která muzikál režíruje.

Při tvorbě hudebního představení Pod jednou střechou se inspirovala filmem Sestra v akci, ve kterém se děti snaží zachránit školu, a z něhož pochází i písnička Joyfull. Tu Holaňová přetextovala a udělala z ní závěrečnou píseň celého muzikálu.

Děti divákům předvádí příběh dvou škol – speciální a umělecké, které fungují v jedné budově, pod jednou střechou. Učitelé ani děti spolu nemají nejlepší vztahy. Navíc přichází zlý podnikatel, který chce školu zbourat a postavit místo ní obchodní centrum. Proto pošle na školu tři inspektory, jednoho z nich podplatí. Děti i učitelé musí spolupracovat, aby školu zachránili.

Děti zapojené do projektu se už nikdy nebudou smát lidem s postižením

Původně měl mít muzikál premiéru loni v březnu. Kvůli pandemii koronaviru ji přesunuli na září. Dorazilo přibližně sedm set lidí. Žádná další repríza už se nemohla kvůli opatřením uskutečnit. „Měli jsme ji naplánovanou na únor, z čehož sešlo. Další jsme naplánovali na červen, ale představení pravděpodobně neodehrajeme ani v tomto termínu. I kdyby to vládní opatření dovolovala. Hraje nás tam stovka, nemůžeme se teď scházet a zkoušet,“ vysvětluje Holaňová.

Doufá ale, že se brzy zase všichni na pódiu i v lavicích sejdou. Práce na muzikálech děti ohromně baví. Zároveň je to jako kolektiv stmeluje. Obrovským přínosem těchto projektů je podle laureátky ceny APLAUS to, že zdravé děti se učí komunikovat s handicapovanými. Je přesvědčená, že tyto děti se už nikdy nebudou lidem s postižením smát a ani se jich nebudou bát. „Myslím, že postižené děti bychom neměli izolovat, ale naopak je začleňovat mezi ty zdravé. Naše projekty ukazují, že jejich spolupráce může fungovat,“ zakončuje Holaňová.