Tvrdý sport, který nedá nic zadarmo, říká úspěšný reprezentant o veslování

Brno - Štiplavý zápach potu, sinalé tváře. Tak přibližně vypadá atmosféra v prostorech veslařského klubu na Brněnské přehradě. Jedním z místních veslařů je i Adam Lízal, který zároveň reprezentuje Masarykovu univerzitu v tomto tradičním vodním sportu. Je čerstvým akademickým vítězem v jízdě na veslařském trenažeru v kategorii lehkých vah a také šampionem univerzitního poháru. O tom, jaké to je veslovat a s čím vším se musí sportovec vypořádat, se rozpovídal v rozhovoru pro Stisk.

Veslování je sport plný dřiny a odříkání. Proč by kdokoli měl zájem se mu věnovat?

Občas si tu stejnou otázku kladu taky. Spousta lidí se k veslování dostane náhodou. Třeba já jsem původně hrál basketbal, pak jsem měl od sportu dlouhou pauzu. Ve třinácti taťku začalo štvát, že se nijak nehýbu a jeho známý mu doporučil, abych zkusil veslování. Od té doby už nešlo u veslování nezůstat. Všechna ta práce se vám vrátí zpět a každý trénink, každý závod vás posune dál nejenom ve sportu, ale i v životě.

Neměl jsi chuť s tím vším někdy praštit, hodit to za hlavu?

Určitě, mnohokrát. My se připravujeme minimálně šestkrát týdně, je to dost psychicky i mentálně náročné. Spoustu mých kamarádů a známých trpělo na vrcholu kariéry syndromem vyhoření, někteří kvůli tomu přestali sportovat.

Ale ty se přesto veslování nadále věnuješ na vrcholové úrovni.

Je to tím, že ve veslování mám přátele na celý život. Poznáte lidi, se kterými vlastně žijete a už se od nich nemůžete odtrhnout. Zároveň jsem měl nejspíš trochu štěstí v neštěstí, když mi napraskl sval v rameni a musel jsem si dát pauzu, která mi paradoxně prospěla. Vrátil jsem se plný odhodlání a nabyl novou chuť trénovat. Až po této pauze jsem dosáhl svých největších veslařských úspěchů.

Co jsou tvoje největší úspěchy?

Jako vrchol svojí kariéry zatím považuji deváté místo na mistrovství světa do 23 let na lehké dvojce bez kormidelníka, kde jsme se utkali s těmi nejlepšími z nejlepších. Zajímavým zážitkem bylo i mistrovství Evropy univerzit v Istanbulu, kde ale kvůli obtížným podmínkám bylo složité závodit a výsledky nakonec nemuseli tolik odpovídat realitě, jako kdyby se závodilo v normálu.

Nakousl jsi reprezentování univerzity. Probíhají veslařské závody i v akademickém prostředí?

Ano, právě teď v sobotu proběhlo akademické mistrovství České republiky v jízdě na veslařském trenažeru a zároveň se tím zakončil cyklus univerzitního poháru zimních závodů na trenažeru. Povedlo se mi zvítězit v moji kategorii lehkých vah, jak v celkovém hodnocení univerzitního poháru, tak i v samotném akademickém mistrovství. Ve veslařském světě to není nejcennější vítězství, ale je to další cíl, od kterého se můžu dále odpíchnout. Právě univerzitní závody mě lákají nejvíce. Letos je akademické mistrovství světa v Kanadě a univerziáda v Číně a mám aspirace se obou akcí zúčastnit. Výběr na tyto šampionáty je dost přísný a probíhá prakticky stejně, jako do klasické reprezentace. Proto se teď hodně soustředím na trénink.

Ty sám jsi ještě odlišný tím, že patříš do kategorie lehkých vah. Má tato kategorie nějaká jiná specifika?

Celá skupina lehkých vah je založená na tom, že dotyčný musí splnit váhový limit, ať už je to muž, nebo žena. U nás je v zimě na trenažeru tím pomyslným milníkem 75 kilo, které pokud veslař nenaváží ještě před závodem, nemůže se ho zúčastnit. V létě, pokud závodíte sólo, je to 72,5 kilo, v posádce, pak průměrně 70. Zvláště v posádce to může být zrovna problém, jednou se mi dokonce stalo, že si můj parťák na lodi nehlídal váhu a já pak musel hubnout dvě kila v den závodu. A to bych nikomu nepřál.

Kdy tě napadlo, že můžeš reprezentovat v kategorii lehkých vah?

S mým kolegou na lodi se nám pravidelně dařilo jezdit s těmi nejlepšími v těžké kategorii a oba nemáme predispozice k tomu být extrémně vysocí a dost těžcí, což je prostě potřeba. Byli jsme na hranici limitu, rozhodli jsme se, že pár kilo zhubneme a budeme o to víc porážet k nám stejně těžké veslaře.

Jak se ti podařilo zhubnout, musel si držet nějakou striktní dietu?

Ze začátku to byla velká neznámá, bylo dost těžké vychytat adekvátní váhu na přesný den. Navíc se s tím pojily další potíže, jako například zvýšení únavy, občas docházelo i ke kolapsům. Jednou mě odvezli přímo ze závodu do nemocnice, a jakmile mě připojili na kapačky, pocítil jsem neskutečnou úlevu, jak mi proudí potřebné živiny. Teď už nepodléhám žádným omezením, co se jídelníčku týče. Spíš se soustředím na to spálit ještě více kalorií než omezovat jídlo. To bylo dlouhodobě neudržitelné. Hodně mi taky pomohl výživový poradce, který bral na vědomí, že jsem vegetarián a pomohl mi otevřít oči.

Jak stíháš k těm všem tréninkům a závodům ještě studovat a pracovat?

Musím říct, že občas nestíhám. Je to těžší skloubit. Naštěstí jsem teď už ve třetím ročníku na programu Teorie interaktivních médií na Filozofické fakultě a není potřeba, abych tam byl tak často fyzicky přítomen. V práci jsou dost flexibilní a respektují to, co dělám.

Jak tvoje neveslařské okolí vnímá to, co děláš?

Do jisté míry k tomu ostatní chovají respekt, ale není to tak, že by se ke mně chovali jinak.

Můžeš si veslováním i vydělat?

Myslím, že to jde, podaří se to, ale jen úzké menšině. Určitě to není tak, že by náš nejlepší veslař byl zabezpečený do konce života, spíš je placený jako průměrný pracující. I po konci aktivní kariéry se však většina nadále věnuje veslování buď z pozice trenéra, nebo předsedy klubu. Já jsem například pobíral stipendium právě na Masarykově univerzitě.

Přijde ti, že MUNI dělá dost pro to, aby se veslování rozšířilo?

Snaží se, ale asi to není zatím pro školu dost atraktivní sport, jako například hokej, který má vlastní hokejový tým. Určitě bych byl rád, kdyby byla vůči univerzitnímu veslování větší podpora. Například veslaři z VUT mají vlastní loděnici v Jundrově, také se snažíme založit univerzitní veslařský spolek. Rozhodně by i prospělo, kdyby se veslování zavedlo do povinně-volitelných předmětů tělesné výchovy, jako je to na Mendelu a VUT, a tam to určitě vzbuzuje zájem a začínají tam noví veslaři. Takováto praxe je samozřejmostí v zahraničí.

Kdybys měl na závěr něco vzkázat zájemcům o veslování nebo začínajícím veslařům, co bys jim poradil?

Ať hned nezahodí flintu do žita po prvních závodech, ale vytrvají. Najdou tu skrytou vášeň a určitě se prosadí.