Donutil mě říct ano, i když jsem opakovala ne

Brno - Zrada od nejbližšího člověka je něco, co si většina lidí neumí představit, a přesto si to Klára prožívala ve svém vztahu opakovaně. Její vlastní stud jí nedovolil se nikomu svěřit, a tak zůstávala v tomto partnerství více než rok. „Když jsem si uvědomila, že už to znovu nezvládnu, s pláčem jsem utekla domů k mámě,“ vzpomíná nyní šestadvacetiletá Klára.

Starší muž využil mladistvé naivity a bral si bez optání vždycky to, co on sám chtěl. „Byla jsem hloupá a byl to můj první sexuální partner. Neuměla jsem si nastavit svoje hranice,“ vypráví Klára. Když se potkala se svým nyní již bývalým přítelem, bylo jí teprve devatenáct let, zatímco jemu už táhlo na třicet.

Sexuální styk má být něco, co je vám příjemné, s čím obě strany souhlasí. Na Kláru však partner vyvíjel nátlak, a tak ji přinutil k věcem, se kterými prvně nesouhlasila. „Nakonec jsem ho vždycky nechala, aby si udělal, co chtěl. Často jsem neměla na sex chuť nebo náladu. I přesto že jsem tuhle svoji nechuť vyjádřila, on mi pořád vykládal, že to potřebuje, že bych to pro něj měla udělat, že on mě přece miluje,“ říká Klára s bolestí v očích. Jejímu partnerovi se takto několikrát podařilo ji přemluvit k tomu, aby spolu měli sex. „Bylo to hrozné, prostě jsem pod ním ležela a jen čekala, až to všechno skončí.“

I přesto, že Klára ve vztahu trpěla, nebyla schopna jej ukončit. Bylo pro ni těžké si přiznat, že první člověk, do kterého se zamilovala, byl ve skutečnosti špatný. „Pamatuji si tu hroznou bolest, kterou jsem pokaždé musela prožívat. Zároveň jsem se ale cítila zahanbeně, jak jsem mohla někomu takovému uvěřit. Nejdřív jsem to nepřiznávala ani sama sobě.“

Po čtrnácti měsících utrpení se Klára konečně rozhodla odejít. První, ke komu šla a komu poprvé řekla svůj příběh, byla její máma. „Přišla jsem domů, myslím, že jsem musela vypadat úplně otřesně. Celou noc jsem brečela, protože mě k tomu zase donutil. Pod očima mi svítily obří černé kruhy, prostě jsem byla úplně zničená.“

Rodiče byli naprosto zdrcení a naštvaní, nevěděli však, jak by mohli pomoct. Klára sama věděla, že chodit na policii pro ni nemá smysl. Neměla žádné důkazy a nikdy předtím se nikomu nesvěřila. „Nastoupilo u mě šílené zoufalství. Měla jsem psychické problémy, nemohla jsem spát, všechno se mi to pořád vracelo. Moji rodiče se mi snažili pomoct, a i když to mysleli dobře, ve skutečnosti to ještě zhoršovali,“ popisuje své psychické problémy.

Se svým psychickým stavem se snažila ve svém mladém věku dlouhou dobu bojovat sama. Nakonec si Klára ale přiznala, že potřebuje pomoc. S klasickými příznaky posttraumatické stresové poruchy navštívila po osmi měsících psychiatričku. „Hrozně jsem se styděla tam jít a všechno to vykládat znovu. Přiznat někomu cizímu, jak jsem se sebou nechala zacházet, ale musela jsem.“ V té době Klára kvůli svým snům téměř nespala, ve dne byla často úplně mimo, jak se jí vracely vzpomínky a trpěla častými výbuchy vzteku. „Paní doktorka mi potvrdila, že jde o stresovou poruchu, a tak jsem začala léčbu antidepresivy.“

Dnes po sedmi letech vede Klára spokojený život. S odbornou pomocí svoje trauma překonala a dnes má zdravý a šťastný vztah. Na svůj bolestivý příběh už si jen málokdy vzpomene, a to většinou jen proto, aby pomohla někomu dalšímu. „Prošla jsem si peklem, ale vyšla jsem z něj silnější,“ říká Klára.