Popularizátorka umění: Chceme změnit přemýšlení lidí o kultuře

Praha - Galerie zůstávají uzavřené a vzdělávání v oblasti umění bylo v pandemii na mnohých školách odsunuto na druhou kolej. Na to reaguje projekt Proč umění?, který má za cíl představovat umění zábavnou a srozumitelnou formou. Interaktivní web odpovídá na nejčastěji pokládané otázky v galeriích, mimo to na něm jsou videa a bohatý doprovodný materiál. „Měl by být pomocníkem pro studenty i učitele nejen ve výtvarné výchově,“ říká koordinátorka projektu Martina Freitagová.

Váš nově spuštěný web se jmenuje Proč umění?. Jaká je vaše odpověď na tuto otázku – proč umění?

Web vychází z publikace se stejnojmenným názvem, kde první kapitola vysvětluje, že na tuhle, ani na všechny ostatní otázky v knize není jednoznačná odpověď. Sama na ni odpověď, kterou bych mohla shrnout jednou větou, nemám. Ale ta otázka v názvu je strašně důležitá. Začíná slovem proč, které nabádá k různým možnostem odpovědí. Měla by působit provokativně, otevírat nějaké téma a spíše navádět k určitému typu přemýšlení o především současném umění, které bychom rádi zprostředkovali a přiblížili lidem.

A proč stojí za to se umění věnovat?

Myslím si, že každý z nás v dnešní době hledá nějaký řád a nějakého pomocníka. A toho já vidím v umění, které může být zprostředkovatelem určitých témat, která jsou velmi komplexní – politická, společenská nebo historická. Umění můžeme vnímat jako možný návod, jak k těmto tématům přistupovat.

Jak vás napadlo knížku převést do podoby webu?

S myšlenkou propojování médií pracuji už dlouho. Je pro mě zajímavé zkoumat, jak se dá využít to nejlepší z obou forem. Nápad vytvořit web jsem měla už dřív, ale impulz přišel až s pandemií – v tu chvíli se umělecké vzdělávání on-line stalo o to víc aktuální a bylo nutné nějakou takovou platformu vytvořit, abychom se dostali k co nejširšímu možnému publiku. Po první vlně pandemie se rozjel proces tvorby, strukturování, programování a pak nějakého česání, které bude určitě ještě pokračovat.

Web jste spustili před týdnem. Co na něm vaši uživatelé zatím nejvíce oceňují?

Velkou přidanou hodnotou jsou pracovní listy, doplňující úkoly a zamyšlení, které jsme zatím vytvořili asi k deseti otázkám. Celý web jsem konzultovala jak s pedagogy, tak se studenty, aby opravdu odpovídal tomu, co potřebují. Abychom tady nevytvářeli platformu, která se pak mine účinkem.

A co vás osobně na něm baví nejvíc – co byste doporučila?

Hodně mě baví časová osa. Podle mě je totiž super vidět věci v kontextu. Člověk na ní vidí, co všechno se dělo ve stejnou dobu, a někdy to jsou úplně neskutečná srovnání. Umění někdy bylo neuvěřitelně progresivní. Nebo naopak tady vznikalo něco velmi klasického a v Americe už pili colu a jedli hamburgery. Ty souvislosti jsou pro mě velice přínosné. A potom mě hodně baví Křeček, což jsou naučná videa ilustrátora Kakalíka.

Změna ve vzdělávání? To je běh na dlouhou trať

Je podle vás výchova a vzdělávání v oblasti umění dostatečná?

Myslím si, že se to hodně mění. Je tady obecná změna ve vzdělávání, která probíhá. Muzea i galerie stále více rozvíjejí své vzdělávací a doprovodné programy a už se to stává velmi důležitou součástí galerijního provozu. Ale ještě pořád to není v dostatečném rozsahu. Taky to závisí na čase – je to běh na dlouhou trať. Další věcí je koncentrace té změny jenom ve větších městech a ve větších galeriích. Náš web by měl na tohle reagovat. Je to platforma, kterou můžou využívat všichni napříč republikou a není tam ta geografická limitace.

V čem bychom ve výuce výtvarného umění měli změnit náš přístup?

Velmi důležité je vnímat umění interdisciplinárně – v rámci ostatních předmětů. Neměli bychom výtvarnou výchovu vnímat izolovaně, ani jako pouhou rukodělnou nebo odpočinkovou činnost pro učitele i pro žáky, což na spoustě škol ještě takhle je. Měli bychom se více zaměřovat na širší témata, kam spadají i další předměty. Určité směry, myšlenky a díla se mohou velmi dobře zakomponovat i do výuky dějepisu nebo třeba jazyka. Je to taky o nějaké systémové změně. Pomohlo by, kdyby učitelé spolupracovali na některých větších tématech a umění vnímali jako jejich důležitou součást.

Kopírovat zahraničí by nemělo smysl

Vystudovala jste dějiny umění na University College v Londýně, mimo to jste byla na studijním pobytu v Hong Kongu a pracovní stáži v Drážďanech. Jak je na tom podle vás v uměleckém vzdělávání zahraničí oproti České republice?

Třeba v Británii jsou v tomhle hodně napřed. Je to samozřejmě i historickou kontinuitou, která tam probíhala a u nás bohužel ne, vzdělávání je tam na úplně jiné úrovni. Třeba využití tematických celků je mnohem běžnější. Tomu napomáhá i koncentrace různých galerijních institucí, které jsou v Londýně na vynikající úrovni a snaží se spolupracovat se školami i různými jinými cílovými skupinami. Nemusíme se bavit jenom o základních a středních školách, ale i o lidech, kteří mají nějaké postižení, nebo o dospělých, kteří se s uměním nikdy nesetkali. Programy a vzdělávací aktivity tam jsou opravdu bohaté.

Snažíte se zahraničím inspirovat?

Myslím si, že je dobré se inspirovat, na druhou stranu je velmi důležité vnímat náš lokální kontext. Hodně mluvit s pedagogy, studenty, širší veřejností a poznávat, co je tady. Nemyslím si, že je správná cesta dělat všechno, co dělá Tate Modern nebo MoMA (Muzeum moderního umění v New Yorku, pozn. red.). Společnost tam řeší trošičku jiné problémy a má nějakou svoji historickou specificitu. Na to všechno by umělecké vzdělávání mělo reagovat. Takže je super se inspirovat jinde, ale neměli bychom to přenášet jedna ku jedné sem.

Jsme v sociální bublině

Mluvila jste o tom, že zahraničí se snaží otevírat galerie různým cílovým skupinám. Jak je na tom Česko?

Tady se v galerijním prostoru pořád pohybujeme v nějaké sociální bublině. Točíme se ve stejné společnosti lidí a je velmi těžké se dostat mimo ni. Ať už k lidem z regionů, z menších měst, kde třeba studenti v galerii nikdy nebyli, nebo k jiným velmi specifickým skupinám společnosti.

Jak dostat někoho takového do galerie?

To je komplexní problematika. Je dobré komunikovat a otevírat spolupráce s různými jinými centry, které sdružují třeba handicapované, seniory, migranty. Vytváření projektů skrze tyto instituce je jedna z možných cest. Potom se dá velmi dobře navázat na další projekty a pracovat třeba s naším webem.

Jak třeba?

V rámci těchto projektů se dají vybrat některé otázky, které jsou zrovna zajímavé a můžou se hezky ukázat na nějakých reprodukcích, příbězích obrazů a děl. Odpovědi, kterými na ně reagujeme, nejsou ultimátní odpovědi. Pro nás je důležité nastínit směr a rozproudit dialog. Potom se dá velmi dobře pracovat třeba i s úplně jinými reprodukcemi. Ty odpovědi jsou krátké – může se zdát, že jsou občas až příliš krátké. Ale to je výzva pro doplnění uživatelem, ať už je to kdokoliv.

On-line prostor nabízí nevyužitý potenciál

Kladete si za cíl nějakým způsobem změnit přemýšlení veřejnosti v tom, jak přijímá výtvarné umění. Zároveň je umění trochu zamrzlé, protože galerie jsou zavřené a lidé řeší často úplně jiné starosti – jak se to tedy v současnosti daří?

Myslím si, že je to naopak. Spousta galerií i muzeí velmi intenzivně vytváří on-line program. Snaží se kulturu zprostředkovat jinými cestami – třeba vychází do veřejného prostoru, jsou tady různé iniciativy, které spolupracují s kavárnami, s obchody a využívají jejich výlohy k výstavám. Myslím si, že to je i důležitý moment pro umění a možnost pro nějakou změnu v přemýšlení. O tom, jestli umění patří do té bílé kostky, do uzavřené galerie, která je elitní prostor, kde se ne všichni cítí komfortně. O tom, jakým způsobem umění komunikuje s divákem a kdo je ten divák. V této době se hodnota umění možná mění, ale pořád zůstává velmi důležitá.

Jak by tedy umění mělo na pandemii reagovat?

Podle mě není úplně dobrá cesta vytvářet virtuální prohlídky - zážitek z galerie je nenahraditelný. Zajímavější je se podívat na nějaké alternativnější způsoby a využít to, co je pro on-line prostor specifické. Taky se budeme čím dál tím víc setkávat s projekty ve veřejném prostoru. Jsem zvědavá, jaký vliv tohle narušení každodenního běhání do práce a na nákup na lidi bude mít. Jestli žádný, nebo třeba jestli až se galerie otevřou, tak si řeknou „to mě zajímá, toho chci vidět víc,“ a do té galerie půjdou.

Vyhovuje vám on-line prostor, do kterého se většina kultury musela přesunout?

Je tam spousta obrovského nevyužitého potenciálu. Samozřejmě to nejde hned – když máme ze dne na den překlopit obsah z galerií na internet, tak musíme vyzkoušet různé formy, než zjistíme, co a jak funguje. A on-line není jediná cesta. Třeba na našem webu nenecháváme všechno, aby se dělo v digitálním světě, jsou tam pracovní listy, úkoly. Dělat věci jenom v on-linu totiž taky nefunguje – je to frustrující a dlouhodobě neudržitelné. Ale tento prostor má potenciál, který je hodně nevyužitý. Dá se využít v kombinaci s jinými aktivitami, platformami a médii.

Platforma Máš umělecké střevo?, pod kterou vznikl i projekt Proč umění?, se v posledních letech hodně rozrostla. Co plánujete dál?

Všechny naše aktivity se snaží dostat za sociální bublinu – ať už je to třeba projekt Apendix, kdy umisťujeme díla současných umělců do veřejného prostoru, nebo práce se školami, která se rozrostla ze středních i na základní. Možná míříme k systémové změně v uměleckém vzdělávání. Chceme navazovat spolupráce s festivaly, galeriemi a dalšími i neuměleckými institucemi. I projekt webu se bude dál rozvíjet. Měla by to být platforma, kterou budou moct upravovat i pedagogové. A do budoucna budeme plánovat on-line hodiny s umělci – což je taky něco, co se dostává za hranice Prahy.