Filmový festival Mezipatra s LGBT+ tématikou je v plném proudu

Kultura

Filmový festival Mezipatra s LGBT+ tématikou je v plném proudu
Café Art bylo plné. Foto: Michaela Fišerová
GALERIE collections

Brno - Filmový festival Mezipatra prezentující příběhy queer (neheterosexuálních, pozn. redakce) lidí odstartoval svůj 22. ročník. Účastníkům nabízí okolo čtyřiceti snímků, debaty a doprovodný program v podobě stand-up komedie nebo rychlorande. Letos je k vidění v Praze a Brně. Pražská část začala 4. listopadu, brněnská se koná od 13. do 20. listopadu. Festivalu se na vlastní kůži zúčastnila i redaktorka Stisku.

Je pondělí, osm hodin večer a já stojím se svým přítelem před kinem, které je tento rok hlavním útočištěm brněnské odnože festivalu Mezipatra. Nalevo od svítícího nápisu KINO ART v čele budovy visí duhová vlajka. Nefouká silný vítr, proto převážně bez hnutí plandá směrem k zemi a gravitační sílu jen velmi zřídka přemůže lehký vánek.

Hned po vstupu do budovy nás zastaví dvě brigádnice. Nechtějí po nás vstupenky - ty jsou v této době až druhořadou podmínkou pro vstup na akce. Bez zaváhání vytahujeme Tečku a prokazujeme tak, že jsme očkování.

Ještě než se vydáme na film, zamíříme do místní kavárny CaféArt, kde si objednáme kešu oříšky a něco k pití. Na tabuli vedle baru je bílou křídou vypsaných snad pět druhů domácí limonády. Blonďatá baristka mě však upozorňuje, že už mají jen poslední - bezovou. Beru tedy, co je. Lokál je zcela plný, takže nám nezbývá než se zakoupenými pochutinami chvíli postát v ústraní. Napiji se a plná chuť nápoje pohladí moje chuťově pohárky.

Zatím nenápadně pozoruji lidi v kavárně. Přítomní jsou muži, ženy a nejspíš i lidé, kteří nespadají do ani jedné z těchto dvou kategorií. Pozoruhodně velká část návštěvníků nosí piercing. Všimnu si také pár procházejících lidí, kterým hrají vlasy výraznými barvami jako je růžová nebo modrá. I v kavárně visí duhová vlajka — překrývá jedno z oken. U stolečku kousek od ní sedí dvě mladé ženy popíjející pivo, zabrané do živého hovoru a držící se za ruce.

Je zajímavé, že pití v plastovém zálohovaném kelímku si mohu vzít do kinosálu, kdežto oříšky je třeba sníst předem. Snad proto, abych nešustila a nerušila tím ostatní diváky. Postaráme se tedy o ně a konečně se jdeme usadit do sálu. Teprve přede dveřmi dovnitř přichází čas na kontrolu vstupenek. Spolu s ní nám povolané slečny předají také hlasovací lístky, které jsou neodmyslitelnou součástí filmových festivalů.

Velký sál je plný zhruba z poloviny, lidé jsou však neúměrně rozložení. Jak už to v kině bývá, většina preferuje místa dál od plátna a ani dnešek v tom není výjimkou. Čeká nás ještě několik upoutávek na další snímky a pak to začne: film Vzdálená.

V průběhu filmu nikdo ani nedutá. Dialogy a soundtrack protne jen občasné zakašlání nebo posmrkávání diváků, strachem z koronaviru ale netrnu. Dovnitř se nedostal nikdo bez platného covidpasu.

Příběh o vztahu muže a jeho transgender matky skončí a po plátně se rozběhnou titulky. Nikdo ale neodchází, všichni sedí a pravděpodobně ještě vstřebávají absolvovaný zážitek. Ani světla ještě promítač nerozsvěcí, to se koneckonců v artových kinech před skončením titulků většinou nedělá.

Při odchodu ze sálu s přítelem odevzdáme do krabičky hlasovací lístky, na kterých máme oba zatrhnuto „dobrý“. Vzápětí si všimnu své kamarádky Sáry Vašičkové, která byla očividně na stejném filmu. Letos na Mezipatrech působí jako dobrovolnice. Zastavím ji a dáme se do řeči. „Někdy odtrhávám lístky, někdy jsem v obchůdku, kde prodávám zboží se značkou Mezipater. Třeba šály, placky nebo duhové vlajky,“ popisuje náplň své práce. Sama je na festivalu úplně poprvé, nejen jako dobrovolnice, ale i jako divačka. „Obvykle bývá hlavní část festivalu ve Scale a tady v Artu jen velmi okrajově,“ doplňuje Sára info k organizaci. Letos ale dalo univerzitní kino přednost programu Masarykovy univerzity, a tak se poměr obrátil.

Pro dnešní noc už je to vše, v rámci Mezipater mě ale čeká ještě jedna zastávka. Chci se podívat právě do Univerzitního kina Scala. Přímo filmy se tam v letošním ročníku Mezipater promítaly jen v neděli, mě však zajímá, zda i přesto tam jsou nějaké známky skutečnosti, že festival v Brně stále je.

Když se tam ale následující den odpoledne vydávám, překvapí mě, že po duhovém festivalu není nikde ani stopy. Zastavím se před pokladnou, kde je nyní cedulka s nápisem „ Přijdu hned!“.

„Výzdoba tu nijak zvlášť nebyla ani v tu neděli," říká mi usměvavá dlouhovlasá pokladní Dominika Filípková o pár minut později. Kino podle ní vystavovalo jen plakáty. „Co se týká účasti, nemám porovnání s předchozími ročníky, pracuju tu teprve prvním rokem,“ vysvětluje mi. Vzápětí mi na monitoru svého počítače ukazuje alespoň aktuální návštěvnost.. Ta se pohybovala kolem padesáti diváků za film, nejnavštěvovanějším byl Zlatíčko.

Sál se možná vyprodat nepodařilo... Ale i tak milovníka kultury zahřeje pocit, že po měsících pandemického strádání kino žije.