Rok v Kolumbii dal nový směr jejímu životu

Na začátku ji na sociálních sítích oslovila sdílená zkušenost se zahraničním pobytem. Poté odjela na rok do země, před kterou ji okolí varovalo. Nevěděla, jak moc jí pobyt v Kolumbii změní uvažování o profesní cestě. Dnes má studentka mezinárodních vztahů a španělštiny Kristýna Švábová o své budoucnosti jasno. Chce být diplomatkou.

„Ráda bych se vrátila zpátky do Jižní Ameriky. Láká mě Chile, možná Argentina. Do Kolumbie se ale chci vrátit určitě,“ snaží se popsat své plány Kristýna, když upíjí kávu. Připravuje se na stáž na ambasádě a ve volném čase si přivydělává doučováním španělštiny. Ale není to tak dávno, kdy studovala brněnské gymnázium a netušila, co chce dělat. A rozhodně nepočítala s tím, že najde sebe samu na opačné straně planety.

Impuls přišel z Instagramu. Neznámá dívka někde v zahraničí zveřejnila příspěvek z výměnného pobytu. „Přišlo mi to hrozně fajn, pamatuji si, že mě to hned zaujalo,“ říká Kristýna s úsměvem. Přihlásila se na obdobnou zahraniční výměnu, přitom Kolumbie zdaleka nebyla její první volba. Její okolí ji od ní odrazovalo, protože zastávali názor, že je to nebezpečná země plná únosů, drog a nebezpečí. Jednou si pustila na internetu video, které představovalo různé přízvuky španělštiny v jednotlivých státech Latinské Ameriky. „To podpořilo moje rozhodnutí, jelikož ten kolumbijský se mi líbil ze všech nejvíc,“ upřesňuje Kristýna spokojeně.

Letěla podruhé v životě, poprvé bez doprovodu. Rodinu, která ji měla hostit, neznala a rozhodnutí, kdo ji bude hostit, se měnilo až do posledního týdne. Nakonec ji ve městě Popayán čekala matka s dvěma dcerami. Tehdy to byl skok do neznáma. Dnes je to rozhodnutí, které ji formovalo nejvíc.

Různé tváře Kolumbie

Kolumbie ji překvapila víc, než čekala. Ne jazykem, ten se naučit chtěla. Ale způsobem, jak se tam žije. Místní se doma nepřezouvali, nejedli brambory jako přílohu a banánů měli hned několik druhů. Každý k přípravě jiného druhu jídla. Kolumbijci mluvili hlasitě, rychle, často naráz. Objímali se, i když se skoro neznali. Zpívali a tancovali na rodinných oslavách, smáli se. „My Češi jsme hodně uzavření a plní stresu,“ popisuje Kristýna a dodává, že obdivuje, jak Kolumbijci dokážou žít v přítomném okamžiku. Vědí totiž, že jejich budoucnost je nejasná, a jsou oddáni tomu, co je teď a tady.

Zároveň měla tamní realita i odvrácenou stranu. Silnice blokované demonstranty často viděné ve zprávách. Doporučení, že některým oblastem je potřeba se vyhnout. „Demonstrace jsem měla doma na Vysočině spojené s určitým výtržnictvím. V Kolumbii mi došlo, že to tak nemusí být vždycky. Lidé tam totiž demonstrují z našeho pohledu za běžné věci, například za lidská práva,“ zamýšlí se Kristýna.

Respektovala tamější pravidla a snažila se nechodit tam, kde to podle její kolumbijské „rodiny“ a spolužáků nebylo bezpečné. Zažila i situaci, kdy nevědomky zašla do jedné liduprázdné ulice. Až zpětně zjistila, že jde právě o jedno z těch míst, které místní nedoporučují navštěvovat. Naštěstí se jí tam nic nestalo. „Lidé mě přijali dobře, brali to tak, že je dobré mít nějaké kontakty v Evropě, kdyby náhodou,“ říká Kristýna a dodává, že ji místní obyvatelé považovali automaticky za bohatou, protože byla „ta z Evropy“. Kamarády si mezi spolužáky našla prakticky okamžitě. Byli otevření tomu poznávat nové kultury.

„Nevím, kým bych byla dnes, kdybych si tímhle neprošla,“ říká

„Zjistila jsem, jak moc jsme v Česku uzavření. Tam tě lidi obejmou, hned se smějí, mluví na tebe, i když tě neznají,“ vzpomíná Kristýna. A přidává další postřehy. Například že se v Kolumbii lidé spíš sprchují ráno než večer. Dlouho jí trvalo, než se po návratu zpátky naladila na českou vlnu a začala znovu žít podle středoevropských zvyklostí.

Přemýšlí o tom, že by v rámci studia vyzkoušela ještě pobyt ve Francii nebo Kanadě, aby se zlepšila i v jiných jazycích, které se učí. „Chci z vysokoškolského života vytěžit maximum, máme tady v Brně tolik možností, které opravdu stojí za to využít,“ říká Kristýna s tím, že by život v zahraničí doporučila všem. Neumí si představit, kde by dnes byla, kdyby si touto zkušeností neprošla.

„Myslím si, že je důležité se dívat na cokoliv z více stran. Můžeme mít ten pohled, že Kolumbie je doupě drog, nebo se můžeme snažit pochopit, z čeho tohle celé pramení. Každá mince má dvě strany,“ popisuje, proč to pro ni byl přelomový moment v uvažování o kariéře i v myšlení. Dokáže lépe opustit komfortní zónu a fungovat bez rodiny v jiné zemi. Říká, že jí to víc nasměrovalo k lidem. Mít k nim větší empatii a pochopit, jak uvažují.

Po návratu domů složila mezinárodně uznávané jazykové zkoušky, v nichž dosáhla druhého nejvyššího stupně. Sní o tom, že jednou se bude moct vrátit do Kolumbie i pracovně, třeba jako diplomatka na ambasádě. „Myslím si, že bez života tam by mě takovéto směřování vůbec nenapadlo, ale teď jsem přesvědčená, že mi to z hlediska budoucí práce dalo, a ještě dá velkou výhodu. Vím, jak lidé tam přemýšlí, jaké jsou jejich každodenní trable,“ uvažuje. A dodává, že teď už by se v Kolumbii necítila jako cizinec, ale jako někdo, kdo tam právoplatně patří.

„Jestli bych do toho šla znovu?“ zasměje se. „Myslím si, že z mého vyprávění to je jasné,“ uzavírá.