Cesta byla cíl, říká cestovatelka, která i s Crohnovou chorobou zdolala nejvyšší horu světa

Brno - Hlavně se z toho nepos*at! Tak zní motto Moniky Benešové, která onemocněla Crohnovou chorobou, chronickým onemocněním trávicího traktu. Navzdory nemoci se před několika lety vydala na více než čtyři tisíce kilometrů dlouhou Pacifickou hřebenovku, o které potom napsala knížku. Letos na jaře zdolala nejvyšší horu světa, Mount Everest, o níž přednášela i na cestovatelském festivalu Go kamera. „Byla jsem pětiletá holčička, která si u televize vysnila, že na Everest vyleze,“ říká Benešová.

S Monikou si tykáme, proto zachováme tykání i v rozhovoru.

„Vím, že mi stačil jedinej blbej krok, blbej pohyb, jediná vteřina nesoustředění a byl by to konec.“ To jsi napsala ve svém instagramovému příspěvku z nejvyšší hory světa. Jak momenty kontaktu se smrtí prožíváš?

Kontakt se smrtí je opravdu silný. To uvědomění si a zpřítomnění toho, že riziko hor musíš přijmout, protože tam jdeš, sice znáš, ale najednou to zpřítomnění prakticky, to je něco úplně jiného.

Podílela ses na záchraně horolezce z Kanady, který i díky tvé pomoci přežil (Monika se svým průvodcem převedla přes ledopád horolezce, který bojoval s výškovou nemocí, poznámka redaktorky). Jste stále v kontaktu?

Jsme a věřím, že i zůstaneme. Když tohle s někým prožiješ, tak kamarádství, nebo aspoň nějaký kontakt, přetrvá.

Jaká je vazba s člověkem, kterému se podaří zachránit život?

Myslím, že chvíli nevěděl, jak se mnou komunikovat. Ale je hrozně vděčný a i já jsem vděčná jemu za to, že přežil a je tady. Osobně jsme se potom nepotkali, ale plánujeme se někdy sejít v Evropě. Hodně cestuje, brzy bude mít svatbu, tak určitě se snoubenkou procestují svět, a to se uvidíme.

Co byl nejtěžší moment při výstupu na vrchol?

Těžké bylo všechno. Ale nejtěžší věc, co se psychiky i fyzičky týče, nastala v osmi tisících metrech v táboře číslo čtyři, kam jsem přišla mnohem později, než jsem měla a zbývala mi jenom hodina na to si odpočinout a jít kilometr na vrchol, což je hrozně málo. Nejdřív jsem řekla, že nelezu. V tu chvíli jsem si představila deset let tréninku a hrozného šetření, dřinu v Nepálu a najednou měl ten sen skončit? Tam přišla ta nejtěžší chvíle, už jsem tam nebyla sama, byl tam i šerpa, v té době už kamarád, který kvůli mně riskoval život. Poslal mě si na dvě hodiny lehnout, tak jsem si odpočinula – spíš psychicky a morálně, srovnala jsem se a pak jsem řekla, že jdeme. Tak jsme šli.

Zmiňovala jsi i finanční stránku, jak dlouho jsi na to šetřila? Jela jsi sama, bez velké společnosti, která by tě podpořila…

Výstup na Everest může stát hrozné peníze, ale já jsem – říkám to s oblibou – jela „lowcostově“ (úsporně, poznámka redaktorky). Vystudovala jsem novinařinu, tak jsem si napsala projekt, ale přišlo mi sobecké, že si někdo nemůže dovolit normální život a já si dovolím požádat někoho o peníze na Everest. Tak jsem se spojila s neziskovkou a část peněz jsem věnovala dětem, které se díky tomu podívají do světa. Neměla jsem žádný luxusní servis, ale o to víc mě Šerpové (etnikum pobývající pohoří Himaláj, poznámka redaktorky) vzali k sobě.

Jak vlastně vypadá fyzická příprava na takový výkon?

Příprava byla to nejdůležitější. Postupně jsem si budovala morálku, disciplínu, fyzickou a psychickou odolnost. Šla jsem do práce nebo z práce a potom jsem si zaběhla půlmaraton, někdy jsem trénovala i šest hodin denně. Když ostatní šli pít nebo spát, já šla i v tom nejhnusnějším počasí běhat a tahat pneumatiku nebo písek přes Pálavu.

Jak dlouho aktivní fyzická příprava trvala?

Celé to trvalo asi deset let, ale ta hodně aktivní příprava zabrala rok nebo dva.

Potom, co jsi přešla Pacifickou hřebenovku, jsi o ní napsala knihu. Chystáš se něco napsat i z Everestu?

Je to v plánu, uvidíme, jak to zvládnu. Je to náročné a je toho dost. Ráda bych knihu vydala třeba během roku, budu pokračovat v příběhu, stejně jako v předchozí knížce. Nejsem horolezec a nikdy jsem se za něj ani nepovažovala, protože si myslím, že jsem z republiky, ve které jsou opravdoví horolezci, jako třeba Marek Holeček. Nepovažuji se ani za cestovatele, jsem spíš člověk, co si plní svoje sny.

Setkání s pumou v amerických horách

Další moje otázka směřuje k právě zmíněné Pacifické hřebenovce. Kdysi jsem byla na přednášce, ze které mi nejvíc ustrnulo v paměti tvoje střetnutí s pumou. Můžeš ho připomenout?

Puma byla opravdu drsná. Šla jsem pozdě večer, ona se blížila, já jsem viděla oči, ale nevěděla jsem, že to je puma. Myslela jsem si, že to je medvěd, přiblížila se a já poznala, že to je ona, podle pohybu i zvuku. Vrčela na mě, zvedla jsem ruce, abych se udělala vyšší a ona mě začala obcházet, tak jsem se točila s ní, abych jí neukázala krk a záda. Po chvíli odešla a pak jsem měla dilema, jestli jít dál nebo stavět stan.

Pumy umí stopovat, ale kdybych stavěla stan, musela bych se ohnout, a to bych se udělala menší než ona, člověk se naopak musí dělat větší, takže jsem šla dál a dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy lupla větvička a ta puma stála dva tři metry za mnou. Otočila jsem se, v životě na ten pocit nezapomenu. Zároveň jsem myslela na to, že nesmím utíkat a nesmím zpanikařit. Tak jsem udělala krok dopředu, abych jí dala najevo, že se jí nebojím. Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, ale potom odběhla a nechala mě být. Za stoje jsem potom rychle postavila stan.

Pokud si dobře vzpomínám, ty jsi tehdy zmiňovala, že jsi v ten moment potřebovala najít velkou vnitřní sílu…

Já na ni řvala česky věty jako „Sežeru tě, na mě nemáš!“ a podobně. Tehdy jsem si uvědomila, že to je šelma, a tak se nad ni musím snažit povýšit psychicky.

Viděla jsi předtím film Divočina?

Viděla, dokonce jsem měla tu čest sejít se s autorkou. Hodně se ptala na můj příběh, velmi ji to zajímalo, byla velice přátelská. Vyměnily jsme si i knížky, zajímala se, jaké je to na hřebenovce teď, já jsem se ptala, jaké to tam bylo tenkrát. V té době to skoro nebylo značené a většinou to chodili chlapi.

Jak jste se potkaly?

Byla jsem v Americe, pomáhala jsem na trase, protože jsem cítila závazek, že jí mám něco vrátit – pomáhala jsem jako trail angel (lidé, kteří dobrovolně pomáhají na dlouhých trasách v přírodě, poznámka redaktorky). A ona tam přednášela na jedné univerzitě, podařilo se mi na ni propašovat. Byl tam člověk, který Cheryl (autorka knihy Divočina, podle které se natočil stejnojmenný film, poznámka redaktorky) řekl, že tam jsem, tak si mě pozvala, abych pověděla svůj příběh. Bylo tam asi šest set lidí, taky jsem to musela říct anglicky. Ale bylo to skvělý. Potom přišel bouřlivý potlesk, až mě to dojalo.

Jak na to, že se chystáš na pět měsíců sama odjet do Ameriky, reagovalo tvoje nejbližší okolí?

Kamarádi i rodina mě podporovali. Já jsem jedináček, rodiče byli hrozně stateční. A taky nevěděli celou pravdu, tu se dozvěděli až na mojí první přednášce…

Dobrovolničení v Bejrútu

Výstup na Everest ani setkání s pumou nejsou jediné nebezpečné situace, do kterých ses dostala. Také jsi odjela jako dobrovolník do Bejrútu, kde ses nacházela v blízkosti výbuchu, dokonce tě to i poranilo. Proč ses rozhodla tam jet?

Vždycky jsem chtěla pomáhat na Blízkém východě, jet na misi, zkusit to. To, že tam bude výbuch, nemohl nikdo předpokládat.

Bylo tvé zranění vážné do té míry, že bys potom musela sama podstoupit lékařské ošetření?

Já jsem si toho, že mám zlomené prsty na noze ani nevšimla, protože fungoval adrenalin. Bolet mě to začalo až za pár dní, ve chvíli, kdy mi řekli, že je to zlomené.

Jaká tam byla lékařská péče?

Čtyři ze šesti nemocnic byly zničené, takže téměř žádná.

Jaký byl návrat domů? Lidé, kteří se vracejí z různých válečných zón popisují, jak to ovlivnilo jejich vnímání hodnot…

Stalo se to i mně. Říkala jsem si, že se tu máme hrozně dobře, že můžeme jenom chodit po ulici, aniž by nám něco hrozilo. Bojovala jsem potom s posttraumatickým šokem, byla jsem bázlivá ohledně výraznějších zvuků, měla jsem i noční můry. Trvalo to třeba rok, nijak jsem na sebe netlačila.

Napadlo tě třeba jet pomáhat na Ukrajinu?

Popravdě mi jeden konflikt stačil. Ale pořád pomáhám, jenom jinak, protože mě to velmi naplňuje, potřebuji se cítit nápomocná.

Jak teď pomáháš?

Hodně dobrovolničím, třeba u nemocných dětí, které mi vrací spoustu energie. Jinak co se objeví, i taková běžná pomoc, která ale mění svět.