Nemám rád obyčejné slušné šatičky, říká student módy Pavel Mikliš

Brno - Pavel Mikliš studuje prvním rokem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v ateliéru designu oděvu. Se svými návrhy z kolekce PARALEIA se dostal na mezinárodní přehlídku módních návrhářů, která se konala 5. listopadu v hlavním městě Belgie. Na přehlídce se nakonec z osobních důvodů nepodílel.

Přehlídky We’re next Brussels se zúčastnila nejmladší generace módních návrhářů z Česka a z Belgie. Neberete vaši nepřítomnost jako promarněnou příležitost?

Nad touto otázkou sám často přemýšlím. Jsem přesvědčen o tom, že jakákoliv možnost prezentace, navíc v zahraničí, je pro mladého návrháře klíčová a skvělá zkušenost. Navzdory tomu zde bylo pár okolností, kvůli kterým jsem se rozhodl přehlídky nezúčastnit. Cítil jsem se pod tlakem a měl jsem pocit, že se pouze přizpůsobuji představám někoho jiného. Také jsem věděl, že za tak krátký čas nejsem schopen řemeslně zvládnout složité formy, které jsem navrhl. Myslím, že je důležité, aby se člověk v jistých případech, kdy se cítí nekomfortně, naučil říkat ne a neměl výčitky. Věřím v sílu okamžiku a v to, že jsem jednal dle svého nejlepšího úsudku.

Říkáte, že se ve své tvorbě momentálně věnujete větším oděvním formám a upřednostňujete sochařský přístup. Co tím konkrétně myslíte?

Jako student oděvního designu si myslím, že v průběhu studií mám paradoxně největší volnost, co se tvorby týče, tudíž se snažím s formami a materiálem více experimentovat. Baví mě kontrast velkých jednoduchých geometrických tvarů a jemných technik. Také si myslím, že se kvůli těmto velkým oděvním objektům lépe učím vnímat oděv jako 3D objekt, který musí vypadat dobře ze všech stran. Možná je to tím, že momentálně více tíhnu k oděvu jako nositelnému umění, než účelové a praktické věci.

A sochařským přístupem při vytváření oděvu máte na mysli co?

Pojem sochařský přístup jsem převzal od přední české oděvní návrhářky, lepší vyjádření pro tento způsob tvorby dle mého názoru ani není. Obrazně bychom mohli říct, že socháte oděv z látky, dáváte důraz na siluetu, formu a řídíte se vlastním estetickým cítěním a v mém případě emocemi a intuicí. Vždy se snažím i obyčejné koktejlové šaty vyřešit tak, aby z nich tento princip vyzařoval. I přesto, že tento typ estetiky a tvorby vyznávám, neznamená, že ho aplikuji všude, přece jenom jsem na jakémsi počátku své kariéry, hledám svůj oděvní rukopis a hlavně dělám chyby. Ale vím, že tímto směrem se chci vydat a tímto způsobem dále tvořit.

Využil jste tohoto přístupu při tvorbě soutěžního návrhu?

Pro účely soutěžního výběru jsem vytvořil celou kolekci návrhů, specifický byl kontrast černé, červené a bílé barvy. Celá tato kolekce byla inspirována sny a střety životních paralel člověka, když sní a žije svůj každodenní život. Při tvorbě kolekce jsem si pokládal otázku, zda opravdu nežijeme právě v noci ve svých snech a paradoxně spíme přes den v jakémsi pomyslném kómatu dnešní rychlé doby. Zvolený návrh, který jsem chtěl realizovat, byl dle mého názoru velkorysý a důstojný. Velká nadýchaná červená sukně, bílá halenka a černé sako s důrazem na červenou.

Vypadal takto i konečný návrh?

Po konzultaci s pořadatelem přehlídky mi bylo doporučeno nepokračovat zmíněným způsobem a přehodnotit celkový pohled na věc. A tak jsem se opět ocitl pod tlakem, kdy jsem přetvářel něco, o čem jsem si myslel, že by mohlo jako celek dávat smysl a působit esteticky vyváženě. Výsledkem byl oděv zcela jiný, který sice esteticky splňoval moje očekávání a požadavky, ale už jsem v něm neviděl danou spojitost s tématem a přišlo mi, že se jedná o uměle a rychle vytvořenou siluetu na efekt.

Vystudoval jste Střední školu umění a designu v Brně, obor Ekotextil design, který se zaměřuje na udržitelnost. Využíváte ji i ve své současné tvorbě?

Studium na Střední škole umění a designu mi otevřelo oči ve věci přístupu k návrhové činnosti, poslání a práci oděvního návrháře. Přiznávám, že se všemi udržitelnými přístupy nesouhlasím a spíše než doporučení a příklady hledám svou vlastní cestu k udržitelnosti tak, abych se v kreativním projevu necítil omezen. Je-li zde možnost a poptávka ze strany zákazníků, rád tvořím z nadčasových a kvalitních materiálů jako jsou například vlna, hedvábí, kašmír. Jejich vlastnosti a trvanlivost považuji za udržitelné.

O čem je podle vás ještě udržitelnost?

Udržitelnost si také dle mého názoru žádá mistrovské řemeslné zpracování oděvu, kterému se snažím v průběhu studia věnovat nejvíce. I samotný vzhled daného oděvu přispívá k udržitelnosti, je-li si toho návrhář vědom. Jedná se o takzvaný emocionálně odolný design. Takový design, který je typický pro autorovu tvorbu, nepodléhá nutně trendům a je nadčasový. Aby byl člověk schopen realizace nadčasového a udržitelného oděvu, je třeba mít dlouholetou zkušenost jak řemeslnou, tak velmi dobrou znalost v materiálech. Co mě hodně v průběhu středoškolského studia nadchlo, bylo téma nových materiálů v textilním odvětví, ve kterých částečně vidím budoucnost textilního a oděvního průmyslu.

Co říkáte na dnešní konzumní společnost?

Přiznávám, že jsem byl dlouho její značnou součástí, nyní se zbrklé nákupy ve velkých řetězcích snažím omezit. Když je člověk oděvní designér, mají ostatní lidé tendenci usuzovat, že všechno oblečení, co nosí, si sám ušil. Vyvedu vás z omylu, já osobně uznávám, že z části jsem autorem svého šatníku já sám a část, jako jsou například kožené bundy a kalhoty, kupuji. Důvodem jsou vysoké výrobní náklady, náročnost zpracování, řemeslná neznalost nebo zkrátka časové možnosti, které jsou u studentů módy velmi omezené.

Zbrklé nákupy oblečení tedy omezujete. Je ještě něco, co by podle vás pomohlo konzum snížit?

Velmi se mi zamlouvá princip nákupů z minulosti, kdy například koupě kvalitního vlněného kabátu byla spíše obřadem, než-li záležitostí na pár minut v řetězci s rychlou módou, kde existuje od jednoho typu kabátu statisíce kusů. Jsem toho názoru, že je lepší nakupovat méně, ale zato kvalitnější a tím pádem i dražší kousky. Bohužel si myslím, že toto stanovisko není obecná veřejnost schopna přijmout. Je třeba se přiznat, že většina z nás se na konzumu podílí. Já osobně jsem hodně minimalista, co se oblékání týče, takže svoji téměř celoroční uniformu v podobě černého roláku a kalhot velmi zřídka doplním o kousek z kolekcí zmiňovaných řetězců.

Velmi důležité jsou podle vás i emoce, které chcete daným oděvem či kolekcí vyjádřit. Pracujete s vlastními emocemi?

Téměř vždy. Moje emoce jsou základním kamenem téměř každé kolekce. Zrcadlím emoce z minulosti, které mě poznamenaly. Ať ty pozitivní, tak negativní. Jako návrhář je člověk téměř neustále někým posuzován a často se dostaví i ne přímo konstruktivní kritika. To vás přirozeně velmi jako osobnost zformuje a ovlivní, proto já osobně usiluji o to, aby moje modely působily zrale a sebevědomě. Přirozeně dokážu za oděvní formy schovat i své starosti a trápení. Tvoření návrhů a následných oděvů je pro mě forma terapie. Také přiznávám, že si svojí prací buduji nové a silnější sebevědomí, které mi předtím chybělo. Myslím si, že spoustě lidem se jevím na první pohled jako velmi sebevědomý jedinec, který si až přes míru věří. Tenhle obraz je ale spíše maska a obrana proti kritické společnosti, než podstata mé osobnosti.

Jak dokážete konkrétní emoci do oděvu nebo do celé kolekce promítnout?

Vždy si představím formu, která je podle mě pro danou emoci příznačná. Ostré a rovné linie pro důstojnost a sebedůvěru, lehkost a splývavost pro smutek a vášeň. Je to hodně různé, jsem schopen na jedno téma vychrlit desítky návrhů, kde vždy vystihnu danou emoci jinak. Může to být linka, materiál, barva nebo samotná technologie zpracování. Oděv ožívá teprve, když si ho někdo obleče, proto se vždy snažím dbát na dobrý výběr modelek a fotografa, který mou vizi ztvárňuje. Všechny tyto věci dají dohromady celek, který může na diváka působit emocí, kterou jsem zamýšlel, nebo si v tom najde emoci zcela odlišnou. To už zkrátka k umění a filozofickém přemýšlení nad oděvem patří, každý si v tom najde něco jiného. Samotného mě vždy zajímá zákulisí a proces vzniku kolekce, kde následně dílky začnou zapadat a kolekce není jen nástroj pro sebeprezentaci a prodej, ale také expresivní formou sebevyjádření kreativního člověka.

Kde berete inspiraci?

Nemám moc rád tlak, takže si rád dávám čas na to, aby kolekce sama vyplynula buď z aktuálního dění a emocí, nebo třeba z obrazu, který vidím v galerii a následně mě napadne na daný barevný motiv zpracovat kolekci. Dříve jsem hledal inspiraci v oděvních formách jiných oděvních designérů, ale v průběhu studia na střední škole jsem si uvědomil, že mě to velmi svazuje a omezuje v kreativním myšlení. Mnohem raději se nyní inspiruji obrazy, světlem, kulturním dědictvím nebo například i sklářským uměním. Zkrátka, co mi imponuje, to mě inspiruje k tvorbě oděvu či kolekce.

Když máte před sebou nový projekt, jak dlouhý je proces mezi nápadem, návrhem a konečným modelem? 

Prvotní nápad většinou upravuji během celého procesu, člověk zkouší, co mu daná látka dovolí a následně mění i některé siluety. Ono papír oproti látce snese hodně. Je ale třeba mít nějaké silné téma, toho se držet a tvorbu nechat přirozeně plynout. Často se ale stane, že jako první hledám materiál, se kterým chci tvořit, protože si pak lépe dokážu představit, jak se bude chovat a tudíž vím, co z něj navrhnout. Když je čas, rád si zkouším šít modely z obyčejného bílého plátna a různě přidávat objemy, měnit siluetu a sochat konečný oděv. Jinak mám celkem vždy jasnou představu o tom, jak by měl konečný kousek vypadat. Za velmi užitečné považuji pohled na věc neodborníka, který se na to dívá čistě z praktického a estetického hlediska.

Patříte mezi mladé nadějné návrháře. Je něco, co byste chtěl v oblasti módy změnit?

Nevím, jestli slovo změnit úplně vystihuje to, čeho bych chtěl dosáhnout. Jako mnoho návrhářů bych rád změnil přístup zákazníků k nám návrhářům jako k výstředním bláznům, kteří tvoří jenom nenositelné nebo příliš okázalé šílenosti. Chtěl bych, aby nás vnímali spíše víc jako umělce užitého umění, které používáme každý den v průběhu celého svého života, a aby si uvědomili, že stejně jako do obrazů se vyplatí investovat i do kvalitní módy. Toto je taková moje ambice, která je spíše na osobní úrovni.

A v obecném měřítku?

Pokud bych mluvil o oděvním průmyslu v globálním měřítku, je zde tolik věcí, které bychom se měli snažit změnit, ať už se jedná o vykořisťovaní dělníků, diskriminaci menšin či fatální dopad na životní prostředí. Razantní dopad má ale tento průmysl i na duševní zdraví lidí, kteří se vyskytují na vrcholových pozicích. Na tyto jedince je kvůli vlivu konzumní společnosti a trhu vyvíjen obrovský tlak, aby chrlili každý rok více kolekcí, než je ročních období. Tato skutečnost ve mně vzbuzuje smutek a myslím si, že by se právě o této problematice mělo více mluvit i mezi mladými návrháři.

Možnost účastnit se přehlídky v Bruselu není ale váš jediný úspěch. Spolupracoval jste také se známou českou módní značkou Odivi. Co vám spolupráce dala a vzala?

Oděvní studio ODIVI na svém Instagramu zveřejnilo, že hledá nové stážisty. Nečekal jsem, že by se zrovna mně mohlo něco takového podařit, a když se nad tím zpětně zamyslím, byl jsem na sebe snad poprvé v životě zasloužile hrdý. U Odivi jsem strávil rok a pár měsíců, kdy jsem vypomáhal se vším možným, od balení balíků, příprav na focení, návrhové činnosti a přípravy událostí a přehlídek. Tahle zkušenost mi umožnila lépe si uvědomit občas krutou realitu vedení oděvní značky na českém trhu, kdy návrhář musí být zároveň ekonom, stěhovák a marketingový specialista v jedné osobě.

Našel jste si tam, jak sám tvrdíte, přátelství na celý život. Jaký to byl pocit stáž dokončit?

Celá stáž vyvrcholila účastí a prezentací na týdnu módy v Budapešti, kam jsem s Odivi v říjnu minulého roku vycestoval. Práce pro toto oděvní studio mě natolik namotivovala, že jsem za podpory všech členů týmu vytvořil a odprezentoval první obsáhlejší autorskou kolekci v rámci své první solo přehlídky v prosinci minulého roku. Celá přehlídka v prostorách prvorepublikového bytu na Pražském hradě, dnešního luxusního vlasového studia Flanér, krásně uzavřela celý rok působení v Praze a mé stáže. Dodala mi odvahu a elán do další tvorby. Byl to emotivní večer, kdy jsem si spoustu věcí uvědomil a výsledek mého ročního snažení mě dokonce dohnal k slzám.

Už se pár let v módním průmyslu pohybujete. Chcete v něm zůstat i nadále?

V budoucnu bych rád pokračoval v budování své značky, možná si otevřel salon s tvorbou na míru a nebo bych rád zkusil pracovat pro nějaký velký oděvní zahraniční dům. Uvidíme, co mě po studiích čeká. Rád bych působil i na zahraničním trhu, jelikož si myslím, že bych možná na českém trhu nemusel najít uplatnění. Módní průmysl není pro každého, na začátku jsem si myslel, že ani pro mě nebude. Člověk se musí naučit přijímat kritiku ze všech stran, což u mě trvalo asi nejdéle, a přijmout to, jaký je. Nesnažit se vydávat za něco nebo někoho jenom kvůli tomu, co móda nebo trend zrovna určuje. Vždy je to na dané práci hrozně zřetelné a z vlastní zkušenosti vím, že podléhat tlaku mody a lidí, kteří v ní působí, není dvakrát účinné a zdravé.