Projekt Autoteatro umožňuje zažít osudy pamětníků na vlastní kůži

Brno - Autoteatro je experimentální divadelní forma díky níž se diváci stávají součástí příběhu, vlastně se ocitnou v roli protagonistů. Jeden takový příběh můžete zažít v rámci představení Problémoví spolužáci, které organizuje Divadlo DIP, jež je známé tím, že se snaží objevovat nové a neotřelé formy divadla. Přibližuje osudy Jany Kaněrové a Zdeňka Adamce, pamětníků komunistického režimu v Československu a spolužáků Jany Horákové – dcery právničky, političky, feministky, a bohužel také oběti vykonstruovaných politických procesů v 50. letech, Milady Horákové.

Po vstupu do Café Paměti národa si všimnu, že nejspíš nejsme s kamarádkou jediné, kdo přišel na představení Problémoví spolužáci od osmi večer. U stolku naproti dveřím totiž sedí pár, muž a žena, a podle předmětů na jejich stole a muže, který jim očividně dává pokyny, to vypadá, že nás sem skutečně zavítalo víc. Pár minut čekáme, než páru vše dovysvětlí a pak už se věnuje nám. Jmenuje se Tadeáš Novák a studuje Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. „K tomuhle projektu jsem se dostal díky volitelnému předmětu Práce s publikem. Vyučující nám předem řekl, že kdo si ho zvolí, bude se na projektu podílet. Tak jsem si ho zapsal, protože jsem se nikdy předtím s takovou formou divadla nesetkal a chtěl jsem si rozšířit obzory,“ vysvětluje.

Potom už nás odvádí ke stolu, kde se bude představení odehrávat. Leží na něm různé rekvizity – ženská a mužská postavička reprezentující Janu a Zdeňka, několik obálek označených čísly, dvě svíčky, dva malé balíčky sirek, dvě tužky, dvě rudé stuhy, zelené a žluté figurky vojáčků různých velikostí, balíček bonbónů a kus provazu uvázaný tak, aby vypadal jako oprátka. Také je tam připraven pár černých sluchátek připojených k MP3 přehrávači.

Tadeáš nám vysvětluje, co máme očekávat. „Ve sluchátkách kromě samotného příběhu uslyšíte různé pokyny, které budete plnit. Také občas zopakujete kratší jednoduché věty. Nemusíte se vůbec bát, na vše budete mít dost času,“ popisuje. Dodává, že můžeme kdykoliv během hry prostě skončit, pokud bychom z jakéhokoliv důvodu nechtěly pokračovat. Pak už nastavuje přehrávače a představení začíná.

Ocitáme se v roce 1934, v roce narození obou našich protagonistů Jany Kaněrové a Zdeňka Adamce. Já jsem v roli Jany, kamarádka v roli Zdeňka. Posloucháme, jak strávili dětství během války. Přes sluchátka občas slyším hlasitý smích žen od vedlejšího stolu, kavárna je totiž v běžném provozu. Ten zvuk mě na chvíli vytrhne ze soustředění, ale rychle se vzpamatuji, když mi v uších zazní první pokyn. „Vezměte si náramek Jany – tímto se jí po dobu tohoto představení stáváte,“ říká hlas vypravěčky.

Tak se tedy vcítím do role Jany a zažívám s ní osvobození a následné převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948. Režim reprezentuje rudá stuha, kterou máme roztáhnout po obou stranách stolu. Osudy Jany a Adama se v té době střetly na Drtinově gymnáziu, kde s nimi studovala i dcera Milady Horákové, Jana. Skoro všichni spolužáci prý věděli, že vražda její matky byla vražda justiční. „Co jsme jí ale mohli říct?“ ptá hlasem jednoho z vypravěčů Adamec. Vzpomíná také, že někteří učitelé projevovali Janě podporu, i když se tenkrát všichni museli hlásit ke komunistické straně a být jejími členy. Při popisu vraždy Milady Horákové mám vytáhnout z obálky její fotku a Barbora nad ní má podržet oprátku. Následně u ní máme každá zapálit svou svíčku.

Jana i Zdeněk tíhli k umění a také se mu v jistém smyslu věnovali celý život. Oběma ale režim komplikoval život komunistický režim. „Nepřijat,“ stojí na papíře v jedné z obálek, kterou má za úkol otevřít a přečíst má kamarádka. Zdeňka totiž nepřijali na vysněnou uměleckou školu, vystudoval tedy výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. I Janu život zavedl k učení, též vystudovala pedagogiku, a to se zaměřením na hudební výchovu. Dozvídáme se, že život zasvětila zakládání několika pěveckých sborů a s manželem též založili divadlo s názvem Regina. „Všechny informace jsme čerpali z archivu Paměti národa, jsou volně přístupné, stačí se zaregistrovat,“ sdělila mi principálka Divadla DIP Juliána Vališková.

Popis jednotlivých scén doprovází autorská hudba, která intenzivní zážitek ještě umocňuje. „Hudbu skládal Matěj Záhořík, mimo jiné spoluzakladatel Divadla DIP. Zatím obstaral doprovod ke všem inscenacím,“ přibližuje vznik hudební složky Vališková. Režie celého díla se ujala Monika Okurková, která má s touto divadelní formou bohaté zkušenosti. Kromě představení samotného mě zajímala i volba prostoru. „S ředitelem Paměti národa Davidem Butulou jsme dlouho uvažovali o spolupráci a v době, kdy jsme přišli s nápadem na divadlo pro dva diváky, se zrovna čerstvě otevíralo Café Paměti národa. Tak jsme to propojili,“ osvětluje Vališková.

Ke konci hry máme možnost slyšet archivní hlasovou nahrávku Zdeňka Adamce. Ačkoliv byl v roce 1957 odsouzen, protože se podílel na tvorbě dokumentu podporujícího budoucnost našeho státu bez vedoucí úlohy komunistické strany, ve stáří neodsuzoval lidi, kteří hlásají, že za komunismu bylo líp. „Takovým lidem je jedno, že nemohli vycestovat nebo že neexistovala svoboda slova, vzpomínají na to, jak bylo všechno levné a že všichni měli práci. Oni mají svou zkušenost a já zase svou.“