Na výstavě mašinek se vrátíte zpátky v čase, říká modelář Jan Horáček

Brno - Klub modelářů železnic pořádá výstavu kolejišť v budově bývalé Mosilany, letos kvůli stěhování dokonce dříve než obvykle. Návštěvníci si mohou prohlédnout jedno z nejstarších kolejišť, stanice z 20. století, vyzkoušet si řízení mašinek nebo se se členy klubu pobavit o novinkách. Jedním ze členů klubu je i Jan Horáček.

Na letošním ročníku výstavy vidím opravdu hodně návštěvníků. Na klubovém Facebooku jste psali, že jste pro ně připravili spoustu novinek. O co například jde?

Jsme opravdu rádi, že je účast hojná, minulý rok jsme výstavu kvůli pandemii neměli. Setkávat jsme se tu mohli, ale bylo to opravdu hodně omezené. Kroužky mládeže jsme vyučovali online a přímo na kolejištích jsme pracovali jen my dospěláci. Máme tu nové modely, mašinky i systém řízení. Do provozu jsme zapojili i autobusy. Lidé si tu můžou zkusit i řízení mašinek přes telefon.

Na výstavě máte dvě kolejiště. Kolik lidí se na tom větším podílí?

Máme jedno z nejstarších kolejišť, a dokonce i jedno z největších. Klub byl založen kolem roku 1955, některé části kolejiště jsou staré i čtyřicet let.

V klubu nás je okolo deseti, každý ale dělá něco jiného. Já se například starám o řízení, elektroniku a programování. Někdo řekne, že vidí prázdné místo, tak tam dodělá kousek krajiny. Někdo namotá stovky stromečků, někdo zjistí, že nám vlaky nejezdí tak, jak by měly. Přidá tedy houkání nebo naprogramuje, aby zastavovaly v zastávkách.

Vaším cílem je vybudovat kolejiště podle skutečných stanic. Jak celý proces modelace vypadá?

Ano, často modelujeme stanice, které stojí v reálném světě. Opravdu se tedy nabízí tam přijet, vzít do ruky laserový nebo svinovací metr, změřit rozměry, nafotit barvy a digitálně si to zaznačit. To by bylo jednoduché, horší je, že my ten model děláme historický. Výstava trvá čtyři týdny a každý týden ji obměňujeme podle jiného období. S našimi kolejišti se tedy vlastně vracíte zpátky v čase, jeden týden si prohlédnete parní lokomotivu a o týden později dieselovou.

Modelování je náročné, mnohdy ty stavby nebo nádraží už vůbec neexistují. Jdeme do archivu, vezmeme celou dokumentaci o dané trati a postupně ji stavíme. Oslovujeme také železniční fanoušky, kteří stanice dříve fotili.

Která stanice byla pro vás na přetvoření nejnáročnější?

Pro nás je teď oříškem především hlavní stanice na velkém kolejišti – Skuhrov. Je velká a stále není hotová. Chybí jí ještě spousta věcí a my na to musíme jít postupně. Koleje máme, jezdí to, vše je zapojené. Chybí nám ale nástupiště, kryty peronů a různé šachty, kterými vedou dráty. Bude se to těžko servisovat, ale až to bude, bude to vypadat velice hezky. Je to pro nás výzva ještě na několik let.

Modelář by měl být všestranný a trpělivý

Vím, že se dají různé domečky na panely koupit v obchodě. Jak to ale funguje, když nepotřebujete aktuální vzhled, ale potřebujete právě ten historický?

Jsou lidé, kteří vyrábějí stanice na zakázku, my si ale s hodně věcmi poradíme sami. Jsme technicky zaměření, sami si třeba programujeme řídící systém. Jsme truhláři, řezbáři, elektrikáři, pokladači kolejí, znalci 2D a 3D modelování. Proto má podle mě smysl být v klubu, každý udělá něco a dáme to dohromady.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že je celé kolejiště poctivě modelové. Na velkém kolejiště jsou i fikce, necháváme se spíše inspirovat. Město na panelu je například inspirované Olomoucí.

Když přetváříte reálné stanice, mají i vaše vlaky často zpoždění?

Když jsme na výstavě, nejezdíme podle jízdního řádu. V zásadě posíláme vlak za vlakem, jezdíme v zjednodušeném režimu a sem tam přidáme přípoje osobní dopravy. I tak často zpoždění míváme, jezdíme totiž ve zrychleném čase. Občas se stane, že ten čas musíme vyloženě zastavit, pokud vlaky mají tak velké zpoždění, že nestíháme. V realitě by se to nestalo, ale my tady s časem kouzlit můžeme.

K takové práci je určitě zapotřebí hodně trpělivosti. Dokážu si představit, že chaotický člověk by to nejspíše dělat nemohl.

I pár takových tu máme, je to s nimi těžké, ale věříme, že to jde. Je to hodně o trpělivosti, především o jemné práci. Když děláte věc, která je 120x zmenšená, a pracujete s něčím, co má velikost v milimetrech, bez jemné motoriky se neobejdete. Měli jsme tu pána, který stavěl soupravu patnácti vagonů, železnice lepil a opravdu si s tím vyhrával. Bez trpělivosti by to bylo mnohem těžší.

Nové místo pro kolejiště zatím nemají

Na svých stránkách jste také psali, že je v prostorách bývalé Mosilany výstava pravděpodobně naposledy. Máte už vyhlídnuté jiné místo?

Bojíme se, že tady vystavujeme opravdu naposledy. Ještě nemáme přesný termín stěhování, ale s majiteli tohoto areálu komunikujeme. Celá tato budova půjde nejspíše k zemi. Je to dobrá lokalita, chápu, že je to pro developerskou firmu lukrativní. Prostory ještě pořád nemáme, hledáme je. Jako neziskový klub si nemůžeme dovolit platit obrovské nájmy, vyděláme si maximálně kroužky pro děti nebo výstavami. Víme, že ať už půjdeme kamkoli, budeme na tom hůř. Nebudeme tolik v centru, nebudeme mít třeba ani tolik místa.

Nedokážu si ani představit, jak náročné musí být stěhování tak velkého panelu.

Celý velký panel stojí na čtrnácti rámech. Rozdělit se dají, ale je to poměrně komplikované. Naposledy jsme ho stěhovali v roce 2003, od té doby se ale panel zase o něco zvětšil. Rozdělíme ho nejspíše na části, které zabalíme do bublinkové folie a větším autem je převezeme. Doufám, že nám kolejiště přežije, je v tom opravdu hodně práce. Kromě velkého máme ještě modulová kolejiště, která jsou složená z menších částí. Právě s těmi často jezdíme do sokoloven a na modelářská setkání.

Zmínil jste výstavy i modelářská setkání. Čemu všemu se tedy v klubu věnujete?

Pořádáme modelářské soutěže, kterých se typicky účastní i členové jiných klubů. Jezdíme na setkání modelářů a děti učíme vše od výroby stromečků až po řízení kolejiště. Podzimní výstava je vlastně takovým vyvrcholením ročního snažení a celé sezony.

Přes zimu tu nejsme, netopí se tu a teploty jsou i kolem nuly. Kolejiště tím samozřejmě strašně trpí, ale lepší prostory opravdu zatím nemáme. Jedno z kolejišť od podzimu bydlí na Mendelově univerzitě, kde máme laboratoř. Spolupracujeme a řešíme vývoj řízení, vývoj elektroniky a studenti si na panelu zkouší i programování.