Dětem z dětských domovů chybí láska. Některým i po adopci

Praha - Čím delší dobu stráví děti v dětských domovech, tím větší následky to v nich zanechá. Díky adopci mají šanci žít život jako každý jiný. Úřady pečlivě testují, jestli jsou adoptivní rodiče vhodní pro výchovu dětí z ústavní péče. Přesto se někdy ukáže, že tomu tak není. „Když jsem byla menší, přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší zůstat v děcáku,“ řekla Nikola Seidlová, která přišla do nové rodiny v pěti letech.

Když se Nikola a Jakub Seidlovi narodili, jejich matka ještě nebyla plnoletá. Hned po narození se jich vzdala a oni tak vyrůstali v dětském domově. Nikdo si je nemohl osvojit, protože o ně projevovala zájem jejich babička. Po pěti letech svolila, že mohou sourozenci k adopci a zanedlouho se také dočkali nové rodiny. „Věděla jsem, že je normální mít maminku a tatínka, ale pro mě bylo normální mít tety a kamarády. Najednou jsem měla opustit všechno, co jsem znala a jít někam pryč s cizími lidmi,“ vysvětluje Nikola Seidlová.

V celkem 139 dětských domovech žije více než čtyři tisíce dětí. Česká republika je podle psychologa Oldřicha Matouška na vrcholu evropského žebříčku v počtu dětí mladších tří let, které jsou umístěny v ústavní péči. „Následky ústavní výchovy jsou tím vážnější a tím hůře odstranitelné, čím dříve se dítě do ústavní péče dostalo a čím déle v ní bylo,“ uvedl Matoušek v knize Ústavní péče.

Rodina je velmi důležitá pro každého člověka a pro děti, které ji už jednou ztratily, o to více. Když správně funguje, přináší člověku jistotu. „Všechny tyto děti mají stejné potřeby, požadavky i práva jako ostatní. Potřebují lásku, bezpečí, výchovu a vzdělání, zdravotní a sociální péči,“ napsaly autorky publikace Průvodce náhradní rodinnou péčí. Adopce je tedy pro odložené děti nejlepším řešením.

Dítě si mohou osvojit manželé i jednotlivci. Lidé, kteří o osvojení žádají, podstupují psychologické testy. Úřady berou ohled i na jejich zdravotní stav, finanční situaci nebo jestli byli v minulosti trestně stíhaní. Předtím, než se dítě oficiálně svěří do péče adoptivním rodičům, dochází do rodiny sociální pracovnice. „Zajímá mě hlavně jestli chodí k lékaři, jaký má režim, jaké dělá pokroky, co umí. Ale také se zajímám o to, jestli má dítě dostatek oblečení, jídla, hraček,“ popsala, jak kontroluje podmínky adoptovaného dítěte, sociální pracovnice z Brna, která si střeží své soukromí a přála si zůstat v anonymitě.

Pro Nikolu však nebyla ani adoptivní rodina výhrou. Adoptivní rodiče jí a jejímu bratrovi sice dávali vše, co potřebovali, ale Nikola nikdy necítila mateřskou lásku. „Jsem trochu jiná, pořád mám hlavu v oblacích, a to oni vůbec nechápali," řekla Seidlová. Chodila i k psychologovi, který jí předepsal léky pro lepší soustředění. "Byla jsem po nich úplně bez života. Když mi došlo, co se mnou dělají, splachovala jsem je do záchodu. Máma by mi nedovolila přestat je brát," popsala Nikola své pocity. "Přitom stačilo nedělat ze mě něco, co nejsem," dodala.

Hlavní problém ale vidí v tom, že jí a jejího bratra adoptivní rodiče neoceňovali. "Když už jsem byla starší, dělala jsem skoro všechny domácí práce a máma mě nikdy nepochválila, vždycky našla nějakou chybu. Taky jsme si pěkně odskákali každou maličkost, co jsme udělali špatně,“ řekla Seidlová. Kvůli psychickému nátlaku nakonec ještě před svými osmnáctými narozeninami odešla z domova. Dva roky bydlela u příbuzných a nedávno si našla práci i vlastní bydlení. Její bratr se odstěhoval od adoptivních rodičů rok potom, co Nikola odešla.