Recenze: Dokument Karel je vzpomínkou a náhledem do Gottova soukromí

Dlouho očekávaný dokument o našem nejslavnějším zpěvákovi mohou nejen jeho fanoušci zhlédnout od začátku října v kinech. Počin režisérky Olgy Malířové Špátové se objevil na plátnech s ročním zpožděním vynuceným nepříznivou epidemiologickou situací. Dokument, kterým Gottova rodina Špátovou pověřila zobrazuje především poslední rok zpěvákova života, jeho myšlenky a soukromý čas trávený s blízkými. To vše proložené málo známými archivními záběry jeho pěvecké kariéry.

Dárek fanouškům, který se diskutabilními tématy zabývá jen okrajově

Jestli dokumentu něco nechybí, je to zachycení neuvěřitelného humoru a nadhledu, kterým Karel Gott oplýval. A to i ve chvílích, kdy mu doktor taktně sděluje, že se jeho dny pomalu chýlí ke konci. Snímek měl být koncipován, na přání samotného slavíka jako dárek věrným fanouškům, a tím také je. Celý dokument se vyhýbá diskutabilním a ožehavým tématům a divákům nabízí především pozitivní a preferované záběry a milníky ze života Karla Gotta. Ve snímku se tak na příklad vůbec nevyskytuje prvorozená dcera Dominika (i když vlastním přičiněním). Naopak prostřední dcera Lucie se v dokumentu objevuje na několik minut, kdy v blízkosti svého otce popisuje, jak moc jí bylo líto, že se jí v dětství tolik nevěnoval. Na to konto Gott přiznává, že pravé hodnoty života objevil až později, díky manželce Ivaně a dvěma nejmladším dcerám Charlotte a Nelly. Ivana s dcerami Gotta doprovází v průběhu celého snímku, a to jak při záběrech z domu na Bertramce a z chalupy, kde Gottovi tráví poslední Vánoce s manželem a tatínkem, tak z nemocnice a rovněž z několika posledních koncertů. Především tam Charlotte ukazuje, že ze všech čtyř dcer právě ona zdědila po svém otci největší pěvecké nadání.

Byl jsem idiot, vzpomíná Gott na podepsání anticharty

Kromě rodiny v dokumentu vystupuje i několik Gottových spolupracovníků a kolegů zpěváků. Mezi nimi třeba Ladislav Štaidl nebo Jiří Suchý, se kterým slavík listuje starými fotografiemi a prozpěvují si písničku „Dotýkat se hvězd“. Mezi ožehavá témata, která jsou v dokumentu zmíněna jen okrajově, se pak řadí také podepsání tzv. Anticharty. Karel Gott při zmínce o této kauze, která ho pronásledovala několik desítek let, označuje sám sebe za idiota, který naletěl. V závěru se na plátně objevuje v Gottově společnosti i Marta Kubišová, která se k jeho postoji ke komunistickému režimu a Antichartě vyjadřuje větou „Karle, víš, že tobě já nemůžu mít nikdy nic za zlé.“ A ani diváci nemohou mít Gottovi nebo režisérce Špátové za zlé, že dokument některá témata nerozebírá do hloubky. Vzhledem k tomu, že snímek vytvořila Karel Gott Agency, nemůže nikoho překvapit, že autoři ze slavíkova života vytáhli především lichotivé okamžiky a ty méně lichotivé odsunuli stranou.

Vzpomínka, při které ukápne slza snad každému

I přesto, že si Karel Gott přál, aby snímek v divácích vyvolal spíš milé vzpomínky než smutek, kterým byl provázen jeho odchod, při závěrečných scénách ukápne slza snad každému návštěvníkovi kina. A to především ve chvíli, kdy si zpěvák na jednom ze záběrů natočených zhruba dva měsíce před smrtí uvědomuje, že jsou jeho dny sečteny a se slzami v očích prohlašuje, že ho to samotného nějak dojalo. „Dojemných scén bylo v závěru dokumentu hodně. Nejvíce mě dostalo, když Karel promlouval ke svým holčičkám na chalupě a pak také scéna ze sklonku jeho života, kde poprvé přiznal, že je sám dojatý,“ sdělila po shlédnutí snímku v kině Barbara Hermannová s tím, že od dokumentu očekávala o něco víc radostných scén a méně smutku. Dojatá byla i další návštěvnice kina Eva Kopčilová. „Snímek byl moc hezký, i když na můj vkus bylo hodně prostoru věnováno záběrům z mládí a ocenila bych, kdyby byly více oddělené jednotlivé etapy Gottova života. V závěru jsem měla slzy v očích, stejně jako ostatní diváci, “ komentovala dokument Kopčilová.

Hlavně to nesmí být nuda

Snímek měl být především památkou a vzpomínkou na našeho dosud nejúspěšnějšího slavíka, vždy tak otevřeného a srdečného vůči svým fanouškům, a v tomto duchu je také natočený. Právě proto není na místě hledat chyby a více rozebírat okamžiky kariéry a soukromého života, které vyvolávaly a v některých případech stále vyvolávají rozporuplné názory veřejnosti. Zpěvák v několika scénách opakuje větu „Hlavně to nesmí být nuda,“ a nuda to tedy určitě nebyla. Jako vzpomínku, i když jistým způsobem dost přikrášlenou proto snímek hodnotím jako povedený dárek pro Gottovy fanoušky a milou památku na legendu české hudební scény.

Dokumentu dávám 77%