Dělám, co mě baví, a ještě mi to vydělává, říká profesionální tanečník

Brno - Být tanečníkem na plný úvazek s sebou přináší nejen potěšení, ale i strasti, jako se o tom přesvědčil Ondřej Švec. Ten se nicméně po letech tvrdé práce ocitl na pódiu ve vyprodané O2 areně po boku Ewy Farné. Dvakrát po sobě. „Nechci, aby na prvním místě byly peníze. I kdyby pro mě nějaký projekt neměl být výdělečný, tak do toho klidně půjdu,” říká však zároveň profesionální tanečník.

V posledním půlroce jste dvakrát vystoupil ve vyprodané O2 Areně jako součást tanečního doprovodu zpěvačky Ewy Farné. Jaký to byl pocit?

Byla to kombinace různých pocitů včetně stresu. Když se tam postavíte, tak vidíte, jak se na vás dívá osmnáct tisíc lidí. Navíc Ewa udělala to, že pro koncert určila divákům světlý dresscode, takže jsme je všechny i přes oslňující světla viděli. Tím pádem si člověk ještě více uvědomuje tu masu lidí, která ho pozoruje. Jinak to pro mě byla velká zkušenost i v rámci dramaturgických věcí. Poprvé v životě jsem třeba tancoval na takhle velké akci s in-ear sluchátkem.

V čem je tanec s takovým sluchátkem jiný?

Díky němu nejde slyšet během koncertu vaše okolí. Hraje v něm na jednotlivých kanálech kapela, vokalisti, interpretka, metronom a do toho je tam hlas, který v určitých momentech ticha odpočítává čas, abychom se všichni sjednotili a začali tančit zase ve stejnou chvíli. Ta hala je obrovská a naše molo mělo patnáct metrů. Pokud bychom to neměli díky sluchátkům sjednocené, každému by se ten zvuk odrážel jinak. To sluchátko jsem ale dostal až na generálce a druhý pokus už byla přímo show. Navíc když do haly přišli diváci se zapnutými telefony, začali nám rušit signál přenosu sluchátek. Takže  na prvním koncertě mě to dost rozhodilo. Člověk se tím nesmí nechat vystresovat, je potřeba jet jako robot, i když se to seká. Mám teď husí kůži, když na to myslím.

Je ještě něco, co vás podobně překvapilo?

Choreografie se upravovala přímo na místě v den koncertu, protože až tam choreografka viděla práci světel, celý stage design a poprvé jsme to tancovali ve velkém prostředí. Před druhým koncertem v březnu jsem počítal s tím, že se to může stát, a byl jsem otevřený jakýmkoliv změnám. Nervózní jsem byl i z toho, že molo bylo dost úzké. Měl jsem strach, že až mezi námi Ewa bude procházet, tak jí vyrazím mikrofon z ruky.

Jak dlouho trvala taneční příprava před samotným koncertem?

Jako taneční doprovod k Ewě jsme rozdělení do dvou skupin. V jedné jsou jen tanečnice. Ty tancují s Ewou na pódiu častěji. Ve druhé skupině jsme byli my, čtyři kluci. Holky měly tréninky delší. My jsme trénovali jeden celý týden, šest hodin každý den. Bylo to hodně intenzivní. Já jsem zvyklý na tu roli choreografa, takže bylo zajímavé být na druhé straně.

Co pro vás osobně bylo na přípravě nejtěžší?

Těžké to bylo fyzicky. Nebyl jsem zvyklý trénovat tolik hodin v kuse a tolik dnů za sebou. Sám trénuji každý den, ale vybírám si podobu tréninku. Když mě něco bolí nebo jsem něco v ten den přehnal, tak druhý den můžu vymyslet lekci, která bude zaměřena na něco jiného. Tady ale najednou nebyla možnost někam uhnout, a bylo potřeba jít i přes bolest.

Jaké aktivity musíte ve svém dni dělat, abyste mohl být profesionálním tanečníkem?

Snažím se každý den cvičit. Ale jsou dny, kdy jsem tak unavený a vím, že by cvičení bylo kontraproduktivní. V tom případě volím relax. Nejdůležitější je poslouchat svoje tělo. Když mám dva hodně náročné tréninky a hoří mi lopatky, tak i když mi to zrovna vychází tak, že bych měl posilovat na TRX, tak to neudělám a radši zvolím něco jiného. Mám dojem, že se hodně lidí drží dogmaticky svých pravidel, ale tím, že ta tréninková námaha není pořád stejná, tak si myslím, že by i ta kompenzace měla být flexibilní.

Kromě cvičení se dost otužuji, mám doma otužovací káď a infrasaunu. Rovněž mám svou fyzioterapeutku, ke které pravidelně chodím. Jsme v kontaktu i po telefonu a zároveň mi dělá tréninkový plán.

V čem vám fyzioterapie ještě pomáhá?

Měl jsem zraněné rameno a nebyl jsem schopný dát to sám do pořádku. Díky ní jsem zjistil, že to nebylo tím, že bych něco podcenil, ale že jsem těch věcí dělal právě moc. Necvičil jsem v té době tak komplexně, jak moje tělo potřebovalo. Sice mě to stojí hodně peněz, ale kdybych k ní nechodil, tak zranění mě připraví ve finále o daleko více peněz a všeho dalšího.

Ondřej Švec (*1989)

Narodil se na vesnici poblíž Brna, kde i vyrůstal. Lásku k tanci objevil na gymnáziu v tanečních. Nezaujaly ho ale společenské tance, nýbrž jedna lekce street dance, kterou tehdy dostali studenti jako zpestření kurzu. Od svých sedmnácti let se věnoval už jen street dance stylům, které ho dostaly v minulém roce až na podium největší haly v České republice. Před vyprodanou O2 Arenu se postavil po boku Ewy Farné ještě jednou letos v březnu.

Myslíte, že kvůli taneční profesi o něco přicházíte?

Určitě. Je to tak časově náročné, že tomu musí člověk opravdu hodně obětovat. Nejsem tak kompatibilní s ostatními lidmi. Myslím si, že my, profesionální tanečníci, žijeme hodně odlišné dny a tím dost trpí třeba vztahová část života. Ne každý chápe, proč už čtvrtý víkend jezdím na druhou stranu republiky, kde mám práci. Ten druhý člověk to vidí tak, že se tam jen bavím bez něj. Chápu, že to není pro druhou stranu jednoduché. Hodně lidí se to snažilo pochopit, ale dokud to sami nežijí, nemůžou tomu nikdy podle mě stoprocentně rozumět.

Je taneční umění stálé?

V podstatě ne. Když je někdo zaměstnaný třeba ve státním sektoru, tak přesně ví, co má udělat a co za to dostane. Pravděpodobně tento člověk nemusí dalších několik let řešit svoje PR a nemusí svůj výkon značně vylepšovat. Má tam tu jistotu. U nás tam těch jistot tolik není, i co se týče příjmů. Jeden měsíc to může být úplná paráda, další měsíc můžou začít prázdniny, taneční školy se zavřou a je to hned o něčem jiném. I přes tyhle složitosti bych to neměnil. Ve finále je důležité, že dělám, co mě baví. A ještě mi to vydělává peníze.

Dá se tedy tancem uživit?

Jsem z Brna a většina komerčních příležitostí se odehrává v Praze. Velkou část mé práce ale tvoří výuka tance na Moravě. Když se chci účastnit projektu v Praze, znamená to pro mě zrušení svých stálých lekcí a cestovní náklady. Kdybych tanec dělal jen kvůli penězům, tak bych ty nabídky nebral. Ale je to zhruba rok, co jsem si řekl, že bych se jednou za svou kariérou chtěl otočit a vidět tam ty jednotlivé body, na které budu vzpomínat. A určitě to nebude šedesátá osmá soutěžní formace, kterou jsem postavil nebo skvělý trénink ve středu v roce 2021. Tohle jsou věci, kterých si vážím a jsem rád, že je můžu dělat a že mám tak super studenty. Ale potřebuji se vrátit k tomu, že já sám chci být na pódiu a chci zažívat ty důležité momenty.

Ty zážitky vám během běžné práce choreografa chyběly?

V poslední době jsem hodně viděl úspěchy svých studentů a došlo mi, že vlastně nevím, kde jsem v tom všem já. Kde mám já ten svůj zážitek? Potom jsem si uvědomil, že těch nabídek bylo hodně, ale nepouštěl jsem se do nich, protože jsem si potřeboval zajet pevně svůj vlastní systém lekcí. To se mi podařilo a teď si říkám, že nechci, aby na prvním místě byly peníze. Když mě ten projekt bude bavit, tak i kdyby to pro mě nemělo být výdělečné, tak do toho klidně půjdu.

Takže byste se tancem uživil i bez komerčních nabídek a spoluprací?

Pro mě je komerční část taneční sféry něco navíc. Hodnota, kterou v tom mám, je na prožitkové úrovni. Vidím v tom, že mě poznávají další a další lidé. Když budou někdy vytvářet nový projekt a byli by se mnou v tom předešlém spokojení, tak mě třeba osloví znovu. Zkrátka teď to beru jako investici pro to, že bych chtěl v budoucnu dělat na vlastních zajímavých projektech.

Co je vaší pracovní náplní?

Na Moravě učím ve čtyřech tanečních školách, v Praze mám jednou týdně pravidelné lekce, nabízím i individuální hodiny u mě ve studiu a potom se účastním takových jednorázových projektů. Třeba natáčení videoklipu pro kapelu MYDY nebo doprovod pro Ewu Farnou.

Naplňují vás všechna tato odvětví stejně?

Naplňuje mě to, že mám konečně diverzitu lekcí. Dřív mi vadilo, že kamkoliv jsem přišel, nabízel jsem ten stejný produkt. To je jako kdyby v gastru někdo řekl: „Přijďte k nám, my tady vaříme jídlo,“ a nedá se říct, co přesně to znamená. V pojmu street dance je hodně dílčích stylů, které my vážeme do jednoho pytle. Tak jsem přemýšlel, jak to udělat tak, aby moji studenti byli vždy spokojení. A právě individuální lekce jsou skvělé v tom, že mají lidé vlastní možnost vytvořit si to menu podle sebe a jenom mi ho řeknou a já tu lekci přizpůsobím. Každý ten trénink je tím pádem o něčem jiném.

Pociťujete někdy tlak z toho, že vás momentálně živí vaše tělo?

Určitě ano. A proto se snažím vzdělávat se ve spoustě věcech i mimo tanec. Těším se na ten moment, až budu vědět, že kdybych zítra přestal tancovat, tak mám druhou věc, která mi to minimálně finančně plnohodnotně nahradí. Rád bych měl odpověď na to, co přesně to bude, ale zatím mám jenom vize. Jsem v takové fázi, že se hodně učím a zkouším různé věci. Ale v ničem jsem zatím nezakořenil natolik, že bych věděl, že to bude ten další směr.