Zkouškové období je pro nás náročné, říká ředitel střediska Teiresiás

Brno - Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás Masarykovy Univerzity pomáhá handicapovaným se zvládáním vysokoškolského studia. Krizovou částí semestru bývá jako u většiny studentů zkouškové období. „Studentům garantujeme, že budou v místnosti sami a nikdo je nebude rušit," říká ředitel střediska Boris Janča.

Za pár dní začíná zkouškové období. Jakým způsobem studentům pomáháte ho úspěšně zvládnout?

Ve zkouškovém období je naší hlavní náplní práce adaptace jednotlivých zkoušek. To znamená, že pokud studenti z různých důvodů nemohou skládat zkoušku klasicky s ostatními na fakultě, tak ji skládají u nás s dozorem administrativních pracovníků. Vyučující nám tedy pošle zadání a my jej na základě individuálních potřeb studenta upravíme. Případy, ve kterých saháme k tomuto řešení, mají většinou společné to, že vyžadují využití techniky, což automaticky znamená, že je potřeba i více času jak na přípravu, tak na samotné složení zkoušky. Snažíme se tak ulevit fakultám, protože i kvůli jejich harmonogramu často není možné, aby jeden termín pro jednoho studenta byl delší než pro všechny ostatní. Ke skládání zkoušky v našich prostorách se samozřejmě přistupuje i v případě psychických onemocnění, kdy mi garantujeme, že student bude v místnosti sám s administrativním pracovníkem a nikdo ho nebude rušit.

Nemáte někdy kvůli individuálním zkouškám kapacitní problémy?

Samotné individuální zkoušky problémem nejsou, bohužel ale většinou přicházejí v době, kdy probíhají přijímací zkoušky jak na navazující magisterské studium, tak na to bakalářské. Krásný příklad toho jsou Testy studijních předpokladů, které dříve byly záležitostí jednoho víkendu. Dnes jsou rozprostřené v období od října až do května, právě abychom kapacitní problémy neměli. Problémy jsou ale i mimo zkouškové období.

Jaké?

Školství obecně dnes supluje celou řadu nefunkčních veřejných systémů. Mluvím například o nedostupné psychologické péči. Studium vysoké školy s sebou nese spoustu starostí a mnoho studentů se nám ozývá až příliš pozdě, tedy ne v době, kdy u nich problémy se studiem začínají, ale až když jim hrozí například vyloučení. Pak jsou naše možnosti samozřejmě omezené, nemůžeme pracovat s tím, co bylo, ale co bude. Takové případy poslední dobou přibývají a je možné, že lidské zdroje dojdou.

Pojďme přejít ke konkrétním příkladům. Jak skládá hluchoněmý člověk ústní zkoušku?

Je důležité zmínit, že ne každý hluchý je zároveň němý a naopak; ten termín se proto běžně nepoužívá a je považován za hanlivý. Pojďme tedy začít těmi, kteří neslyší a nemluví, typicky proto, že neměli sluch ještě před osvojením si mluveného jazyka . To jsou lidé, jejichž mateřským jazykem je český znakový jazyk. Ti pak skládají zkoušku tak, že s sebou mají tlumočníka, který zprostředkovává komunikaci mezi zkoušejícím a daným studentem. Problém ale nastává ve chvíli, kdy samotný jazyk je předmětem zkoušky, protože zkouška z angličtiny tlumočená v českém znakovém jazyce neověří schopnosti zkoušeného. V takovém případě se přechází k variantě, která sice není mluvená a slyšená, ale stále probíhá v reálném čase, například chat. Stále se tak otestuje základní princip ústních zkoušek, tedy schopnost pohotově reagovat bez možnosti přípravy. U studia cizích jazyků bývají ale problémem i písemné zkoušky, často je totiž jejich součástí i poslech. Ten se nahrazuje filmem s titulky nebo přepisem, stále se ale dodržuje, že to, co jsem nepochytil, tak k tomu už se nemůžu vrátit.

Jak je to u těch, kteří mluví, ale neslyší?

Ti se typicky opírají o češtinu ve psané formě, takže ke zkoušce s nimi jde přepisovatel, bude probíhat simultánní přepis, kdy jako neslyšící sleduji psanou formu toho, co zkoušející říká a sám potom odpovídám. Pokud by byl zase smyslem zkoušky cizí jazyk, tak tím, že neslyšící člověk nemá zvukovou kontrolu toho, co říká, takže jeho projev může být méně srozumitelný a pokud je nutné ověřit srozumitelnost, přechází se opět k variantě chatu.

Co písemné zkoušky u nevidomých?

Není důvod, aby nevidomý nečetl a nepsal. Musím ale přiznat, že gramotnost u nevidomých upadá, naše školství nezvládá vyprodukovat gramotné nevidomé. Pokud tedy nevidomý nezvládá psát nebo číst, tak je to proto, že se to nenaučil nebo neměl k dispozici materiály uzpůsobené jeho postižení. Čtení se většinou řeší přepisem do Braillova písma nebo elektronicky poslechem. V tom právě vidím i příčinu negramotnosti, dnes není problém cokoliv zaznamenat a poté znovu poslechnout, což je samozřejmě jednodušší než číst hmatem a nevidomí se tak naučili sehnat si někoho, kdo jim jejich diktát zapíše. Zkouška samotná se tedy potom řeší poslechem nebo přepisem na Braillském displeji, což je elektronické zařízení, které částečně nahrazuje Braillovo písmo vyražené na papíře. Co se týče psaní, tak teoreticky může psát na papír, nicméně s dnešní technikou to není nejlepší řešení. Většinou se tak využívají počítače, psací stroje, Braillské displeje, případně ďubátko, kterým nevidomý vyrazí jednotlivé znaky na papír. Vyučující pak dostává přepis normálně v češtině.

Jaké možnosti jsou potom pro studenty s postižením horních končetin?

Záleží případ od případu. V některých případech je možné zkoušky absolvovat pouze s delším časem na splnění, dělají se například klávesnice, který jsou větší, pokud můžete ovládat myš, tak se dá pracovat se softwarovou klávesnicí. V závažnějších případech pak přichází na řadu takzvané čtení myšlenek. Naučíte techniku, aby poznala, že když myslíte určitým způsobem, tak to znamená kurzor doprava. Tenhle systém se dá využít i odpovědí typu ABCD. Nejznámějším případem je Stephen Hawking, tomu myslím fungoval jeden sval pod okem, díky kterému byl schopný ovládat počítač.

Kolika studentům momentálně pomáháte?

K 30. říjnu 2023 to bylo přibližně 700 lidí. To jsou ale jen ti, kteří splnili kritéria Ministerstva školství a tělovýchovy v rámci žádosti o příspěvek na zvýšené náklady studia studentů s postižením. Pak máme ale ještě ty, kteří z nějakého důvodu nesplnili podmínky. Když je k tomu připočteme, dostaneme se na číslo 900. To ale ještě nezapočítáváme studenty, kteří jsou zatím v procesu toho, že my jim uznáme nárok na změnu studia nebo ten jejich problém není tak výrazný. Tam se bavíme o dalších nižších stovkách.

Jaký je poměr fyzicky a duševně handicapovaných studentů?

Trochu to zobecním. Těch, kteří mají nějaký skrytý handicap, tedy buď duševní nemoc nebo také chronická somatická onemocnění typu chronický zánět střev nebo Crohnova choroba, je více. Bavíme se o zhruba 550 studentech. S fyzickým handicapem je jich potom něco okolo 150.

Vy kromě univerzity pomáháte i veřejnosti. S čím se na vás mohou lidé obrátit?

Zjednodušeně nabízíme to, co nabízíme na univerzitě. To znamená tlumočení, zapůjčení techniky, přepis do Braillova písma a tak dále. Snažíme se veřejnost i učit, aby příště už dané služby mohli zařídit sami, přeci jen to není levná záležitost. Občas se nám naskytnou i veselejší úkoly. Například některá výtahová tlačítka nejsou v českém Braillově písmě, ale v italském. Kolegové je potom překládají. Někdy také chtějí servisáci Braillovo písmo zvětšit, to je ale pro nevidomé problém, protože záleží na velikosti znaků.