Náboženské hnutí je třeba zkoumat bez nálepkování, říká religionista

Jihokorejská sekta Šinčchondži v České republice aktivně nabírá nové členy, cílí především na mladé lidi. Slovo sekta je ve většinové společnosti užívané s negativní konotací. Je to dáno historickými zkušenostmi, ale i vlivem antikultovního hnutí. Zkoumání nových náboženských hnutí by podle religionisty Jakuba Cigána mělo být komplexní a nemělo by se uchylovat k černobílému vidění. „Je otázka, do jaké míry existují sociální patologické jevy specificky v náboženských skupinách, ukazuje se totiž, že tam fungují stejně negativní aspekty, jako v jiných sociálních skupinách,” vysvětluje Cigán.

Jak je to v české společnosti s novými náboženskými hnutími?

Na jedné straně se to dá generalizovat v tom, že česká společnost je sekulární. Ale víra a náboženství a spiritualita je populární a běžná jako v jiných evropských zemích. Potom máte skupiny, které v nějakém daném čase rostou, to je například i Šinčchondži, a je otázka, čím je to způsobené. Podobně takto rostli v minulosti v 90. letech Svědci Jehovovi, ale potom se to zastavilo. Takže těžko říct, jestli existuje nějaký všeobecný trend popularity nových náboženských hnutí, to asi závisí konkrétně na nějakém náboženském hnutí, jak je úspěšné, jak se dokáže dobře adaptovat na zemi, ve které působí, a jak jsou schopni rekrutovat nové členy a organizačně zvládat růst. Takový boom těch náboženství jako v 90. letech, po uvolnění politické atmosféry, už asi ale nezažijeme.

Na koho se při nabírání náboženské hnutí církve zaměřují?

Každá církev si vytváří profil toho, kdo by měl být součástí té náboženské skupiny. Ne vždy má skupina zájem o všechny. Často si vybírají toho, kdo je pro ně nějakým způsobem užitečný a vhodný. Dříve vlastně vládl nějaký předpoklad, že ty skupiny mají zájem o “slabé” jedince, kteří jsou lehko ovlivnitelní, ale potom se ukázalo, že to tak úplně není, že naopak mají zájem o lidi, kteří jsou schopní. Kteří potom umí i vést tu danou organizaci anebo ten sbor a nejsou to jen deprivovaní, kteří potřebují pomoc, protože by ta skupina musela jen vynakládat své zdroje na tyto členy, takže i takový racionální organizační kalkul tam často může být. Také chcete pro tu svoji skupinu rovnoměrně zastoupené věkové skupiny a oslovovat co nejširší množinu různé věkové kategorie.

Co motivuje lidi k jiné církvi přestoupit?

Je to hodně věcí, nedá se to generalizovat. Samozřejmě, že na jedné straně máte nějaké individuální předpoklady. Každý člověk si prochází ve svém životě něčím. Někdo možná hledá, někdo prochází nějakými problémy a hledá na ně řešení. Někdo v podstatě jen tak chodí a ochutnává, prostě zajímají ho náboženská témata, takže chodí po různých přednáškách, skupinách, na různé retreaty, kurzy, a skládá si takovou mozaiku toho svého náboženského nebo spirituálního profilu. Zároveň to může být vlastně samotná novost. Ono vlastně při té skupině Šinčchondži je vlastně často zdůrazňována nějaká zapálenost. To, že lidi vidí někoho, kdo skutečně žije tím slovem a písmem může být velmi atraktivní. Že to není jen něco, co končí za stěnami té místnosti, kde se odehrává bohoslužba a kázeň, ale že je to něco, co je v každodenním životě.

Je Šinčchondži nějak úzce napojena na Jižní Koreu a může to být problematické?

Šinčchondži je úzce navázaná na Koreu, na korejský kulturní prostor, když se podíváte na představy o konci světa a na to, co má nastat, tak místo, kde se mají stát ty zásadní události je v Koreji. Když se chcete stát plnohodnotnou součástí této skupiny, tak musíte jít na nějaké zasvěcení do Koreji. V té jejich nauce je Korea považovaná za takovou novou zaslíbenou zemi, odkud má přijít nový mesiáš, nebo někdo, kdo vlastně zachrání lidstvo a je klíčovou postavou. To je něco, co je typické právě pro náboženské skupiny a náboženské ideologie. Takže to vnímám jako něco běžného, skoro bych se divil, kdyby to tak nebylo například ještě vzhledem k tomu, že pracuje s těmi částmi písma, které se zaobírají takzvanými posledními věcmi nebo apokalypsou. Tak tam je vlastně v těch symbolech uvedené, že půjde o nějaké konkrétní místo. A teď jde jen o to určit, které místo to bude. A je přirozené, že když někdo pochází odněkud, tak to místo těch posledních věcí spojí s ním. Je to nejdůležitější místo na celé planetě, takže tím vlastně i zvyšujete vlastní významnost.

Do politiky se také samozřejmě snaží proniknout, protože je to spojené s řízením věcí a mohou pak ovlivňovat věci veřejné. To, že si zajistí nějakou schůzku nebo návštěvu nějakého politika, potom se s ním vyfotí, a to slouží jednak jako legitimizace té skupiny. To jsme viděli u mnohých náboženských vůdců nebo lidí v čele náboženských skupin. A je to zároveň jednak legitimizace té vlastní skupiny a zvyšovaní prestiže. Když se někdo prohlásí za mesiáše, tak by asi bylo dobré, kdyby měl nějaké portfolio těch setkání s těmi významnými osobnostmi, aby dokázal, že je významný. Je to tedy přirozené, jestli je to nebezpečné, tak to těžko říct.

Jaký je rozdíl mezi církví a sektou? Jak se dá definovat sekta?

Je nutné rozlišovat mezi tím, jak sekta funguje v běžném přirozeném jazyce, kde je toto označení vnímané velmi pejorativně, a mezi tím, jakým způsobem se s ní pracuje jako s nějakou analytickou kategorií v religionistice nebo sociologii. Rozdíl mezi církví a sektou se dá chápat jako méně a více početná skupina. Často se například mohou ty skupiny dělit při nějakých společenských změnách, při nějakých významných událostech nebo rozporech, nebo při běžném nárůstu členů, kdy se hůře zvládá nějaká organizace velké skupiny. Jsou i náboženské tradice, které to mají ve své genetice, jak fungují, že při jistém počtu se dělí, to jsou například různé protestantské skupiny. Kromě toho to můžeme brát časově, kdy určité teorie a přístupy hovoří o tom, že z každé sekty se stane církev, pokud přežije a postupně svým růstem se začne stávat více mainstreamovou. Jednou z definičních črt sekty je, že se do ní vstupuje rozhodnutím, ale jak se do ní začnou rodit potomkové prvogeneračních členů, tak v tu dobu má tendenci se transformovat na církev. Například Svědkové Jehovovi byli v 90. letech u nás byli předmětem velkých kontroverzí, dneska už je to skupina, o které v této souvislosti už příliš neslyšíme. To znamená, i ty skupiny se nějakým způsobem adaptují na nějaké prostředí, aby přežili.

Kde se bere celá představa a přístup k sektám jako k nebezpečným skupinám?

Je to komplikované. V druhé polovině 20. století docházelo k ústupu zájmu o tradiční náboženské skupiny a na scéně se objevují takzvané sekty nebo nová náboženská hnutí, která mají velký společenský dopad. Oslovují široce mladé lidi a to rozproudilo zájem o to zjistit, čím to je, že mají takový vliv. Jedním z vysvětlení je, že používali nějaké manipulační techniky, které vycházejí z klasického brainwashingu, o kterém se mluvilo v kontextu studené války při konfliktu mezi západním a východním blokem a praktik, které se při ní používali na zajatce v Koreji a Vietnamu.

Důležité je ale také, kdo jsou přívrženci a obhájci těchto teorií, což jsou většinou nějaká antikultovní hnutí, jejichž členy jsou představitelé tradičních náboženských skupin, psychologové, psychiatři, rodiče dětí, které vstupují do těchto skupin, kvůli kterým se toto vnímání nebezpečných sekt také zformovalo. A samozřejmě se nedá popřít, že i kvůli tragickým kontroverzním případům.

Před nějakou dobou jsem se bavil s členy Církve sjednocení, která je korejského původu a v mnohém je velmi podobná náboženskému hnutí Šinčchondži, které je populární v posledních letech, a tam bylo pozoruhodné vidět, že členové, kteří se stali součástí těch institucí toho antikultovní hnutí, to znamená třeba časopisů, které byly vydávané tradičními náboženskými skupinami, získali ten pohled na to svoje předešlé členství v Církvi sjednocení, že byli psychicky zmanipulovaní. Zatímco bývalí členové, kteří nevstoupili do tohoto prostředí, tak o tom příliš nehovořili jako o psychické manipulaci, takže toto zpětné hodnocení svého působení nebo bytí v té skupině je velmi různé a může se velmi odvíjet od toho, kde člověk po tom odchodu končí nebo kam směřuje.

Jaké mohou být problematické praktiky, které se v náboženských skupinách objevují?

Samozřejmě existují nějaké sociální patologické jevy v náboženských skupinách. To nebezpečí, že se dostanete do nějaké skupiny, které propadnete, je spojené zároveň s tím, jaké vy máte osobnostní rysy a historii a s mnoha jinými věcmi. To nebezpečí ale může nastat u takových typů náboženských skupin, které jsou v konfliktu se svým sociálním okolím, ve kterém existují. Tam, kde se proti okolí velmi ostře vymezují, izolují se, tvrdí, že každý člen, který s ním byl v kontaktu je také nepřítel a namířen proti nim.

Někdy je vlastně otázka, do jaké míry je ta kontroverze nějakým způsobem reálná. Protože například u Šinčchondži, mnohé věci, které se jí vyčítají, jsou vlastně v tradici, ze které ona vychází. Například, že je to misionářské náboženství. V rodině těch protestantských tradicí a evangelických hnutí je běžné získávat nové členy. Je to jedna z mnohých náplní těchto evangelických skupin a hnutí, rozšiřovat z jejich pohledu to množství těch, kteří dosáhnou té spásy. To, co často definuje nové náboženské hnutí, je že jsou “divné”. Často vlastně přicházejí z nějakého kulturně cizího prostředí a tím vlastně vzbuzují nějakou pozornost a zároveň nějaké podezření.

Co by mohly být nějaké varovné signály a znaky, před kterými by se měl člověk mít na pozoru?

Všeobecně je důležité, aby člověk nedělal nic, co mu není příjemné, nebo se nedostával do nějakých patologických vztahů. Ale mně se velmi těžko vlastně vymezuje před nějakými skupinami, protože tu jde o nějakou svobodu rozhodování. Pokud člověk má vyvinutý nějaký cit rozpoznat negativní věci, které mohou být nebezpečné, tak ať se nechává vést svojí intuicí. Obecně se dá říci, že skupiny, které mají pevnou silnou mocenskou hierarchii, která je soustředěná v rukou jednoho člověka, nebo nějaké úzké skupiny lidí, tak je vždycky nebezpečná a může dojít do nějakého extremismu a fanatismu.