Musíš to dělat na 110%. V domě s pečovatelskou službou to jinak nejde, říká zdravotní sestra

Homepage

Musíš to dělat na 110%. V domě s pečovatelskou službou to jinak nejde, říká zdravotní sestra GALERIE collections

Ze zdravotní sestry koňákem - a pak znovu sestrou. Milada, které nikdo neřekne jinak než Mili, se po letech vrátila do zdravotnictví a pracuje v domově s pečovatelskou službou. Společně jsme se bavily o její práci, motivaci a pocitech ze zaměstnání, kde se pravidelně setkává se smrtí i psychickým vypětím.

Respondentka si vzhledem k tématu nepřála zveřejnit své příjmení ani fotografie krom fotky se psem. S Mili si tykáme, protože se dobře známe, a proto jsem se rozhodla formu tykání ponechat i v našem rozhovoru. (poznámka redaktorky)

Přes urgent až do Alzheimeru
Mili se pro kariéru zdravotní sestry rozhodla v době, kdy její nevlastní otec skončil na vozíku. Bylo jí patnáct let a vybírala si střední školu. Původně ji táhlo hotelnictví a cestovní ruch, když se ale začala o otčíma starat, chtěla vědět o péči co nejvíc. Dnes vnímá práci ve zdravotnictví jako jistotu, protože personál je potřeba pořád a moc ho není. “Celý život v sobě mám potřebu někomu pomáhat a někoho zachraňovat,” usmívá se čerstvá třicátnice.

Začínala na urgentním příjmu v havířovské nemocnici. Tvrdí ale, že na to člověk musí mít náturu. “Je to prvotní kontakt s člověkem, kterého přiveze sanitka. Někam dál se dostane až potom… Potkáš se tam hlavně s lidmi, kteří ti vůbec nejsou vděční za to, že tam jsi, a nechtějí tam být. Ano, je tam člověk, který chce zachránit život a chce pomoc, ale taky jsou tam opilé děti, zmlácené ženy, feťáci, alkoholici. A takových je tam většina.”

Běžně se setkala s pliváním a sprostými urážkami, někdy bylo třeba člověka přivázat k posteli. “Měla jsem pocit, že to dělám, aniž by to někdo chtěl. Hodně pak musíš chtít sama,” vysvětluje. “Urgent mě potom přestal naplňovat. Bylo mi asi 22 nebo 23 a byla jsem vyhořelá. Dělala jsem to asi rok a půl a při představě, že bych to měla dělat celý život…nechci, děkuji,” popisuje svou cestu od urgentního příjmu k práci v domově pro osoby postižené Alzheimerovou chorobou.

A proč to všechno?
O Mili se v dětství starali hlavně prarodiče, a proto si myslí, že ji to ke starším lidem podvědomě táhne. Uvažovala i nad prací u mentálně postižených. “Je to psychicky náročné, ale jsou to lidé, kteří za svou situaci nemůžou a potřebují pomoc… na rozdíl třeba od narkomanů, kteří si závislost zvolili sami a pomoc většinou nechtějí a neocení.”

Jako všeobecná sestra mohla v domově pracovat bez povinnosti dalšího sebevzdělávání, považuje to ale za přínosné. “Pokud začneš pracovat s něčím tak specifickým, jako je Alzheimer, je dobré o tom vědět co nejvíc. Je to fáze toho, kdy se vracíš zpátky do doby, kdy ses narodila, jenom je ti 70, 80…a nebo klidně 50 let. Jsi zpátky v plenkách, zapomínáš mluvit, skoro nic si nepamatuješ a pokud ano, tak jsou to většinou hezké věci,” vysvětluje Milada. “Pokaždé, když k nim přijdeš, jsi pro ty lidi pořád nová. Muselo by se stát hodně, aby si člověk vyloženě zapamatoval, že jsi tady jako sestřička, jsi tady každý druhý den a nebo kdy jsi tam byla naposledy. Krátkodobá paměť jim úplně nefunguje.”

Nesnesitelná tíže covidu aneb cesta tam…
V době covidu se podle Mili spoustu věcí změnilo nejen ve zdravotnictví, ale i na konkrétním pracovišti. Covid byl podle ní hodně medializovaný a myslí si, že než na běžné a důležité potřeby pacientů se začalo hledět spíše na to, co si myslí okolí. “Po takovém půlroce to už začala být skoro šikana zaměstnanců. Více než na snahu pacienty co nejvíc ochránit se dbalo na to, že co si o nás řeknou lidi venku.”

Po několika měsících proto odešla pracovat do horského ubytovacího resortu. Potřebovala “vypnout” a vzdálit se nátlaku, který covidová situace vyvíjela na veškerý personál. Podle jejího názoru je pro veřejnost, která nebyla součástí záchranných složek, těžké pochopit, co prožívali všichni zdravotníci. Milada pociťovala tlak nejen na doktory, ale i sanitáře, zdravotní sestry nebo uklízečky. Zmiňuje také, že covid nezmizel, jen se už o něm přestalo mluvit.

"Člověk s oslabenou imunitou, starý a nemocný, podlehne daleko dřív než zdravý člověk. Samozřejmě je to daleko horší než chřipka, některým lidem zůstávají dýchací potíže mnoho let potom. Předtím to byla novinka, nic jsme o tom nevěděli a proto se o covidu tolik psalo a mluvilo.” Nátlak byl tak silný, že už ho nedokázala ustát, a po prvním vyhoření už další riskovat nechtěla.

…a zase zpátky

Do zdravotnictví se ale po letech zase vrátila, tentokrát do domova s pečovatelskou službou a dohledem 24/7. “Baví mě to, protože tam pro klienty můžeš být, když už nikoho nemají a nikdo tam pro ně není. A nebo třeba mají skvělé rodiny, které je pravidelně navštěvují, ale už nejsou schopné se o ně postarat. Pro 99% lidí je to poslední domov, než zemřou, a Ty se můžeš podílet na tom, aby to stáří bylo klidné a co nejméně stresující,” vysvětluje s klidným výrazem ve tváři.

V domově samozřejmě žijí i klienti, kteří jeho služby využívají i více než 10 let, a pravděpodobně ještě mnoho let budou. Jsou tam doma - a proto, ačkoliv má domov svůj harmonogram, nelze klientům určovat, kdy budou vstávat nebo co budou dělat.

“V sedm hodin pečovatelé začínají s ranní hygienou, pomáhají umývat obličej, čistit zuby a vyměňují inkontinenční pomůcky. Okolo osmé se rozdává snídaně a potom začínají sestry rozdávat ranní léky. V některé dny je potřeba udělat krevní obrazy, změřit tlak nebo glykémii u cukrovkářů, všechny klienty musíme jednou za měsíc zvážit. Jednou za týden přijde doktor a zkontroluje ty, kteří se vrátili z nemocnice nebo se jejich stav zhoršil. To jsou takové běžné úkony,” popisuje Milada začátek svého pracovního dne.

Pečovatelé pak klienty koupou a ti potom mají čas pro sebe - mnoho z nich chodí třeba do kavárničky. Kolem dvanácté mají klienti oběd a pokud chtějí, mohou jít do společné jídelny. V odpoledním klidu aktivity nejsou, je to spíš prostor pro návštěvu rodiny. Večer je večeře, pak ještě druhá pro cukrovkáře. Režim se nemusí striktně dodržovat, protože, jak říká Milada, “klienti jsou tu doma a my jsme tu pro ně, ne oni pro nás.”

Svobodná vůle končí tam, kde začíná riziko

Personál se může snažit režimu přiblížit, ale pokud se klient rozhodne, že nechce vstát v sedm hodin, povinností sestry je pouze dát mu léky, které by si měl vzít. A pokud si je vzít nechce?
“Můžu se ho snažit přesvědčit, ale nemůžu jej do toho nutit. Od toho tam nejsme. A tak to funguje se vším. Nechce snídat, obědvat, večeřet? Nemusí. Nikdo z nás tam není od toho, aby někoho do něčeho nutil.”

Pokud klienta odmítání léků nebo jídla ohrožuje na zdraví či životě, snaží se jej sestry na rizika upozornit. “Všichni klienti jsou svéprávní, ale ne všichni jsou si plně vědomi toho, jak se rozhodují a co dělají. Můžu ho upozornit na to, co se může stát, když si nevezme léky na srdce nebo si neaplikuje inzulín. Pak to můžeme zkonzultovat s vedoucí, ta se pokusí o totéž, pokud ani to nefunguje, obracíme se na sociální pracovnice,” vysvětluje Milada. Sociální pracovnice zajišťují kontakt s rodinou a podobných situacích rodinu kontaktují a vysvětlí, že klient nechce spolupracovat. Když rodinný příslušník přijde, situace se často zlepší a klienti se k jídlu nebo aplikaci léků nechají snáze přesvědčit.

“Jsou samozřejmě lidé, kteří to vzdají a už nechtějí. Mohou to být ale pouze různé výkyvy podle nálad - jeden den bude všechno odmítat a bude celý den spát. Další den se probudí, bude jíst a brát léky jak má, bude si chtít povídat a bude chtít přijít do společenské místnosti za ostatními.” Pokud je situace opravdu život ohrožující, zavolá personál sanitku.

A kolik za to všechno?

“Aktuálně se cena pohybuje kolem cca 20 tisíc, je v tom dozor, celodenní strava, inkontinenční pomůcky, program domova…” rozpomíná se Milada. Program zajišťují sociální pracovnice a hodně ho přizpůsobují klientům. Jednou z nejvíce žádaných aktivit je posezení v kavárničce. “Dopoledne si dají ve společné místnosti kávu, kterou mají rádi, a povídají si tam. To je pro ně nejvíc - jenom si sednou a mluví s někým, kdo s nimi mluvit chce. Teď před Vánoci třeba pečou cukroví. Většina má ráda hudbu, takže jim někdy přijde zahrát někdo s harmonikou a oni si zpívají… Děti ze školek a základních škol s nimi chodí hrát stolní hry,” vyjmenovává jednotlivé části programu.

Do práce s sebou také občas bere svou border kolii Haylei. Je to neoficiální, ale někteří klienti mají zvířata rádi a je to pro ně zpestření. Oficiální canisterapie bývají jednou za měsíc nebo dva, a protože je klientů hodně, pes se na pokoji dlouho nezdrží - dostane pohlazení, pamlsek a pokračuje dál. “Když mezi ně přijde veselý pes, který vrtí ocasem, mnohé to vrací do šťastných vzpomínek na jejich vlastní pejsky, kteří jsou třeba ještě naživu, ale jsou u rodiny. Návštěvy se zvířaty jsou v domově povolené, takže svá zvířátka mohou vidět i tímto způsobem. Kolegyně s sebou občas přinese i svoji kočku,” usmívá se Milada.

Profesionalita je základ
Jedním z nejtěžších aspektů je podle Mili zůstávat profesionální v nepříjemných situacích. Méně či více sympatičtí klienti musí mít stejné zacházení i podmínky. Práce je ale náročná i psychicky. “Klienti jsou svým způsobem požírači energie. Z práce často odcházíš emočně i psychicky vyplivnutá, nemyslíš vůbec na nic. Cítíš se vyčerpaná, i když směna nebyla fyzicky náročná, protože psychicky je náročná vždycky.”

Se smrtí se zde potkají častěji, než kdekoliv jinde. Náročná je nejen komunikace s pozůstalými, ale i vlastní truchlení - personál si musí uvědomovat, že je to součást života a očekávatelná událost.

Kompenzační mechanismy
Po tak náročné práci si člověk musí dobít baterky. Milada říká, že si musí sama pro sebe uvědomit, že směna už skončila a že v ten den udělala vše, co měla - a udělala to dobře. ”Musím některé situace umět zlehčit a udělat si z toho srandu, i ze sebe samé. A to je podle mě ono,” vysvětluje.

Co se vyrovnávání se smrtí týče, má jasno. “Pro klienta je to vždy vysvobození, a když si to člověk uvědomí, mnohem lépe to přijme. Pokud ten člověk zemře a my víme, že umíral třeba v nějakých bolestech, a nebo že jsme mohli udělat něco pro to, aby umíral ve větším klidu, tak nás to trápí mnohem víc.”

“Zítra se spolu ožereme!”
Vtipné jsou běžné denní věci, kdy jsou klienti myšlenkami úplně někde jinde, třeba v době, kdy byli mladí. Může to být třeba babička, které zbývá pár let do stovky, je ležák a sama už nezvládne nic, musí se krmit a v posteli je to, dle slov Milady, “jen takový malý věchýtek.”

“Nepamatuje si, jak vypadáš, a neví, jak se jmenuješ. Má jenom povědomí o tom, že je asi někde v nemocnici, a to, že jsi sestra, si pamatuje podle uniformy,” vysvětluje Milada. “A tahle paní mi naposledy řekla, že se spolu ožereme. S mojí živou představivostí jsem se celkem pobavila,” směje se. “Klienti, kteří mají ještě jasné vědomí, mají často morbidní nebo sarkastický humor, a dokážou pobavit, když to nejmíň čekáš.”

Není to ale jenom humor…
Nejhorší jsou noční směny, na kterých má člověk pocit, že se mu všechno hroutí pod rukama. “Někdy se to sejde, a když je víc problematických klientů a my jsme na to přes noc jen dvě - jedna pečovatelka a jedna sestra - není to sranda,” popisuje Milada. Má zodpovědnost za všechny klienty a musí se rozhodovat rychle, často nejen podle znalostí, ale i podle intuice. Svou roli hraje také tma a pocit, že jste na to s kolegou sami.

“Zažila jsem i odchody, které nebyly příjemné a musela jsem u nich být. Někdy přijde rodina, která nebyla smířená s tím, že jejich blízký umře. Od toho se musíš umět odpoutat a nedávat si to za vinu,” popisuje nepříjemné zkušenosti. Než se rodina s úmrtím smíří, často to potřebuje dát někomu za vinu - často prvnímu člověku, kterého potká.

“Je jedno, jestli je to uklízečka, pečovatel, zdravotník, kuchařka. V tu chvíli tě tam potkají a jsi pro ně ten nejhorší, který za to všechno může. A i když víš, že jsi dala tu nejlepší péči, jakou jsi mohla, dokáží tě v takových momentech hodně znejistit.”

Podle Mili o sobě ale občas pochybují všichni. Klíčem ke klidu je pracovat nejlépe, jak dokáže, a mít kolem sebe kolektiv, který dokáže pochyby rozpustit. “Když udělám nějaký postup a pak se stane, že člověk odjede do nemocnice nebo zemře, začnu pochybovat, jestli jsem něco nemohla udělat lépe. A pak tam mám vedle sebe kolegu, který mě podpoří, řekne mi, že jsem udělala všechno dobře a že víc udělat nešlo… Pokaždé, když se něco pokazí, sama sebe ujišťuješ, že to děláš na 110%, a že to děláš dobře.”

Další články o zdravotnictví