Vždycky se mi vyplatilo vystoupit z řady, říká youtuber Jan Špaček

S excentrickým studentem politologie Janem Špačkem jsme mluvili o tom, jakým způsobem natáčí své originální satirické rozhovory s politiky pro kanál Fabulace Jana Špačka, jak a proč s tvorbou začal, jak to celé souvisí s jeho studiem politologie a čeho se od něj můžeme dočkat v budoucnu. „Když už si politici řekli, že chtějí propagovat, jací jsou lidi, tak já říkám: Sami jste se rozhodli do této louže vstoupit, tak pojďte, mě to taky zajímá,” líčí student fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vás od malička zajímala audiovizuální tvorba. Proč tedy studium politologie a ne žurnalistiky?

Žurnalistika mě jakživ nenapadla. Měl jsem pnutí studovat něco spojeného s filmem, ale nikdy jsem si dost nevěřil, že bych to zvládl, zejména proto, že jsem neměl konexe a z toho plynoucí sebevědomí ve filmovém světě.

Všimla jsem si, že vás zajímá Václav Klaus. Bakalářskou práci jste psal o jeho postoji ke covidu a jedny z vašich prvních videí na YouTube jsou sestřihy jeho výroků. Vím, že si zakládáte na tom, že nevyjadřujete veřejně své politické názory, ale znamená to, že vás něčím fascinuje? 

Neuvěřitelně mě zajímá a baví jako osobnost, myslím, že to je neskutečně důležitá osobnost pro pochopení dnešní doby. Z mého pohledu není na první pohled nejzajímavější nebo nejzábavnější. V poslední době jsem přišel na to, že tento jeden z nejzásadnějších politiků polistopadové éry čeká na to, až jeho příběh bude někdo znovu vyprávět, ale ne optikou generace devadesátých let.

Proč tedy ve Fabulacích ještě nemáte rozhovor s Václavem Klausem?

Netroufl bych si. To je asi jediný politik, se kterým bych si nedovedl představit vést rozhovor tohoto typu. To téma je pro mě tak zásadní, že bych ho nechtěl odbýt rozhovorem, na jaký jsou diváci mého kanálu zvyklí. Byla byl to škoda.

V rozhovorech se ptáte politiků na netradiční otázky, abyste zjistil, jak přemýšlí. Co vás k tomu vede?

Politická komunikace vstoupila do lifestylového prostoru a všichni jsme si na to zvykli. V této sféře politiky ale nikdo nekonfrontuje, zatímco žurnalisti je konfrontují v těch politických otázkách. Když už si politici řekli, že chtějí propagovat, jací jsou lidi, tak já říkám: Sami jste se rozhodli do této louže vstoupit, tak pojďte, to mě taky zajímá. Musím se přiznat, že častokrát se snažím dát prostor i politickým otázkám. Existuje suma politických otázek, na které jsou jasné odpovědi a někdo se na ně velmi pravděpodobně zeptal. Já se snažím ptát jinak a v jiné situaci, abych překročil naučenou frázi politika.

Jak to myslíte?

Když byly třeba prezidentské volby, tak už jsem byl unaven z toho, když se někdo Petra Pavla posedmé zeptal, jak to je teda s tím, jestli chce přijmout euro nebo ne. Přemýšlel jsem, že bychom politiky měli poznat plasticky. Mým cílem je, aby se politici nebyli schopni připravit, když jdou do mého pořadu, protože chci hovořit s jejich ryzími já. A na to se přece připravit ani nejde. Bavil jsem se před časem s Markem Prchalem a ptal se ho, jakým způsobem se připravovali s Babišem na můj rozhovor. A říkal, že na Fabulaci Jana Špačka a na rozhovor s Janem Krausem se nejde připravit.

Takže by se dalo říct, že vyplňujete díru na trhu politického obsahu?

Doufám že ano. Snad se mi to daří.

Studujete politologii na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Stalo se vám už někdy, že by se vaši univerzitní vyučující z katedry politologie nějak vyjadřovali k vaší tvorbě?

Velmi s respektem a citlivě, to mě velice potěšilo. Třeba když jsme s nějakým profesorem řešili něco mezi čtyřma očima, jen tak se mě zeptal, co chystám nebo řekl, že ho něco velmi pobavilo. Do jisté míry by mi to bylo nepříjemné, kdybych se měl na škole stát nějakým maskotem – já chci být studentem. Nejsem takový, že bych si chtěl připadat výjimečnější než ostatní.

Takže neusilujete o to se stát výraznou mediální osobností, co budí pozornost kamkoli přijde?

Samozřejmě že budu rád budit rozruch kamkoli kam přijdu, některé situace je to vyloženě příjemné. Třeba když přijdu na večírek, rád budím rozruch hned, když přijdu do dveří. Ale na katedře politologie bych to nerad zažíval.

Když jste přidal první video na kanál Fabulace Jana Špačka, což byl rozhovor s Robertem Šlachtou, předpokládal jste, že z kanálu bude velká věc, nebo to byl jen experiment?

Prvních pět videí, která jsem vydal před volbami 2021, byla jenom taková volnočasová legrácka. Spojení věcí, co mám rád – politiky a audiovizuální tvorby. Neměl jsem s tím sebemenší ambici a nevěděl, jestli budu pokračovat. Pak byla několikaměsíční pauza až do února 2022. Potom moje aktivita a sledovanost začala plynule stoupat, až to kulminovalo kolem prezidentských voleb.

Jaké jsou vaše vize teď? Plánujete nějak zpracovat parlamentní volby 2025?

Moje ambice se smrskly bohužel na to, abych platil všechny daně, protože je natáčení teď moje živobytí. Volby 2025 budou zásadním okamžikem, protože když jsou volby, cokoli dělám, rezonuje úplně jinak. Už mám v plánu věci, co budeme na příští rok chystat. Hodně se těším. Třeba teď je pro mě náročné sehnat člena vlády na rozhovor, ale před volbami pomalu stojí fronta politiků před mou kanceláří.

Jak často se vám děje, že vás někdo odmítne? Mají tito lidé něco společného?

Když rozhovor někdo odmítne, bývá to, protože neví, kdo jsem. V dnešní době se řada politiků obejde bez většiny médií. Myslím, že tam taky hraje roli to, že se bojí. Některé strany jsou vůči médiím nastavené tak, že si uvědomují, že je vlastně do velké míry nepotřebují. Nejsme v roce 1995.

Dokázal byste si představit, že byste po dopsání diplomové práce dalších pět nebo deset let točil videa, pokud by byla poptávka?

Přímočarost uplatnění politologie není tak velká. Myslím, že to, čemu se věnuju, je přirozené. Kdybych nestudoval politologii, tak bych neměl znalosti a přehled. Za což jsem tak vděčný. Myslím si, že často právě ti, co satirizují politiku, přehled nemají, jejich kritika je založena jenom na zkorumpovanosti politiky. I proto jsem rád, že jsem na politologii šel, i když jsem si nebyl jistý.

Hodně lidí z mého okolí přemýšlí nad tím, jestli váš přístup nejistého moderátora je jenom mediální persóna, kterou kompletně hrajete, nebo je to vaše reálná osobnost?

Kdysi dávno jsem četl knížku o filmové režii, kde popisovali, jakým způsobem se člověk stane hereckou legendou. Charisma herců nevzniká tím, že by hráli stokrát lépe než ti ostatní, ale tím, že o nich toto moc nevíme a jsou plátnem, na které si divák může snadněji promítat příběh. A to je princip, který je pro mě v životě inspirující.

V jednom rozhovoru jste řekl, že když si oblečete košili a charakteristickou barevnou kravatu, posunete se do jiné pozice. Je to tak opravdu?

Do jiné dimenze, do jiné sféry bytí! Ale to tak přece s oblečením funguje běžně. Kdyby to tak nebylo tak všichni nosíme všude tepláky a tričko. Je to takové moje brnění.

Co byste vzkázal mladým lidem, kteří mají ambice něčeho dosáhnout?

Přemýšlím, co poradit. Myslím si, že jsem měl neočekávanou míru štěstí, což se někomu těžce přenáší jako zkušenost. Vždycky se mi vyplatilo, když jsem do nějaké míry vystoupil z řady. Nepočítal bych s tím, že se úspěšnou osobností stanete ze dne na den, ani já jsem takové očekávání neměl.