Píseční červi a svatá válka: pokračování Duny nezklamalo

Očekáváné pokračování Duny je od poloviny tohoto týdne v kinech. Více než tři roky od prvního filmu a s premiérou zpožděnou o pět měsíců. Výsledek však znovu stojí za to. Už za předchozí díl si tvůrci odnesli šest oscarů - za kameru, vizuální efekty, zvuk, střih, scénografii a hudbu. I tentokrát je Duna pod taktovkou Denise Villeneuva a Hanse Zimmera prvotřídní audiovizuální skvost.

Děj začíná zostra v přímé časové návaznosti na první část a téměř tři hodiny diváka ani zdaleka nenudí. Zápletka se opět točí kolem zrádné pouštní planety Arrakis, na které se těží koření důležité pro přežití celého vesmírného impéria. Příběh pokrývá druhou část první knihy Franka Herberta, kterou je film inspirovaný. Na konci se tak, na rozdíl od prvního dílu, dočkáme poměrně uspokojivého závěru.

Hlavního hrdinu Paula Atreidese diváci sledují během důležité proměny. Idealistický mladík se totiž během krátké doby stane jedním z pouštních domorodců, jejich prorokem a guerillovým vůdcem. Ačkoli holywoodský manekýn Timothée Chalamet navenek stále působí jemně a chlapecky, jeho herecký výkon je bravurní a posun k chladnokrevnému zabijákovi uvěřitelný. Zatímco Anakina Skywalkera láska a emoce v podobné situaci přivedou na temnou stranu, Paulova geneze je mnohem zajímavější. Zčásti poslušný své manipulativní matce, zčásti ze své vlastní volby, se vžije do připravené role krutého mesiáše.

Na začátku šedesátých let, kdy Herbert knihu poprvé vydal, spatřil svět kromě Duny také důležitý velkofilm, inspirovaný historickou postavou Lawrence z Arábie. A právě paralely mezi legendárním britským důstojníkem a Paulem se často nabízí. Oba byli v pouštním prostředí cizinci, ale dokázali sjednotit utlačované obyvatelstvo v odporu proti okupantům. Oba prokázali obrovskou statečnost a vynalézavost. A oba dokázali mistrně hýbat figurami v politické šachové hře.

Vedle Timothée Chalameta pak předvedl fantastický výkon také Austin Butler v roli hlavního záporáka. Psychopatický následovník trůnu znepřáteleného rodu Harkonnenů nahání strach. V ničem si nezadá s filmovým seriovým vrahem Hannibalem Lecterem a úsměvem připomíná nacistickou bestii Hanse Landu z Hanebných panchartů. Zlo je tak v Duně skoro až moc zlé a Paul Atreides také není veskrze kladnou figurou, jakou byl jeho otec v prvním díle.

Další důležitá postava, Paulova domorodá láska Chani ztvárněná populární Zendayou, je pak oproti své knižní předloze vzpurnější a nezávislejší. Náboženskou roli svého milence nikdy nepřijala a teatrálně dává najevo svůj odpor k uctívání nového proroka. Zatímco knižní Chani přijala svůj úděl v beduínské společnosti, být jednou z Paulových žen, ve filmu vyzdvihuje rovnost pohlaví a tvrdohlavě odmítá náboženský fanatismus domorodců “z jihu”.

Právě varování před manipulací náboženství k politickým cílům a slepým následováním elit vyznívá jako hlavní poselství filmu. Trochu ve stínu zůstávají další témata, hojně diskutovaná v šedesátých letech. Hrozba jaderného holocaustu, eugenika, sociální inženýrství, vykořisťování přírodních zdrojů nebo důsledky kolonialismu, to jsou jen některé z problémů ztvárněných na filmovém plátně. Dalším nadčasovým tématem Duny je ekologie a udržitelnost. Pro pouštní společnost Fremenů by mohlo platit heslo “voda nad zlato” a jejich chytrá adaptabilita nepříznivému klimatu je inspirující.

Tvůrci se vyhnuli jednomu z oříšků, které jim Herbert v knize přichystal. Tím byla Paulova sestra, už ve dvou letech disponující mentálními schopnostmi zkušeného dospělého, která v knižní předloze hraje důležitou roli a připraví o život jednoho z hlavních nepřátel rodu Atreidů. Ve filmu se nicméně neobjevuje jako batole, ale jen v podobě plodu, respektive ke svému bratrovi později mluví ve vizích naopak už jako dospělá, zahraná Anyou Taylor-Joy, hvězdou Dámského Gambitu. Jinak se ale děj drží knihy poměrně věrně a například těžko ztvárnitelné scény jízdy na pouštních červech jsou dechberoucí.

Druhý díl Duny je tak bezpochyby nejvelkolepější sci-fi podívanou poslední doby. Oproti prvnímu dílu se divák dostane postavám víc pod kůži a má i víc prostoru k zamyšlení nad hlubšími tématy, která film prezentuje. Tandem Villeneuve – Zimmer znovu dokázali, že jsou v současnosti mistry filmového řemesla. Kultovní Star Wars se v porovnání k sofistikovanější a brutálnější Duně jeví jako pohádka. Pro fanoušky sci-fi a vesmírné fantasy je film téměř povinností. Příběh vesmírného “Lawrence z Arrakisu” rozhodně stojí za to vidět v kině.