Zibura: Dobrodružství je větší, když ho člověk zažívá sám

Brno - V osmnácti letech se vydal na svoji první pěší pouť do Santiaga de Compostela. Od té doby se cestování stalo hlavním motivem jeho života. Ladislav Zibura o svých cestách napsal pět knih a pravidelně objíždí Česko se svými přednáškami. V úterý 4. října zamíří i do Brna – v kině Scala odvypráví příběhy ze své poslední výpravy po Česku, kterou uskutečnil v době pandemie.

Co se vám vybaví, když se řekne Brno?

Já jsem tam strávil krásné roky života. Na Fakultě sociálních studií jsem studoval žurnalistiku a přišlo mi skvělé, že se tam potkávali studenti s různými zájmy, seděli spolu večer v hospodě a mohli sdílet informace z různých oborů. Takže se mi vybaví právě toto kamarádství, vyměňování si informací a povídání si o zajímavých věcech. To mě ohromně bavilo.

Bylo pro vás právě studium žurnalistiky prvotním impulzem psát knížky, nebo jste o tom, že je chcete psát, věděl už předtím?

Vyrostl jsem v učitelské rodině. Babička mě vždycky vedla k tomu, abych četl a vždycky jsem ke čtení měl dobrý vztah. Myslím, že každého, kdo rád čte, napadne, jaké by to asi bylo, kdyby jednou napsal knihu vlastní. Takže to pro mě byl letitý sen a žurnalistika mi pomohla ubírat se touto cestou. Ale nemyslím si, že by mě zrovna studium žurnalistiky přimělo k tomu napsat knížku, to už bylo mnohem dřív.

Za knihu Prázdniny v Evropě jste získal Cenu Hanzelky a Zikmunda za cestopis roku. Byli pro vás právě Hanzelka se Zikmundem vzor v cestování? Respektive měl jste vůbec nějaký vzor?

Kdybych měl říct jedno jméno, tak by to byl asi Richard Halliburton, americký cestovatel z přelomu 19. a 20. století, který dělal v podstatě to, o co se snažím já. Psal čtivě a vtipně a měl rošťácký šarm. Napsal spoustu úžasných knih, ze kterých je cítit jeho láska k objevování a dobrodružství. Ohromně mě inspiroval taky John Steinbeck svým vztahem k lidem. Uměl úžasně vylíčit postavy a z každé jeho knížky je cítit, jak měl nesmírně rád lidi. A řekl bych, že moje knížky jsou právě více o lidech než o cestování. Já jsem si nikdy nedával za vzory lidi, kteří byli pravověrnými cestovateli jako právě Zikmund a Hanzelka. Spíš mě při cestování zajímala ta možnost setkat se s lidmi, kteří žijí jinde. To pro mě bylo vždycky hodnotnější. Takže jsem se spíše vzhlížel v autorech prózy než cestopisů.

Přestože se na cestách často potkáváte s novými lidmi, stalo se vám někdy, že jste se cítil opravdu sám?

Takovou zvláštní samotu jsem zažil, když jsem se vydal do Nepálu a do Číny. Tam jsem byl lidmi obklopený téměř pořád, ale absolutně jsem jim nerozuměl, protože na čínském venkově angličtina příliš rozšířená není. Takže jsem strávil pět týdnů obklopený lidmi, kteří se o mě sice zajímali, ale nerozuměli jsme si vzájemně ani slovo. To pro mě byla doba, kdy se mi občas stýskalo a občas jsem si do sluchátek pustil Toulky českou minulostí, abych zase slyšel češtinu. Docela jsem se těšil domů, ale ono to stýskání je vlastně žádoucí jev. Znamená to, že se člověk má za čím vracet.

Co je pro Vás v takové situaci motivací nevzdat se a na cestě i tak zůstat?

Přijde mi, že jestli chce mít člověk zajímavý život, tak na sebe musí být trošku přísný a nesmí se nechat ovládnout první emocí, která k němu sestoupí. Já obyčejně když se pro nějakou věc rozhodnu, tak už v ní chci setrvat.

Dokážete říct, kde jste potkal nejpřívětivější lidi?

Procestoval jsem asi padesát zemí a čím dál více se snažím vzdalovat používání superlativ jako „nej“. Když si člověk vybere jednu nejkrásnější zemi nebo nejhodnější lidi, tak si tím zkazí všechny ostatní cesty, protože ty už budou jenom skoro tak dobré. Mám pocit, že když jsem kamkoliv na světě přijel a dal jsem místním najevo, že se upřímně o jejich zemi, zvyky a historii zajímám, tak mi o tom rádi vyprávěli. Je zapotřebí mít trochu empatie a vycítit, kdo na vás čas má a kdo ne. Ale myslím si, že každý rád mluví o sobě, takže když na vás ten člověk čas má, stačí se dobře ptát a lidi vám budou rádi vykládat. A to je moje univerzální zkušenost ze zemí od Kanady přes Česko až po Čínu, když náhodou někdo mluvil anglicky.

Takže by se dalo říct, že když jste vy otevřený lidem, tak jsou lidé otevření vám?

Asi ano. Je to vlastně novinářská práce; jezdit do zemí, zjišťovat, jak se tam žije, bavit se s místními je jako dělat anketu o počasí v centru Brna. Když to člověk dělá po sté, tak už umí odhadnout, kdo si s ním chce vykládat a kdo ne. A umí se ptát takovým způsobem, aby vzbuzoval jejich důvěru a oni s ním chtěli trávit čas. A myslím, že je to disciplína, která se dá naučit. Tedy budit u lidí důvěru a být dobrým společníkem pro konverzaci tak, aby si s vámi lidi chtěli povídat.

Všimla jsem si, že v poslední době je trendem sólo cestování a často ho lidé berou jako nějakou formu duševní hygieny. Když jste se vydal na Vaši první cestu do Santiaga, bylo to právě kvůli nějakému poznání sám sebe?

Mě ani nenapadlo, že bych vyrazil s někým. Bylo mi osmnáct a měl jsem pocit, že se mi po maturitě otevírá ten velký svět a já jsem byl zvědavý, jak to v něm funguje. Chtěl jsem zažít dobrodružství a přijde mi, že dobrodružství je ještě o chlup větší, když ho člověk zažívá sám. Samozřejmě jsou věci, které člověk sám zažít nemůže. Třeba některé adrenalinové sporty, ale pokud chce člověk chodit pěšky, tak je to něco, co může obvykle sám dělat velmi bezpečně. Rok nato jsem se vydal se svým kamarádem do Říma a pochopil jsem, že cesta o samotě má svůj půvab. Všechno vnímáte mnohem intenzivněji. Když s sebou máte toho druhého člověka, tak je to kus domova, který si nesete s sebou. Nejvíc jsem se toho vždycky dozvěděl, když jsem cestoval sám.

Vy jste nedávno šel do Santiaga znovu po deseti letech. Jaký to byl rozdíl? Vnímal jste tu cestu po letech jinak?

Mně přijde zajímavé podniknout dvě stejné cesty s desetiletým odstupem, protože člověk vidí, jak se sám změnil. Když jsem tam byl v osmnácti, tak jsem nachodil hodně kilometrů denně a vyžíval jsem se v tom sportovním výkonu. Teď mi to bylo úplně jedno a spíš, než na množství kilometrů, jsem soutěžil o to, který den vypiju více kávy, popovídám si s více lidmi a celkově jsem to pojímal mnohem ležérněji. Přijde mi skvělé, že ať se člověk na pouť do Santiaga vydá v jakémkoli věku a v jakékoli životní situaci, vždycky si z toho odnese to, co zrovna potřebuje.

V posledním roce cestujete často se svojí přítelkyní. Byli jste v Íránu, v Kanadě, teď plánujete Namibii. Nechybí vám zase nějaká větší výprava, kam se vydáte sám?

V pátek odlétám s rodinou do Namibie, ale třeba v červnu jsem byl týden sám ve Vysokých Tatrách. Na příští rok plánuji cestu, o které ještě úplně nevím, kam povede, ale vím, že se tam taky vydám sám.

Moc rád cestuji s někým. Má to úplně jinou dynamiku, v mnohém je to lepší. Zároveň mi ale vyhovuje jak z tvůrčího, tak z toho osobního hlediska se jednou za dva roky na pár týdnů nebo měsíců někam vypravit o samotě, a to i dělám. Ale neznamená to, že jediným cestováním, které si užiju, je cestování sám. Já si to nakonec stejně víc užiju s někým, ale když jedu sám, tak se toho víc dozvím. A proto se na ty cesty, o kterých potom chci psát, vydávám vždycky sám. Načerpám tak víc materiálů a dostanu se blíž k místním.

Mimochodem proč zrovna Namibie?

Můj otec měl tři životní cestovatelské sny. Vždycky chtěl vidět pyramidy. K těm jsme se vypravili, když mi bylo patnáct a byla to první zahraniční dovolená, kde jsem byl se svými rodiči. Další dva sny byly podívat se do Nepálu na Himaláje a na safari v Africe. Když jsem se začal cestováním zabývat, tak jsem si říkal, že by bylo krásné pomoct tátovi si tyto dva sny splnit, a tak jsme před čtyřmi roky vyrazili s rodiči do Nepálu, kde jsme společně strávili měsíc a putovali jsme kolem Annapurny. Teď nadešel čas splnit si to safari. Cestování s rodiči mám moc rád. Je to společné dobrodružství a dynamika, kterou nedělní rodinný oběd prostě nemá. Mnohem víc vás to sblíží.

Do Brna míříte s přednáškou Prázdniny v Česku. Je pro vás i přesto, že jste procestoval velkou část světa, Česko pořád tak vzácné? Má co nabídnout?

Jednoznačně ano. Při cestě po Česku, kterou jsem dělal už před pár roky, mě samotného překvapilo na kolik témat, o kterých jsem nikdy v životě neslyšel, jsem narazil. Při psaní jsem se snažil zaměřit zejména na věci, které nejsou notoricky známé. A právě z nich vlastně vznikla knížka. Cestování po Česku je úžasné v tom, že člověk, jak má nějakou síť základních znalostí, na které může navazovat, tak mu všechno, co se dozví, přijde zajímavé, protože si to právě zaškatulkuje do znalostí, které už o Česku má. Česko jsem objel kolem dokola a viděl jsem proměny regionů, kdy Šumava přechází v Novohradské hory, Rychlebské hory přechází v Jeseníky a Čechy v Moravu. Ohromně mi to připomnělo, jak je ta naše země rozmanitá.

Takže si myslím, že cestování po Česku je skvělé, zároveň bych si z toho ale neodnášel to, že je Česko výjimečné v evropském kontextu. To samé by mohli říct třeba Němci nebo Slováci, kdyby si svou zemi pořádně procestovali. Na vlastní kůži jsem se ale přesvědčil o tom, že Česko rozhodně má cestovatelsky co nabídnout.

Ladislav Zibura

• Narodil se 15. června 1992 v Českých Budějovicích.
• V osmnácti letech podnikl první pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela a o rok později se vydal z Českých Budějovic do Říma.
• V roce 2016 úspěšně dokončil studium žurnalistiky a hospodářské politiky na Masarykově univerzitě v Brně.
• O svých cestách napsal knihy 40 dní pěšky do Jeruzaléma (2015), Pěšky mezi buddhisty a komunisty (2016), Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (2017), Prázdniny v Evropě (2019) a nejnovější Prázdniny v Česku (2021).