Záchrana v chaosu. Lvov pomáhá vnitřním uprchlíkům z východu Ukrajiny

Ruská invaze na Ukrajinu způsobila největší nucenou migraci v Evropě od druhé světové války. Dva roky po vypuknutí konfliktu stále žije mimo své domovy deset milionů Ukrajinců, z nichž více než polovina hledá útočiště v zahraničí. Zbývající část tvoří vnitřně vysídlení lidé, jejichž počet podle Mezinárodní organizace pro migraci činí zhruba tři a půl milionu.

Jedním z nejpopulárnějších měst pro přesídlení vnitřních uprchlíků se stalo západní město Lvov, které je od dubna letošního roku partnerským městem Brna. Správa města, lidé a dobrovolníci spojili své síly, aby pomohli těm, kteří přišli o domov, své blízké a práci.

První pomoc na nádraží

Když statisíce lidí sbalily své životy do jednoho kufru a opustily své domovy, mnozí z nich cestovali evakuačními vlaky do Lvova. V prvních měsících byly dny, kdy na tamějším hlavním nádraží bylo najednou více než sto tisíc vysídlenců, většinou žen s dětmi a starších lidí.

Dobrovolníci s pomocí regionální správy pro tyto lidi zajistili na nádraží zdravotní a psychologickou pomoc, která funguje doposud. Vede ji Halyna Bordun, poradkyně náčelníka regionální vojenské správy. „V prvních dnech války jsme uspořádali online setkání s různými lékaři, terapeuty, psychiatry a napadlo nás, že bychom na nádraží postavili stany, ve kterých by lidé mohli vyhledat pomoc,“ popsala Bordun. Spolu s dalšími dobrovolníky tedy vzala několik lahví vody, stany a vydala se na nádraží. Když na místo dorazili, ukázalo se, že je tam nemožné postavit stan, nemluvě o tom, že je nemožné projít. Všechny čekárny, chodby i prostory u nádraží byly plné lidí. „Přidělili nám malý koutek, který jsme časem hodně rozšířili. Během prvních směn pomáhalo vnitřním uprchlíkům asi sto lidí ve dvanáctihodinových směnách, od sedmi ráno do sedmi večer, pak od sedmi večer do sedmi ráno,“ říká Halyna Bordun.

Zaměstnanci každého evakuačního vlaku, který přijíždí do Lvova, volají asistenční službě na nádraží hodinu a půl až dvě hodiny předem. Hlásí, jaká pomoc je potřeba, zda je třeba zavolat sanitku, nebo jestli stačí dobrovolný lékař. Kromě lékaře se s lidmi setkává také psycholog. „Seznamují se s člověkem a hned se ptají, co mu je, jak se cítí, jestli něco jedl, jestli se dokáže sám postavit, nebo potřebuje pomoc,“ popisuje vedoucí pomoci na nádraží. Lékař pak na základě odpovědí, stavu člověka nebo například zorniček chápe, co s ním má dělat. „Někdy se stalo, že člověk řekl, že je v pořádku, ale lékař viděl, že má tak rozšířené zornice, že musel velmi rychle zavolat záchranku.“

Dobrovolníci také pomáhají vnitřním uprchlíkům najít ubytování. V prvních měsících ubytovávali lidi všude, kde byla volná místa. Prvním takovým příkladem byl lvovský stadion a rozsáhlé okolí nádraží. Jednalo se také o domy v soukromém sektoru, kterých se lidé vzdali. „Po čtyřech až pěti měsících války jsme už lidi ubytovávali po celé Lvovské oblasti na kolejích, odborných školách, na univerzitách, nebo dokonce ve zdravotnických zařízeních, která nebyla využívána,“ vysvětluje Halyna Bordun.

Uprchlík je všude uprchlík

Průzkum PAQ Research ukázal, že šedesát procent ukrajinských uprchlíků v Česku vydělalo mezi červnem a listopadem roku 2023 sumu, která je pod šedesáti procenty poměrného mediánového příjmu. Většina z nich také pracuje pod svou kvalifikaci.

Vnitřně vysídlené osoby na Ukrajině též čelí problému najít práci v rámci své kvalifikace. „Zaměstnavatelé na východě a na západě se velmi liší. Zatímco na východě je populární průmysl a práce v dolech, na západě je to cestovní ruch, restaurace a exkurze. Máme dost místních unikátů, které vyžadují zcela jiný přístup,“ říká Halyna Bordun. Pro mnoho lidí, kteří přišli z východních regionů poprvé, je nutné absolvovat vzdělávací programy, které trvají dva až tři měsíce.

Může dojít k mylné představě, že Lvov je poměrně klidné město, které hostí vnitřní uprchlíky. Avšak ho spolu s městy v regionu téměř každý měsíc ostřelují Rusové po dobu dvou let války. Halyna Bordun ale říká, že si ve srovnání s jinými regiony nemají na co stěžovat. „Samozřejmě, jsou tu i smutné chvíle, ale rozhodně to není to, co zažili Ukrajinci z východu. Setkala jsem se s různými lidmi: někomu zabili syna, něčí vnoučata jsou v ruském zajetí. Jsou i starší lidé, kteří žijí v ubytovně a neví, co dál,“ dodává. Podle ní teď není čas na „únavu z války“ ani na lítost. Lidem z jiných zemí, kteří se setkají s uprchlíky z Ukrajiny, radí, že to nejmenší a potřebné, co je možné udělat, je lidem jednoduše věnovat pozornost.

Ubytování zcela zdarma

Když se lidé vzpamatovali z válečného šoku, správa se rozhodla uvažovat o dalších krocích a v dubnu 2022 se s podporou polské vlády otevřela první modulární městečko pro vnitřně vysídlené osoby. Jedná se o podlouhlou strukturu mnoha pokojů, které tvoří mnoho řad. Jsou v nich bezplatně ubytovány především rodiny nebo ženy s dětmi, starší osoby a osoby se zdravotním postižením. Během několika měsíců ve Lvově postavili další dvě městečka letního typu. S příchodem zimy byly však uzavřené a současně je v provozu pouze jedno, které bylo vybaveno pro život v chladném období.

Celkem je v městečku osm dvoupatrových domů pro 1408 lidí, z nichž šest bylo postaveno se zmíněnou pomocí polské vlády a další dva vyrobil rovněž polský výrobce, ale na náklady britského rozpočtu. Na jednom patře je 22 obytných modulů pro čtyři lidi na palandách v každém. Vypadá to trochu jako studentská kolej. Na každém patře je také sprcha a kuchyňka. „Lidé tu bydlí zcela zdarma, je tu elektřina, vodovod, kanalizace. Město také pomáhá s hygienou a úklidem společných prostor,“ říká Volodymyr Holovatyi, vedoucí centra sociální podpory vnitřně vysídlených osob.

V případě potřeby pracuje s obyvateli městečka psycholog nebo lékař. Kromě toho zřídili partneři projektu v samostatné budově dětskou hernu s kinem a mateřskou školu. Jako učitelé tam pracují lidé, kteří se taktéž přestěhovali z měst okupovaných Ruskem. Volodymyr Holovatyi upozorňuje také na novou sprchu pro lidi na vozíku. „Původně navržené toalety a sprchy v modulárním městečku nebyly dostatečně uzpůsobeny problémům, které přinesla válka,“ řekl. Vzhledem k tomu, že v městečku je celé patro, kde žijí lidé na vozíku, pomohla jim bezbariérová iniciativa k většímu komfortu: jednoduše si mohou umýt ruce nebo osprchovat se.

Jednou z obyvatelek městečka je Valentyna. Z Melitopolu v Záporožské oblasti přišla do Lvova teprve letos v lednu. Dva roky žila pod ruskou okupací. „Manžel tam hlídá náš dům. Také můj starší bratr utrpěl mrtvici a já se o něj musela starat,“ dělí se o důvody, proč neodjela z Melitopolu dříve. Když začne vyprávět o životě v okupaci, do očí se jí derou slzy. „No, moc dobře se tam žít nedá. Nebo přesněji řečeno, je to tam velmi špatné. Přišli jsme o práci, náš život skončil s příchodem války,“ popisuje Valentyna. Ve Lvově zatím nepracuje, plánuje se trochu zotavit a začít tam pomalu budovat život. Čím si je ale jistá, je její touha vrátit se domů: „Chci se vrátit tak moc, až mě z toho bolí duše. Ale jen když dojde ke znovudobytí území Ukrajinou. Pod tím ruským útlakem nebudu žít v žádném případě.“

Podle Volodymyra Holovatého se sto procent lidí, kteří žijí v městečku, chtějí vrátit domů. „Uvědomují si všichni, že se pravděpodobně nevrátí, že nebudou mít kam jít? Ano. Proto zveme právníky a pořádáme pro lidi informační schůzky, kde je povzbuzujeme, aby se přihlásili do programu eObnova,“ vysvětluje Holovatyi.

eObnova (ukr. єВідновлення)

je digitální služba, která umožňuje obyvatelům, jejichž majetek byl poškozen válečnými událostmi od 24. února 2022, požádat o odškodnění. A to prostřednictvím aplikace Diia, ukrajinského digitálního portálu pro státní služby. Pro osoby, jejichž domy jsou zcela zničeny a nelze je opravit, připravuje vláda alternativní program odškodnění.

Volodymyr Holovatyi také říká, že celková nálada lidí ve městě je velmi citelná. „Jedna věc je, když si noviny o tom, že na východ přiletěla raketa, přečtou obyvatelé Lvova. Něco jiného je, když tam tito lidé žili a uvědomují si, že se střílí přímo na jejich území,“ říká. Jsou však i šťastné okamžiky. „Zprávy o tom, že USA nebo evropské země posílají pomoc, lidé přijímají velmi dobře. V takových chvílích je celé městečko povznesené,“ dodává Holovatyi.

Dočasné ubytování

Dalším místem, kde se mohli vnitřní vysídlenci dočasně ubytovat, byly azylové domy. Jedním z nich je azylový dům Safe Place ve Lvově, který manažeři nyní transformovali na adaptační centrum pro vnitřní uprchlíky. Jeho vedoucí je Anna Horkun, která do Lvova přišla z předměstí Kyjeva po začátku ruské invaze na Ukrajinu. „Po přestěhování do Lvova jsem se začala velmi aktivně věnovat dobrovolnictví. Asi půl roku jsem pomáhala armádě s municí a dalšími potřebami. Když už ale potřeba nebyla tak akutní, dostala jsem nabídku nastoupit do Mezinárodní charitativní nadace Aliance pro veřejné zdraví a vést oddělení azylových domů,“ popisuje. Do konce roku 2022 Anna Horkun koordinovala více než 25 domů pro vnitřně vysídlené osoby po celé Ukrajině.

S příchodem chladného počasí a začátkem aktivního ostřelování energetických zařízení v zimě roku 2023 dramaticky vzrostla potřeba dočasného bydlení. I lidé, kteří bydlení měli, se totiž ocitli v situaci, kdy dlouhodobě neměli topení ani elektřinu a jejich bydlení se tak fakticky stávalo nepoužitelným. Během roku existence Safe Place zde žilo 500 lidí. „Ale bydlením to nekončilo, měli jsme služby case managementu (pozn. red. Způsob, jak propojit individuální potřebu pomoci klienta s dostupnou sociální infrastrukturou), pomoc psychologa a lékaře, asistenci při hledání práce a dalšího bydlení,“ říká manažerka projektu.

Nyní se Safe Place stal místem, kam mohou vysídlenci přijít na různé aktivity, workshopy a exkurze s cílem více se socializovat s lidmi s podobným životním osudem. Jednou z hlavních aktivit jsou dětské tábory kariérového poradenství. Děti z východních regionů do Safe Place přicházejí na krátké termíny do sedmi dnů, komunikují a absolvují programy rozvoje měkkých i tvrdých dovedností.

Naučit se žít znovu

Anna Horkun v určitém okamžiku začala dostávat žádosti od lidí, kteří přijeli do Lvova na rehabilitaci. Tak vznikl nápad na unikátní projekt – první habilitační centrum na Ukrajině. „Potřebovali jsme inkluzivní, bezbariérové a adaptivní zařízení. Nyní sem přicházejí veteráni a zranění civilisté, aby se naučili nebo si procvičili dovednosti v nových životních podmínkách. Je tady spousta lidí na vozíku, kteří utrpěli vážná zranění a amputace,“ řekla Horkun. Zatímco v nemocnicích a rehabilitačních centrech se personál zaměřuje spíše na obnovu fyzického stavu, duševního zdraví a stabilizaci, v habilitačním centru mají lidé možnost jít znovu do světa. „Každý zdejší pobyt je malá výzva. Je to třeba úkol cestovat o berlích, veřejnou dopravou, něco si uvařit, nebo si sám vyzvednout doklady,“ popisuje vedoucí centra.

Centrum, které financuje americká nadace, pojme najednou 23 lidí, a to zdarma. S veterány zde pracují psychologové, arteterapeuti, rehabilitační terapeuti, chiropraktici a podobně. „Snažíme se přilákat co největší okruh lidí. Pořádáme i workshopy na téma kintsugi (pozn. red. Japonské umění a přesvědčení, že nic není opravdu rozbité nebo zkažené, veškeré nedostatky nebo negativní aspekty je třeba prožít a učinit z nich součást vlastního příběhu), kde učíme lidi obnovovat sebe samé jako keramiku,“ říká Anna Horkun.

Centrum také aktivně pracuje s civilním obyvatelstvem a rodinami vojáků. Nabízí například přednášky o komunikaci s veterány a lidmi s postižením, o pravidlech poskytování pomoci, a to jak fyzické, tak psychologické. „V budoucnu chceme zřídit habilitační školu. Zatím máme lépe prostudovat všechny techniky a jejich aplikaci a následně vyškolit lidi, kteří by otevřeli podobná centra po celé Ukrajině,“ uzavírá Horkun.

Jak nabídnout pomoc člověku se zdravotním postižením

Nejjednodušší způsob, který může člověk při komunikaci s osobou s postižením použít, je formou otázek.
•    Po které straně místnosti bych měl/a chodit, abychom se navzájem slyšeli?
•    Bude vám pohodlné, když budu stát vedle vás? Nebo by bylo pro člověka na vozíku lepší, kdybych si našel/našla židli a sedla si naproti němu?
•    Pokud je člověk zrakově postižený, chtěl by, abych ho při chůzi po ulici doprovázel/a za ruku?

V situaci, kdy například člověk uvidí osobu na vozíku, která se snaží dostat do nějakého podniku, nemůže bez svolení zasahovat do jejího prostoru. Nejprve je potřeba se zeptat, zda osoba pomoc potřebuje. Pokud je odpověď kladná, měla by následovat otázka na to, jak by pomoc měla vypadat. Pak už je jasné, co může člověk dělat.

Zdroj: Bezbariérový průvodce