Reportáž z oslavy Mezinárodního dne romštiny: Romsky neumím, to spíš anglicky

Brno - Pátý listopad je od roku 2015 Mezinárodním dnem romského jazyka. Oslavy probíhaly na mnoha místech, mimo jiné i v brněnském prostoru bývalé Káznice.

Bývalá Káznice je zdí obehnané kreativní centrum, které sloužilo jako věznice ještě v druhé polovině 20. století. Působí na první pohled nedostupně a náhodný kolemjdoucí by si myslel, že jde o jeden z mnoha brněnských brownfieldů. Jdu po setmělé Bratislavské ulici, vyhýbám se množství odpadků a exkrementů, které není kam vyhodit, jelikož v oblasti Cejlu v podstatě nejsou odpadkové koše a popelnice. Přidávám se ke skupině romských žen a dětí a společně procházíme kolem pracovníka security do prostoru káznice. Ve dvoře postává několik žen a zevnitř je slyšet zvuková zkouška kapely, která v průběhu večera vystoupí.

„Omlouváme se , ale budeme mít zpoždění, natáčejí tu vedle Krále Šumavy", hlásí mi u vstupu jedna z pořadatelek. Po chvíli se mi představí jako Petra Borovičková z organizace IQ Roma servis, která oslavu pořádá. „Dneska oslavujeme Mezinárodní den romského jazyka, který připadá na pátého listopadu. Na programu máme čtení, taneční vystoupení, koncert kapely ale i workshop romštiny", seznamuje mě s tím, co se bude během večera dít. Na akce prý chodí veřejnost i romská komunita a klienti IQ Roma servisu. Záleží, co je zrovna na programu.

Vcházím dovnitř a okamžitě mě zaujmou lákavě vypadající zákusky rozložené na pultu, které na akci připravily Romane kucharki. Mimo ně tu má občerstvení kavárna Cafe in the Ghetto, která je mezi místními velmi oblíbená, jelikož jde v podstatě o jediný dostupný podnik na Bratislavské. Sedám si ke stolku a poslouchám rozhovor matky s dcerou, které řeší tematicky romštinu. Z kontextu pochopím, že slečna bude číst text pouze v češtině, protože romsky moc dobře neumí. Jedině kdyby to chtěli anglicky, to pak jo.

Místnost se postupně zaplňuje, přichází hlavně dospělé ženy s malými dětmi, několik mužů, ale i dvě studentky sociologie z Masarykovy univerzity. „Na akci jsem se rozhodla jít, protože mi přijde zajímavé se dozvědět něco o kultuře, která je nám hodně blízká, ale zároveň se o ní nikdo moc nezajímá", říká mi Barbora Veselá. Těší se hlavně na koncert, protože má ráda romskou hudbu. O akci se dozvěděla z události na Facebooku.

V momentě, kdy začíná akce, je už místnost úplně plná a z příjemného tepla z krbu se stává vzduch vydýchaný padesáti lidmi. Začínáme s krátkým povídáním Gejzy Horvátha, staršího pána v klobouku. Vypráví o svém vztahu k romštině. O tom, jak ho děda s babičkou učili romsky a jak je pro něj romština krásným jazykem. Plynule přechází do workshopu romštiny, všichni návštěvníci společně počítají do deseti a říkají si základní slova. Já a dvě studentky sociologie poté dostáváme papír se základními slovy a zkoušíme skládat věty a odpovídat na otázky. Jsme tu jediné, které neumí romsky nic, přesto jsme od pana Horváta chváleny. Zbytek účastníků se zřejmě vzájemně zná a často vídá, nepřijdu si však mezi nimi nepatřičně, právě naopak.

Následuje čtení příběhu romských dětí z pohádkové knihy od studentky střední školy Natálie Fedákové, jejíž zvučný hlas a skvělá výslovnost mě příjemně překvapí. Přesouváme se po krátké přestávce do druhé části programu, kterou zahajuje dětská taneční skupina Salut Roma. Všichni v místnosti nahlas tleskají, ženy natáčí představení na telefony, je to opravdu oslava romštiny. Závěrečné vystoupení kapely Gejzy Horvátha je pak jen třešničkou na dortu celé akce. Hudba ke mně doléhá až na ulici, kterou spěchám na další z povinností toho dne a opravdu lituji toho, že nemůžu zůstat déle.