Být revizorem je psychicky náročné, říká šéf přepravní kontroly brněnské dopravy
Domácí
Brno - Dopravní revizoři křižují Brnem a kontrolují platnost jízdních dokladů. Revizoři Petr a Pavel spolu s vedoucím oddělení přepravní kontroly Miroslavem Slavíčkem se podělili o své pracovní zážitky. Za jeden den zvládne revizor zkontrolovat průměrně čtyři sta cestujících.
Na svém revizorském průkazu mají jen přidělené číslo a fotografii pro zachování anonymity. „Je to pro naši ochranu, aby si nás někdo nenašel třeba na sociálních sítích a nezačal nás obtěžovat,“ vysvětluje revizor Petr. I tak se ale stává, že ho někdo čas od času pozná, třeba v obchodě.
Petr dříve pracoval jako průvodčí ve vlaku, k dopravě tíhl vždy, takže přesun k práci revizora byl celkem přirozený. Jako revizor pracuje už tři roky, jeho kolega Pavel zatím jen rok a půl.
Revizorů je v dopravním podniku Brno kolem třiceti, z toho třetina jsou ženy. Běžný pracovní den začne přidělením pomůcek, tedy služebního telefonu na kontrolu jízdenek a od května letošního roku i kamery. Potom se vyrazí na trať.
Občas vedoucí oddělení přepravní kontroly Miroslav Slavíček určí konkrétní úseky, kde revizoři mají kontrolovat jízdenky, často si místo vyberou revizoři sami. „Snažíme se pokrýt celé Brno, včetně okrajových částí,“ uvádí Slavíček. „Někdy jsme ve dvojicích, někdy v jednom, záleží na dohodě,“ říká revizor Pavel.
Kolik cestujících revizor zkontroluje denně se různí, někdy dvě stě, někdy i pět set. Podle Slavíčka průměrný revizor zkontroluje zhruba čtyři stovky lidí.
Přes den zhruba 6% cestujících nemá lístky. „V noci je ten podíl větší, všichni jsou řádně unavení, nepovažují za nutné si jízdenku koupit a pak jsou překvapení, když je revizor chytí. V noci jízdenku nemá asi 10% lidí,“ uvádí Slavíček.
Občas se stává, že černí pasažéři se před revizory snaží utéct, aby se vyhnuli placení pokuty. Největším problémem je v tomto případě ohrožení sebe i ostatních v okolí. „Jde o to, že člověk se rozběhne, do někoho šťouchne nebo nedej bože někoho povalí. Třeba starou paní na zastávce, která spadne a zlomí si ruku. Snažíme se tomu vyvarovat. Před lety se mi stalo to, že při útěku před kontrolou muž skočil do tříproudové silnice a srazilo ho zrovna policejní auto,“ vypráví Petr.
„Lidé moc často neutíkají, a pokud ano, problém je v tom, že člověk se nedívá doleva doprava a stane se neštěstí,“ doplňuje kolegu Pavel.
Také existují lidé, kteří schválně zdržují, třeba aby černý pasažér mohl vystoupit. „Od té doby, co máme kamery, je to ale lepší,“ míní Petr. Cestující umí být na revizory nepříjemní, a to i ti, kteří lístek mají. Třeba se zlobí proto, že jsou ten den kontrolováni už podruhé.
Čas od času se revizorů i někdo zastane. Stoupá počet prodaných šalinkaret a lidé chápou, že pokud ostatní cestující jízdné platit nebudou, tak se jeho cena bude zvyšovat. Podle revizorů se cestující bez jízdenky většinou vymlouvají, a většinou na to samé dokola.
„Občas lidé píšou stížnosti a snaží se ze všeho vylhat. Když ale zkontroluji videozáznam, tak je vidět, že pravdu opravdu neříkají,“ říká vedoucí přepravní kontroly.
Uvádí příklad slečny, která do stížnosti napsala, že nastoupila do přeplněného trolejbusu, nemohla se ani hnout a hned po zavření dveří ji odchytl revizor. Na videu ale bylo jasně vidět, že vůz byl poloprázdný a slečna už seděla na místě. „Snažím se veškeré stížnosti řešit poctivě ze všech směrů,“ dodává Slavíček.
Občas se stane, že cestujícího revizoři musí zadržet fyzicky, například chytit ho za rukáv. Podle Petra se to moc nestává, když se někdo ošívá a Petr mu řekne, že je na kameře, tak toho často nechá. „Pokud je někdo výbušnější povahy, tak mu na tom samozřejmě nezáleží, ale to se děje třeba jednou do měsíce,“ vysvětluje Petr.
Pokuta za jízdu načerno je 1500 korun, ale pokud pasažér uhradí částku na místě, je snížená na 1000 korun. Podle Slavíčka asi 60% lidí platí později a 40% zaplatí na místě. Část z těch, kteří si pokutu nechají vypsat, by ji sice ráda zaplatila, nemá ale u sebe dostatečné množství peněz.
„Lidé jsou často ve stresu, my se je proto snažíme uklidnit a třeba se ptáme jestli nemají někoho, kdo by jim peníze poslal. Snažíme se být nápomocní. My chápeme, že to člověka rozhodí,“ říká Petr. Platba na místě je méně administrativy jak pro revizory, tak pro dopravní podnik.
Hlavním úkolem revizora je prevence. „Když revizora vídáte 4x do měsíce, tak už si lístek spíše koupíte,“ říká Slavíček. Dodává ale, že pro některé cestující není raritou dostat třeba dvě pokuty denně.
„Je to práce psychicky náročná, agresivita cestujících občas stoupá a verbální i neverbální útoky člověk zažívá takřka denně,“ říká Slavíček, který jako revizor v minulosti také pracoval. Podle Petra musí být revizor psychicky odolný a když skončí směnu, potřebuje se umět od své práce oprostit a nebrat si ji domů.