Turci milují hosty a jsou velmi štědří, říká o Erasmu Martin Pavlík

Brno - Martin Pavlík se na rozdíl od většiny vysokoškolských studentů rozhodl vyrazit na Erasmus do Turecka. Žádná typicky evropská země ho totiž nezaujala. Na půl roku se mu tedy stalo domovem hlavní město Istanbul. "Stáhl jsem si Duolingo, sbalil trenky a jel," říká o svých přípravách Martin Pavlík.

Proč jste se rozhodl jet na Erasmus právě do Turecka?

Říkal jsem si, že když už na Erasmus pojedu, tak bych rád poznal nějakou novou kulturu, něco úplně odlišného. Byl jsem z Evropy unavený, všechno je tu známé a všechna města stejná. Toužil jsem po opravdu zásadní změně. Istanbul se mi zdál jako perfektní místo. Přestože se stále vztahuje na evropský Erasmus, je tamní kultura už značně odlišná.

Jaké byly vaše začátky v Turecku?

Začátky pro mě byly poměrně těžké. Měl jsem vysoká očekávání. Všichni, kteří se z Erasmu vrátili, mi říkali, že se v Turecku celý můj život změní, budu novým člověkem, že to bude nejlepší věc, co kdy zažiji. Tito lidé ale často zapomínají, že začátky růžové nejsou. V podstatě jsem musel začít žít od znova, musel si najít nové kamarády, nová místa, nové rutiny. To je o to těžší, když jsem neuměl turecky. Málokdo tam mluví anglicky.

Zlepšilo se to?

Postupem času ano, usadil jsem se a všechno se naučil. Pak si člověk začne všímat i těch pěkných věcí na Istanbulu, na Turecku, na Turcích. Ve výsledku to nakonec bylo úplně skvělé, jen trvalo asi měsíc, než jsem se do tohoto bodu dostal.

Zvažoval jste během Erasmu, že byste se domů vrátil dříve?

I když to ze začátku opravdu nebylo ideální a já si to uvědomoval, na návrat do Česka jsem ani jednou nepomyslel. Po Erasmu v Turecku jsem vážně toužil a hodně se na něj těšil. Měla to pro mě být dovolená po praxích. Takže ne, nad předčasným odjezdem domů jsem neuvažoval. Naopak se mi ke konci Erasmu vůbec nechtělo vracet.

Naučil jste se během svého pobytu turecky?

Turecky jsem se trochu naučil. Když potřebuji přes den normálně fungovat, tak se domluvím. Objednám si všude. Znám jídla, ovoce, zeleninu. Jakmile se ale nějaký Turek dozvěděl, že malinko ovládám jejich jazyk a začal se mnou konverzovat, tak jsem mu maximálně dokázal říct, odkud jsem.

Zmiňoval jste, že málokdo v Turecku mluví anglicky, jak jste se dorozumíval, dokud jste turečtinu neovládal?

Dorozumíval jsem se rukama a nohama, taky pomocí překladače v telefonu. Turci rádi šidí, takže jsem často platil víc, protože jsem ještě neznal čísla a ceny. Později jsem se naučil tureckou frázi:“ Kolik to stojí?“, ačkoli jsem věděl, že odpovědi rozumět nebudu. Chtěl jsem navodit u prodejců pocit, že turecky umím, i když to nebyla pravda. Doufal jsem, že mě tímto způsobem nebudou šidit tolik, ale uvědomuji si, že k tomu i tak docházelo. Když jsem turečtinu ovládal lépe, už se mi to nestávalo. Výhradně anglicky mluvícího turistu nechají v restauracích platit třeba čtyřikrát, v taxíku dokonce desetkrát více než turecky mluvícího člověka.

Jak k vám Turci přistupovali?

V  turistických částech bylo naprosto zřejmé, že jsem turista, takže mi záměrně zvyšovali ceny. Když jsem se ale přesunul do částí méně turistických, byl jsem pro ně jako zjevení. Turci milují hosty. Celá jejich kultura, zvláště pak ta východoturecká, si zakládá na pohostinnosti. Často se mi stávalo, že mě zvali k sobě domů. Nabízeli mi čaj nebo jídlo. Připadal jsem si trochu jako atrakce, ale zároveň i jako velmi vážený host.

Co považujete za největší rozdíly mezi Tureckem a Českou republikou?

Největší rozdíl shledávám v povaze lidí. Tam byli všichni velmi otevření a přátelští, tady se často setkávám s tím, že jsou lidé studení a uzavření. Určitě musím ale zmínit i rozdíly mezi gendery. Jde hodně znát, že na ulicích v Turecku je mnohem méně žen. V Istanbulu jsem se také setkával s tím, že na pozicích, kde u nás typicky bývají ženy, v Turecku byli muži. Dokonce se mi i jednou stalo, že během výletu se třemi kamarádkami k nám někdo začal mluvit. Ta osoba automaticky mluvila na mě, protože byla přesvědčena, že jsem nějakým způsobem hierarchicky výš. To mi nebylo úplně příjemné.

Jak je názorově orientovaná turecká mladá generace?

Kdybych to měl porovnávat s Evropou, tak většina mladých lidí v Turecku se stále docela hodně drží konzervativního stereotypu. Když se ale člověk dostane do různých komunit, víc kulturních, popkulturních, a když ví, kam má jít, tak samozřejmě narazí na stejně smýšlející lidi jako v Evropě, často i progresivnější. Pohled na některé věci je ale zásadně odlišný. V Turecku mají poměrně velký problém s migrací. Často se tedy stává, že i opravdu hodně progresivní a liberální lidé nemají rádi muslimy přicházející ze Sýrie.

Jaký byl návrat domů?

Musel jsem si dlouho zvykat na to, že lidé jsou tu nejsou tolik pozitivně naladění a méně komunikují. Ještě teď mě občas taky vyvádí z míry to, jak málo lidí tu je. Istanbul byl opravdu hodně přelidněný, ulice tady mi připadají úplně prázdné. Po příjezdu zpět, jsem se taky docela hodně nudil, ale už i na to jsem si víceméně zvyknul.

Co vám Erasmus dal?

Půlrok v Turecku rozhodně posílil mou schopnost vcítit se do lidí, být empatičtější. Získal jsem velké množství informací o tom, jak lidé v Turecku žijí a jaká je tamější kultura. Taky mě hodně ovlivnila turecká pohostinnost. Když jsem cestoval po východě Turecka, častokrát se mi stalo, že mě Turci nechtěli nechat zaplatit. A to jsem je opravdu hodně přemlouval. Nakonec mi dali ještě něco navíc. Tehdy jsem si říkal, že to chci světu nějak vrátit, že se chci naučit víc dávat. Přestože jsou někteří lidé v Turecku opravdu hodně chudí a nemají dost ani pro sebe, stejně vše s ostatními sdílí. Ať už jde o jídlo, pití, vlastně cokoli…To pro mě byla asi ta úplně největší lekce.