Jednostranný a nevyvážený, kritizuje spolek Proti dehumanizaci přístup MUNI ke konfliktu v Palestině

Brno - Studentské uskupení Proti dehumanizaci pořádalo ve středu 9. října demonstraci před fakultou lékařství Masarykovy univerzity. A to kvůli vyjádření děkana Fakulty sociálních studií a nově zvoleného senátora Stanislava Balíka ohledně situace v Palestině. V rozhovoru se ptáme, jak celá iniciativa kolektivu vznikla, jak problematiku vnímají a proč kritizují přístup univerzity k celé situaci.

Sedím v kavárně se dvěma členkami kolektivu, Simonou Hendrychovou a Karolínou Gregorovou, a začínáme si povídat. Simona letos v červnu dokončila magisterské studium psychologie a k tomu studovala i religionistiku, Karolína studuje magisterský obor sociologie a sociální antropologie, obě na Masarykově univerzitě.

Kdo stál za vznikem kolektivu Proti dehumanizaci a jak to celé vzniklo?

Karolína: Bylo to čistě studentstvo, primárně z Masarykovy univerzity. V lednu byla konference Tvoje jméno je Izrael, a tehdy vlastně absolutně opomíjela velmi hluboké palestinské utrpení a palestinskou zkušenost. A v podstatě tím, jak byla zorganizovaná, totálně dehumanizovala Palestince a Palestinky. Myslím, že i ti experti byli šokováni nekritickou povahou konference a jednostranně pro-izraelskou rétorikou, která tam zaznívala.

“Na to se studenti, kteří s tím nesouhlasili, spontánně spojili v komentářové sekci pod nějakým příspěvkem, a potom přes neformální kanály. Chtěli, aby ty hlasy a ten příběh zazněly, i s nějakou historickou a humanizační dimenzí, co se týká Palestinců” vysvětluje a obrací se na Simonu: “Máš k tomu ještě něco?”

“V tom lednu to opravdu vzniklo z ničeho nic, jen se spojilo pár lidí v nějaké alarmovanosti,” dodává Simona. Mají za to, že v době, kdy se konference pořádala, humanitární katastrofa v Gaze nebyla médii dostatečně pokrytá a na konferenci nezaznělo slovo “Palestina” nebo “Gaza” ani jednou, a že tento přístup je při rozebírání historie Izraele poměrně problematický.

 

V čem podle vás tkví ten hlavní problém?

Karolína i Simona se shodují na tom, že nedostal prostor nikdo z “druhé strany” konfliktu, aby mohl vyprávět svůj příběh. Podle jejich názoru na konferenci chyběl (nejen) historický kontext, zmiňují například Nakbu, tedy etnické čištění Palestiny, a nebo rezoluce OSN.

“V reakci na to my jsme uspořádali vzdělávací cyklus, abychom suplovali roli univerzity a nabídli ten širší kontext,” říká Simona. Má tím na mysli vzdělávací cyklus s názvem Proti dehumanizaci: Případ Palestiny a Izraele, který se uskutečnil 18-20. března 2024 za podpory FF MUNI a FSS MUNI. “Měl by na to být prostor vymezený univerzitou, a ten tam není.”

 

Pokud je univerzita podle vás pro-izraelská, vy se považujete za pro-palestinské?

Simona: Myslím si spíše, že je důležité upozornit, že ty vztahy nejsou rovné. Jak třeba i v tom apartheidním režimu, kdy mají Izraelci více práv než Palestinci - tuhle mocenskou nerovnost vnímáme u nás v tom mediálním pokrytí. V českých médiích dochází k dehumanizaci, Palestinci nedostávají ten hlas, nedostávají ten stejný prostor, jako dostávají Izraelci nebo izraelská média nebo izraelské zpravodajství, izraelská armáda,... všechny tyhle zdroje dostávají mnohem větší prostor než ty palestinské nebo ty nezávislé. Proto je náš důraz v narovnání té debaty. Nemyslím si, že klademe důraz na jednu stranu, ale klademe důraz na to, aby ta debata byla vyvážena.”

Zde se členky kolektivu odvolávají na Analýzu mediálního pokrytí konfliktu Izrael-Hamás z hlediska dodržení zásad veřejné služby – MUNI FSS, kterou pro Českou televizi zpracovali odborníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. (dostupné z https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/sledovanost-a-data-o-vysilani/analyza-zpravodajstvi-a-publicistiky/?id=10175&strana-5=1&category=5)

Karolína: Absolutně odsuzujeme jakékoliv útoky na civilní obyvatelstvo, včetně těch, co se staly 7. října, i těch, které se dějí v Gaze, na západním břehu, v Libanonu. Ale ten princip kolektivní viny, respektive toho, že jsou tam nějací ozbrojení militanti, kteří stáli za útokem na civilní obyvatelstvo - to potřebuje historický kontext, kterému se média ani akademická půda nevěnují. Něco tomu předcházelo, nestalo se to ve vakuu.

 

Co vnímáte jako problém v našem mediálním prostoru?

Simona: Chybí tu dlouhodobější sledování toho regionu, v Česku se o historii Palestiny neví nic, není to dlouhodobě ve zprávách. Proto máme ten filmový cyklus, abychom ukázali, že to jsou normální lidi, kteří mají normální životy, mají nějakou svoji historii a řeší stejné věci a žijí pod okupací. V českém kontextu si lidé většinou myslí, že to jsou všichni teroristé, což je přesně ta dehumanizace, kterou přejímáme i z těch izraelských médií, které my je jen reprodukujeme, ta kolektivní vina. Lidi nechápou to, že se tam nesedí na ulicích se samopaly, jejich představa toho místa je velmi zkreslená.

 

Stavíte se stejně i ke kolektivní vině vůči Rusům?

Karolína: No rozhodně.

Simona: Ano, tam je spousta aktivistů, kteří vystupují proti tomu režimu.

 

Považujete vy sebe za aktivisty?

Simona: Aktivismus má v české společnosti strašný konotace, je tam strašný stigma. Pro mě jsme furt jenom studentstvo, které se snaží získat svůj hlas. To pro mě není aktivismus.


A demonstrace už by se dala považovat za aktivismus?

Karolína: Určitě ano, většinou je to nástroj aktivistů, nebudeme si hrát na to, že není. Zároveň mi přijde, že pro nás byla ta demonstrace nástroj, jak upozornit na stanoviska, určité vyjádření na pozice a praktiky, se kterými nesouhlasíme. A chtěli jsme, aby o nich lidé věděli, a aby věděli, že mohou podepsat náš otevřený dopis, ve kterém se té věci věnujeme.

Simona: Já bych se nerada zacyklila v nějakém nálepkování, pro nás to byl v té chvíli způsob, jak dostat náš hlas ven a jak udělat věci, které máme v našem otevřeném dopise, v tu chvíli slyšitelné.

Karolína: Já to povím za sebe, samozřejmě to nemůžu říct za celý kolektiv, ale já nás vnímám jako studentský kolektiv, který v podstatě nemlčí v momentě, když někdo projevuje nepodmíněnou podporu vůči porušování lidských a mezinárodních práv. A když autorita, respektive to vedení, ať už fakulty, nebo tedy univerzity, schvaluje ty činy, které jsme už popisovaly, ty masakry, to kolektivní týrání a válečné zločiny, zločiny proti lidskosti…

 

Takže když je neodsuzuje, znamená to, že je schvaluje?

Karolína: Mlčí o nich, tak mi přijde, že jsou komplici. A to říkám za sebe, ne za celý kolektiv. Ale o těchto věcech se prostě mlčet nemůže.

Simona: Tím, že máme nějakou iniciativu jako studenti, vlastně prolamujeme nějaké mlčení alespoň za to studentstvo. Hlavní, na co se soustředíme, je přinášet témata, informace, vzdělávat a upozorňovat na nějaké věci.

 

V otevřeném dopise, který jste zmínily, kritizujete univerzitu za jednostrannost.

Simona: Izraelského velvyslance pozvou, Palestinského ne. V Gaze bylo jedenáct univerzit, tak s nimi mohly být ty vztahy. Proč s nimi nebyly? Teď už s nimi těžko budou vztahy, když doslova fyzicky neexistují.

Karolína: Tam vlastně okolo 700 000 studentů zůstalo bez přístupu ke vzdělání, což je něco, co je, myslím, odsouzeníhodné, nebo minimálně hodné kritiky. Co se týká nějaké solidarity a soucitu od vedení naší univerzity - k tomu nedošlo, nedošlo ani k slovu, ani ke gestu soucitu.

 

Z vašeho pohledu tedy univerzita upřednostňuje zájmy Izraele?

Simona: Ohání se nějakou apolitičností a tím, že nebude v tomhle žádným arbitrem, což je naprosto zcestné vzhledem k tomu, že má smlouvy jenom s jednou stranou a dělá události zaměřené jenom na jednu stranu, zve si lidi jenom z jedné strany… Takže tohle celé o té apolitičnosti je samo o sobě absurdní. A v tom případě je i to mlčení politické stanovisko.

 

Na druhou stranu, vztahy Česka a Izraele jsou dlouhodobě poměrně silné. Takže je tím pádem logické, že tam univerzita ty vazby má.

Karolína: To je dobrý argument, ano, historie přátelství a vazeb tam je a my teď nemůžeme očekávat, že se najednou budou tvářit, že neexistuje. Proto požadujeme vyjádření, dokumentaci, transparentnost, chceme znát motivaci, proč právě tyto vazby, jestli jsou politické, ekonomické… proč je tam toto blízké přátelství. V kontextu toho, co se tam děje, chceme, aby se tyto vazby neprohlubovaly a aby se postupně rozvazovaly, hlavně co se týká univerzit, které jsou na nelegálně okupované půdě.

Simona: Zároveň ten argument není z čistého nebe. Dva roky zpátky Masarykova univerzita vypověděla smlouvy s Ruskými univerzitami. Přesně z těchto důvodů: invaze, nelegální okupace území, vojenské zločiny. Důvod byl stejný jako v tuto chvíli. Vnímáme to jako selektivní solidaritu a dvojí metr v paralelách těchto dvou situací. Nedáváme to často do souvislostí, protože je důležité, aby se Palestinci humanizovali sami o sobě, aniž by se muselo poukazovat na nějaké další věci. A nebyl teda politický akt to, že univerzita vyjádřila solidaritu s izraelskými studenty, nebyl politický akt to, že vyjádřila solidaritu s ukrajinskými studenty a rozvázala spolupráce s Ruskem? Za mě to politické akty byly.

 

Já jako dost významný rozdíl vnímám to, že v případě ruské invaze na Ukrajinu nebyl žádný prvotní “výpad” na Ruské území, jak tomu bylo v tomto případě.

Simona: Jak jsme říkali, 7. říjen je bod v historii. Okupace a apartheid tam byl dávno před 7. říjnem. Nechci zabředávat do srovnávání, pak se pro mě bere ta pozornost od toho, co chceme říkat a na co chceme upozorňovat.

Karolína: Psala jsem na to téma seminární práci a když jsem argumentovala, proč se nedívat na 7. říjen jako na nějaký samostatný výpad - samozřejmě, je to katastrofální a my to odsuzujeme, je to útok na civilní obyvatelstvo. Jen chci poukázat na to, že pár let před tím byly dvě dost významné operace z izraelské strany, jedna se jmenovala Protective Edge, druhá Lité olovo, kde můžeme opět vidět extrémní nepoměr obětí. Bylo to před 7. říjnem, takže to odporuje tomu tvrzení, že jde o “prvotní výpad”. Má to tak strašně dlouhou historii… Nemyslíme si, že to má nějakým způsobem tvarovat solidaritu.

 

V otázkách, ve kterých univerzitu kolektiv Proti dehumanizaci kritizuje, jsem se obrátila na mluvčího Masarykovy univerzity, Radima Sajbota:

 

Když univerzita rozvázala spolupráce s univerzitami v Rusku, proč je nerozvázala s izraelskými univerzitami?

Ruské napadení Ukrajiny má povahu plnohodnotné státní vojenské agrese, a hlavně nevyprovokovaného útoku na sousední suverénní stát. Zatímco současným izraelským vojenským operacím předcházely masivní teroristické útoky na Izrael ze 7. října loňského roku, které přinesly víc než tisícovku obětí a víc než 250 unesených rukojmích do Pásma Gazy.

 

Mlčení univerzity podle kolektivu znamená tichý souhlas s počínáním Izraele. Proč nejsou v této situaci stejné postupy, jako byly při útoku Ruska na Ukrajinu v roce 2022?

Postupy nejsou stejné, protože jde o dva konflikty s naprosto odlišným bezprostředním spouštěčem. Nejedná se zároveň o žádný tichý souhlas, univerzita cítí s utrpením civilistů jakéhokoli ozbrojeného násilí. Zároveň jí ale nepřísluší hodnotit vojenské postupy jednotlivých stran konfliktu, to bude řešit a řeší mezinárodní společenství a soudní instituce, nikoli Masarykova univerzita.

 

Vyjádření mluvčího univerzity Radima Sajbota ke kritice ohledně jednostrannosti, nevyváženosti a nekritické podpory Izraele:

“Univerzita je demokratickou institucí a ta je ze své podstaty založena na diskusi, výměně myšlenek, názorů, často třeba i protichůdných. A to se také na naší půdě děje. V lednu jsme zde měli konferenci s názvem Tvé jméno je Izrael, kterou pořádal Historický ústav filozofické fakulty a Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. V březnu na naší půdě proběhl pro změnu vzdělávací cyklus Proti dehumanizaci: případ Palestiny a Izraele, který se uskutečnil opět za podpory filozofické fakulty a fakulty sociálních studií, která organizátory podpořila také finančně, přičemž obě fakulty tuto akci propagovaly i na svých oficiálních komunikačních kanálech. Na ní se např. v roli řečníků objevili také odborníci z Masarykovy univerzity. Opravdu zde máme svobodu slova a ctíme ji.

Masarykova univerzita jako instituce odmítá roli arbitra v izraelsko-palestinském konfliktu, jehož stopy sahají minimálně několik desetiletí zpět a který se nepodařilo vyřešit za toto předlouhé období ani jeho přímým aktérům, ani významným světovým politickým silám. Do role arbitra tohoto historického sporu jsme se jako instituce nikdy nepouštěli a ani to není naše úloha. Nejsme soud, jsme vysoká škola, která poskytuje v prvé řadě vzdělání. Jako přední česká vzdělávací a výzkumná instituce si to z principiálních důvodů nemůžeme dovolit. I proto jsme v otázkách tohoto typu dlouhodobě zastánci institucionální neutrality, což je dáno naším závazkem k nezaujatosti a akademické objektivitě.

Masarykova univerzita v bezprostřední reakci na události ze 7. října 2023 ve veřejném prostoru pouze odsoudila masivní teroristické útoky na Izrael, neboť podobné činy vedou kromě velkého množství lidského utrpení nevinných velmi často jen k eskalaci konfliktu, a např. osobním dopisem rektora Martina Bareše také vyjádřila nejvyšším představitelům izraelských institucí, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, účast a nabídla pomoc. Totéž jsme nabídli, a to včetně např. nabídky urgentní psychologické pomoci, našim studujícím a pracovníkům, kteří se cítili událostmi z onoho dne dotčení. Tato nabídka pomoci byla určena všem bez omezení, z této nabídky psychologické pomoci nebyli vyjmuti ani palestinští studující Masarykovy univerzity. O nekritické podpoře Izraele skutečně nemůže být řeč. Např. v létě jsme obdrželi od jedné elitní izraelské univerzity nabídku na pořádání společné konference na naší půdě, kterou jsme odmítli. 7. října letošního roku se zase, tedy rok po teroristických útocích na Izrael, uskutečnil na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity tzv. kulatý stůl, který organizovala studentská sekce Mezinárodního politologického ústavu (IIPS), kde se za účasti odborníků z Masarykovy univerzity hovořilo o aktuální situaci v Izraeli, Palestině i na Blízkém východě. Vše proběhlo zcela svobodně, debatu nikdo neomezoval ani necenzuroval, zaznívaly různé názory od odborníků i z publika.