Vysokou školu má spousta Romů, je to o přístupu, říká učitelka romologie

Brno - Vyrůstala v romské rodině na západě Slovenska, má vysokoškolský titul, učí základy romologie a pomáhá romským dětem nejrůznějšími projekty i dobrovolnickou činností. Zakládá například klubovnu, kde se děti budou učit na hudební nástroje, budou si moct půjčit knížku nebo se setkávat s ostatními. „Mám titul, ale jsem především matkou. Chci pomoct ostatním, když můžu,“ říká Margita Michaelová.

Jak vzpomínáte na své dětství? Měli jste tradice, které jste s rodiči dodržovali?

Myslím, že jsme docela tradiční, vyrůstala jsem ve velké rodině, kde bylo hodně tetiček, strýčků a bratranců. Babička s námi spala v pokoji, učila nás, jak se máme modlit. Také hodně zpívala a na Vánoce se vždy po večeři hezky oblékla, obcházela dům po domě a zpívala sousedům Tichou noc. Brávala nás i s sebou ,a když už nemohla chodit sama, převzali jsme tradici po ní. Toho si moc vážím a ráda na to vzpomínám.

Kdy jste se přestěhovala do Čech?

Když jsem skončila vysokou školu, chtěla jsem práci v oboru, který jsem vystudovala - v sociální sféře. Našla jsem nabídku v Brně, a tak jsem to zkusila. S dcerou jsem se v roce 2008 přestěhovala.

Nepřemýšlela jste někdy, že byste na Slovensku zůstala?

Původně jsem opravdu chtěla zůstat, chtěla jsem pracovat v romských osadách, kde jsem měla praxi. Velmi mě to tam oslovilo, cítila jsem, že mám potřebu pomáhat lidem. Práce tam ale v té době bohužel nebyla. V Brně jsem mohla pracovat s rodinami ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Bylo pro vás stěhování ze západního Slovenska do Čech těžké?

Měla jsem s sebou nějaké peníze a kamarádka Slovenka mi pomohla s bydlením. Vydělávala jsem málo peněz, ale práce mě bavila. Dcera přešla do české školy, kde se ale necítila bezpečně, takže jsem to musela řešit s psycholožkou. Já jsem se postupně dostala až ke kultuře a k historii Romů, pracovala jsem v Muzeu romské kultury, kde jsme měli i povinnost odučit pár kurzů na Masarykově univerzitě.

Jaké to pro vás bylo v roli učitele?

Zprvu to bylo strašné, nikdy jsem neučila. Nevěděla jsem, jak ze sebe dostat myšlenky ven. Když jsem měla jít přednášet, měla jsem týden dopředu teploty. Musela jsem s tím začít pracovat. Teď už mě to baví a ráda se studenty diskutuji. Muzeum romské kultury je úžasný zdroj informací, propojila jsem své zkušenosti s tím, co jsem si přečetla a úplně mě to pohltilo.

Řekla byste, že je ze strany studentů zájem o studium romské kultury?

Abych pravdu řekla, myslím si, že studenti nejsou informovaní o tom, že takový kurz existuje. Učím základy romologie, ten předmět je ale volitelný a pro studenty počet kreditů nejspíš není takovou motivací. I menší skupinky studentů ale mají své kouzlo. Můžeme alespoň více diskutovat, vást to jako konverzaci.

Co děláte, když zrovna neučíte?

Právě dodělávám doktorát na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity obor sociální pedagogika a také mám spoustu dobrovolnických činností. Dřív jsem vše dělala na 120 procent. Byla jsem matkou, učitelkou i studentkou v jednom. Dnes už se na to dívám jinak. Je dobré se tolik nehonit, vybírat si a nejít pouze za penězi.

Podílela jste se i na projektu, který pomáhal romským dětem začlenit se do českých škol. Jak projekt dopadl?

Dělala jsem ve Společenství Romů na Moravě, kde ten nápad prvotně vznikl. Byly to ušlechtilé myšlenky, ale těžko realizovatelné. Je těžké změnit návyky rodin a přesvědčit ředitele, aby romské děti přijali. Mají tisíc negativních nálepek. My jsme chtěli, aby vše fungovalo, aby prospívaly a bylo jim tam fajn.

Mělo to úspěch?

Udělal se velký kus práce. Spousta dětí se dostala i na střední školy. Založila jsem Vzdělávání prospect, kde jsem založila sbírku knížek, které jsem jim pak půjčovala. Chtěla bych vytvořit prostor, kde se můžeme setkávat. Chtěla bych ukázat, že vzdělání nemusí být pouze stresem, ale může být i pohodové. Měli jsme tam holčičku, kterou ve škole šikanovali. Ještě před vznikem projektu jsme se setkávali, navzájem si radili. Já tam nebyla jako autorita, byla jsem tam jako matka.

Dnes fungujeme jako občanské sdružení. Děláme charitativní akce. Nemáme žádný rozvrh, setkáváme se, děláme si to po svém, svým tempem. Abychom rozjeli klubovnu, moc by nám pomohl nějaký grand, na ten ale nejspíše nedosáhneme.

Proč?

Chtějí po nás cíl projektu. Mám za sebou osmnáct let praxe a nevymyslím, ani kdybych se zbláznila, cíl projektu, který by podle jejich kritérií byl kvalitní. Chtějí vědět, kolika lidem moje služby pomohou. To nejde určit, můžu se jen domnívat. Nebudu projektovat lidi, nemůžu to garantovat. A nebudu lhát, bere mi to sílu.

Rodičům by pomohla lepší komunikace s učiteli

Když jste se setkávala s matkami a diskutovaly jste o školství, přišly jste na něco, co by se muselo změnit, aby to měly romské děti v kolektivech jednodušší?

Romské ženy by si přály lepší komunikaci s učiteli. Nemají s nimi dobré vztahy, bojí se jich stejně jako jejich děti. Bojí se s nimi komunikovat. Z tohoto důvodu nechodí na rodičovské schůzky, což není dobré. Není dobré se učitelům vyhýbat.

Často učitelé radí rodičům, aby na děti nemluvili romsky.

Ano, je to hrozné. Podle nich by měly problémy ve škole, i moji rodiče poslechli a neučili nás, mým rodným jazykem je tedy slovenština. Romové jsou přesvědčení, že svým dětem škodí, protože s nimi mluví rodným jazykem, to je podle mě rasismus. I proto se v klubovně chceme romštině věnovat, na stěnách máme fotografie slavných Romů, kteří něco dokázali, aby děti viděly, že to jde. Klubovna bude také sloužit pro to, aby mohli staří Romové děti učit na hudební nástroje. Máme tam klavír a kupovat budeme i další nástroje.

Je v romských rodinách motivace k tomu, aby děti pokračovaly ve studiu dál?

Já si myslím, že jo. Já to tak měla. Znám spoustu Romů, kteří mají titul nebo dokončili konzervatoře. Když neziskovky získají peníze na podporu vzdělávání, vždy se ta úroveň zase pozvedne. Na Cejlu vidím, že je tu mnohem více středoškoláků než před třinácti lety, jde to dopředu, nic není černobílé.

Setkáváte se i vy po dostudování vysoké školy s předsudky okolí?

Ano, ale jsem vycvičená se nenechat. U své dcery jsem se snažila vybudovat sebelásku a to, aby si z řečí lidí nic nedělala. Je to ale těžké, třeba v realitce vám neprodají byt jen kvůli tomu, že máte tmavou pleť. Lidi posuzují podle barvy kůže, ne podle schopností. To je škoda.