Promrhaný den mě mrzí, říká mladý podnikatel s cystickou fibrózou

Lukáš Hudeček se na první pohled může zdát “jen” jako velmi ambiciózní a úspěšný muž na svůj mladý věk. Většina lidí ale vůbec nemusí tušit, že svůj potenciál a své sny si plní i navzdory vážné nemoci. S cystickou fibrózou, kterou má v České republice asi 700 lidí, se Hudeček už narodil. Přestože průběh i léčba této nemoci bývá náročná, mladík může být svými úspěchy a svým přístupem inspirací každému. Za 24 let svého života stihl hrát baseball na extraligové úrovni, založit nejeden úspěšný byznys i studovat (byť studium přerušil) dvě vysoké školy a dálkově i manažerský obor MBA v Praze. „Nevím, jestli bych mohl být tak silným člověkem, jakým bych chtěl být, bez vynikajícího zázemí, které mám odmala,” vysvětluje Hudeček.

Jak momentálně vypadá váš běžný den?

Dříve ten den měl takové tři body, tři inhalace a různá dechová cvičení, kolem kterých jsem si musel poskládat všechen zbylý program. Inhaloval jsem ráno po probuzení, potom po škole, a ještě jednou večer před spaním. Po škole jsem míval vždycky nějakou sportovní aktivitu, to je zásadní pilíř mé léčby a taky mě to hodně baví. Kolem dospívání jsem začal inhalovat už jen dvakrát a poslední rok a půl, kdy mám nejnovější léky, tak jsem jeden z mála lidí, co to riskli a neinhalují vůbec. To neinhalování není doktory nijak doporučeno, ale ani zakázáno. Kromě léků a hlídání si věcí, kterým se musím vyhnout kvůli nějaké nákaze, ten den teď tedy pro mě vypadá jako den normálního člověka.

Hrál jste několik let vrcholově baseball, dostal jste se až do extraligy. Pomáhá vám sport při vaší nemoci?

My máme ten sport a konkrétně baseball v celé rodině velmi zakořeněný, já jsem se prakticky narodil s baseballovou rukavicí. Zároveň je to sport, který jsem se svými plícemi zvládal, protože nebyl tak fyzicky náročný. Kariéru jsem nakonec asi ve 20 letech ukončil, když jsem ztratil motivaci, protože jsem se svými dalšími už tehdy početnými aktivitami neviděl svůj život tak jednorozměrně zaměřený. Taky jsem se chtěl věnovat nějakým dynamičtějším sportům, které by mé plíce podrobily větší zkoušce. Takže jsem se plynule vrátil na regionální úrovni k florbalu, který jsem hrál do 12 let souběžně s baseballem, pravidelně hrávám i brněnskou tenisovou ligu nebo si s hobby hráči zahraji hokej. A na podzim jsem si zaběhl pětadvacítku.

Jakou výhodu tedy pro vás má sport?

Moje mutace této nemoci je ta nejběžnější a zároveň má středně těžký průběh, při kterém jde proti té nemoci nějakým způsobem bojovat, ale zároveň to není zadarmo. Fyzická aktivita zlepšuje kondici plic a zároveň je přirozeně čistí. Ale pro mě je sport priorita nejen kvůli fyzickému zdraví, ale i kvůli psychice. U sportu jsem na svou nemoc nikdy moc nemyslel, takže to vždy byla taková oáza psychické pohody. Velmi mi pomohla moje velká soutěživost. Vždy se mi líbilo vyhrávat různé zápasy a soutěže a neskutečně mě bavilo porážet zdravé lidi, to pro mě bylo takovým zadostiučiněním. Chtěl jsem vždy být nejlepší a platným členem kolektivu.

Souvisí ta soutěživost i s vaším podnikáním?

Myslím, že je to zase jiná část mé osobnosti, část, která ráda buduje a něco vytváří. Baví mě pozorovat jak něco vzniká, a vidět, jak věci fungují. Propojení sportu a matematiky, dvou věcí, které mě hodně baví, využívám při kurzovním sázení, kterému se věnuju už hodně dlouho. To je takový alternativní svět, který těžko vysvětluji lidem, kteří s ním nikdy nepřišli do styku, spoustu lidí se na to dívá jako na nějaké gamblerství, přitom to tak není. V rodině byly taky takové obavy, ale poté, co viděli mé výsledky, tak už se nebojí, že zadlužím celou rodinu a exekutoři nám přijdou klepat na dveře. Dnes jsem už několik let součástí malého sázkařského týmu, v rámci nějž se společně sázením skvěle uživíme. Zároveň jsme blízcí přátelé a bereme to jako náš životní styl. Na gymplu byly nějaké další projekty, jedním z nich byl třeba e-shop s náramky, z nichž výtěžek šel na Klub cystické fibrózy. Tato organizace mně a mé rodině velmi pomohla, takže jsem měl chuť jí to nějak oplatit.

Před téměř čtyřmi lety jste si s bratrancem a kamarády založili firmu Onglazz, která prodala skleněné desky za téměř 100 milionů. Jak se vám to podařilo?

Jako u hodně projektů, u kterých je nějaký úspěch, je myslím potřeba nějaká shoda okolností i spousta štěstí. To si myslím, že byl i náš případ. Velmi tuším pomohlo, že jsme začali v době pandemie, kdy byly obchody zavřené a všichni se přesouvali do online-prostředí, kde my už byli. Takže Vánoční sezony v letech 2020 a 2021 byly velké. Nikdo nám neradil, jak to dělat, takže se toho mnoho po cestě nevyhnutelně a i draze pokazilo. Tak to ale asi chodí, když dvacetiletí kluci udělají firmu, která vyroste padesátkrát více, než očekávali. Hodně jsme se tím naučili, což je na tom myslím nejlepší.

Proč jste z firmy odešel?

Už jsem z celého byznysového soukolí byl hrozně unavený, protože to bylo už téměř osm let, co jsem se v této oblasti intenzivně věnoval různým projektům, z nichž ten poslední byl ten největší. V mém věku většina lidí žije jinými starostmi, a mně postupně přestalo dávat smysl pokračovat. Měl jsem pocit, že mi to zasahuje do soukromého života, občas jsem ani nemohl moc dobře spát. Celkově se to odráželo na tom, jak jsem vnímal život a čas, přičemž já jsem na čas mnohem senzitivnější než zdraví lidé. Když jsem byl malý, tak jsem žil v tom, že se dožiju dvaceti let, když jsem pak dospíval, tak jsem si myslel, že se dožiju třiceti let, naštěstí se ta prognóza stále zlepšuje a teď už věřím, že se dožiju mnohem víc. Ale když má člověk nad sebou takovýto meč, tak si myslím, že nad tím svým životem nevyhnutelně přemýšlí jinak. To je i jeden z důvodů, proč jsem před lety odešel v půlce studia z vysoké, nerad totiž dělám věci, kde nevidím nezpochybnitelný smysl.

Jaký je váš přístup k času a k nemoci obecně?

Je spousta lidí, kteří promrhají dva tři dny a nic nedělají. A to já vůbec nedokážu, mě to pak hrozně mrzí. Lidem, kteří ví, že tady do těch osmdesáti budou, se žije pohodlněji než člověkovi, který ví, že má před sebou posledních pár let života. Nejhorší věc, co se pak může stát, když takový člověk žije naplno, je to, že opravdu v těch třiceti umře – alespoň však žil naplno a nečekal jen na svůj konec. Taky se však může stát, že prožije celý svůj život tak, jako kdyby měl umřít ve třiceti, a dožije se třeba devadesáti. A pak má celé ty roky intenzivní, zajímavý život a stihne hodně věcí. Takový člověk nepotřebuje žádnou externí motivaci, jeho motivace žít naplno je v něm hluboce zakořeněná a přirozená. A přesně tak žiju já. Je to jeden z darů, které mi moje nemoc dala.

Myslím si, že člověk může být sebestatečnější bojovník, ale pokud nemá dobré zázemí, tak je to hrozně těžké to zvládnout. Nevím, jestli bych mohl být tak silným člověkem, jakým bych chtěl být, bez toho zázemí, které naštěstí mám vynikající od mala. Mám rodiče, kteří se té nemoci postavili čelem. Do doby, než jsem o té nemoci dokázal přemýšlet, tak mi tu startovní čáru drželi nejlepší, jaká mohla být. Do života mi dodávali pozitivní přístup odjakživa, říkali mi, že můžu dokázat co chci, že ta nemoc mě nemusí zastavit. Vždy mě motivovalo to, že jsem pak viděl, co můžu dokázat, a abych to dokázal i nadále, tak jsem u té léčby musel vytrvat. Podle mě je to velmi propojené, ten přístup, co člověk dělá, čemu se věnuje.

Před asi dvěma lety jste jel na šestitýdenní cestu po Severní Americe, jak to šlo dohromady s vaší nemocí?

Tady tato cesta pro mě byla tím hlavním impulsem pro neinhalování, protože se mi s sebou nechtělo na těch šest týdnů tahat všechny inhalátory, sterilizátory a přístroje, prostě velký kufr věcí, který by stálo hodně peněz převážet. To už jsem bral také nové léky, které mi dobře fungovaly, tak jsem navrhl doktorům, že si ty inhalátory zkusím s sebou nevzít a případně hned sednu na letadlo a pojedu na kapačky rovnou z letiště. Nakonec to bylo v pohodě, snažil jsem se každý den cvičit, skákat, běhat, snažil jsem se to nějak přirozeně čistit, tak jak to dělám dlouhodobě. Hrozně jsem si to užil, bylo to po 22 letech prvních šest týdnů poprvé v životě co jsem neinhaloval. Ta cesta sama o sobě byla organizačně náročná, takže si ani neumím představit, že bych do toho řešil ještě inhalace. A když jsem se pak po těch šesti týdnech vrátil, šel jsem na kontrolu a měl jsem výsledky dokonce lepší, než když jsem odlétal. Takže teď už, kromě pár týdnů v roce kvůli nějakým infekcím, neinhaluji vůbec a musím zaklepat na dřevo, že zatím to funguje.

Na čem teď pracujete? Máte nějaké sny, které byste si chtěl splnit?

Momentálně studuji dálkově MBA obor v Praze. V minulosti jsem studoval čtyři semestry na MUNI na ekonomické fakultě, studium jsem ale i kvůli naší rozrůstající se firmě tehdy ukončil. Pak jsem ještě chvíli studoval ve Zlíně marketing. Teď jsem konečně se studijní volbou spokojený, baví mě, že je to velmi praktické a já jsem po svých praktických zkušenostech chtěl načerpat i teoretické znalosti o manažerství a podnikání, abych to vše celý život nedělal jen selským rozumem.

A určitě mám i spoustu toho, co bych chtěl poznat a zažít, ale jinak jsou to ta nudná abstraktní přání jako být šťastný, mít rodinu, vybudovat jí zázemí či najít si člověka, se kterým strávím zbytek života. Ono to možná zní nudně, ale myslím si, že to je strašně důležité. Teď jsem si také splnil jeden materiální sen a koupil jsem si kabriolet. Nedávno jsem s ním objel celý Balkán a byla to paráda. A další přání, kromě toho žít tak, aby mě to tady bavilo, teď nemám.