Rodičovství plánuje stále méně mladých lidí. Dítě už pro ně není povinnost, říká sociolog

Brno - Počet mladých Čechů a Češek, kteří plánují mít děti v následujících třech letech, klesá. A podobně je to i s dlouhodobým plánováním rodičovství mezi mladými lidmi. To vyplývá z dat výzkumu Současná česká rodina, na kterém spolupracují vědci z Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy. V něm odpovídalo na otázky ohledně plánování rodičovství téměř 6000 respondentů. „Lidé na nejistoty ve společnosti reagují tak, že nechtějí přijímat závazek rodičovství, potažmo dalšího rodičovství. Skutečnosti, jako je situace na trhu práce či nedostupnost bydlení, vedou k masivnímu poklesu rodičovských plánů,“ vysvětluje sociolog Martin Kreidl, vedoucí výzkumu Současná česká rodina. V rozhovoru objasnil některé okolnosti, které za poklesem plánování rodičovství stojí.

Respondenti ve vašem výzkumu odpovídali na otázky v letech 2020 až 2022 a podle vašich dat rodičovské plány respondentů klesaly. Jaké jsou hlavní důvody tohoto poklesu?

Naše zjištění poukazují především na ekonomickou zranitelnost a nejistotu. Ve výzkumu jsme sledovali celou řadu proměnných, které je mohou vyjadřovat. Dívali jsme se na proměnu rodičovských plánů podle vzdělání, příjmů, pracovních nejistot – zda má člověk krátkodobou nebo dlouhodobou pracovní smlouvu nebo obecně, jaký má výhled do budoucnosti a co si myslí, že se bude ve společnosti dít. Dívali jsme se na to, jak mají lidé zařízené bydlení a například právě lidé, kteří žijí v podnájmu revidovali své rodičovské plány podstatně více než ti, kteří žijí v bydlením vlastním. Tohle je široká škála proměnných, které ale všechny ukazují stejným směrem.

Lidé na zmíněné nejistoty reagují tak, že nechtějí přijímat závazek rodičovství, potažmo dalšího rodičovství. Ve společnosti došlo ke změnám, my samozřejmě tušíme, co se dělo – rostou ceny, inflace byla velká a došlo ke změnám na trhu s energiemi. Do toho se v roce 2022 s událostmi na Ukrajině přidala ještě nejistota geopolitická. Tyto skutečnosti pak bohužel vedly k masivnímu poklesu rodičovských plánů. A měnily se nejen plány, ale i reálné chování, které pozorujeme na poklesu počtu narozených dětí od roku 2021.

O jakém poklesu počtu narozených dětí se bavíme?

Počty narozených dětí klesají stále. V roce 2021 se narodilo v Česku přibližně 110 tisíc dětí, o rok později jsme na 100 tisících, následující rok na 90 tisících a v letošním roce se podle dosavadních odhadů dostaneme na číslo 80 tisíc. K takto rychlému poklesu během takto krátké doby nedocházelo ani v 90. letech. Tehdy jsme si mysleli, že procházíme nějakou demografickou krizí, protože tam byly velké poklesy v porodnosti dva roky po sobě, pak ale došlo k jakési stabilizaci. Takže současná situace je pro nás, musím říct, dost nová a trochu překvapující.

Hrála v tomto poklesu nějakou roli i koronavirová pandemie?

Když přišly první covidové uzávěry, mluvilo se hodně o tom, zda to nebude z hlediska rodinného života naopak prospěšné. Že by lidé na sebe měli více času a třeba by své plány na rodičovství mohli přehodnotit a rozhodnout se děti mít, ač to třeba neplánovali. Demografové a sociologové nárůst takzvaných „pandemic babies“ očekávali, a ještě v roce 2021 to tak dokonce vypadalo, nárůst tam totiž byl. Pak ale došlo ke zmiňovaným společenským změnám, které ten prudký pokles zapříčinily. Takže to vypadá, že pandemie vliv měla, ale musíme trochu rozlišit jaký, a jak na koho.

Jak se ten vliv tedy lišil napříč různými rodinami?

V rámci sběru dat do Současné české rodiny jsme udělali malý panelový výzkum, kde jsme se vraceli ke stejným lidem a zjišťovali, jak jsou na tom. Jednotlivé rodiny na covidové uzávěry reagovaly diametrálně odlišně – zhruba 40 % rodin tvrdilo, že jim to vztahy zlepšilo, že na sebe měli čas. A tady věřím, že se opravdu někteří rozhodli dítě mít. Vznikl ale protipól lidí, kteří si uzávěry neužívali vůbec, často protože je doprovázela pracovní nejistota. Tam pak samozřejmě žádné rodičovské plány nepřipadaly v úvahu. Čím déle situace trvala, tím více se vyhrocovala, a docházelo právě ke krizím v rodinách a partnerských vztazích, o kterých si myslím, že se propsaly i do plánování rodičovství.

S druhou vlnou sběru dat pro výzkum budete pokračovat v příštím roce, jaký vývoj očekáváte?

Hodně faktorů je externích a velká část lidí čeká na to, co se ve společnosti bude dít, protože se nevzdali myšlenky mít děti úplně. Čekají na to, jaká bude jejich situace s bydlením a s prací, jestli budou mít dostatečně vysoký příjem a jak věci dopadnou jak v partnerském životě, tak ve společnosti. Tohle všechno budou lidé zvažovat. Já osobně si ale myslím, že rodičovské plány se nevrátí na úroveň, na které byly v roce 2020. U některých lidí to totiž opravdu vypadá, že rozhodnutí nemít děti je pro ně trvalá situace. U některých je ale určitě naděje, že to období odkladu skončí, že to opravdu brali tak, že „v tuto chvíli není dobrá situace a uvidíme, jak se věci vyvinou“. Kolik takových lidí bude, by bylo momentálně trochu věštění z křišťálové koule, v lepším případě by to byla polovina.

Z vašich výsledků vyplývá, že nad lidmi rozhodnutými, že děti nechtějí, převažují ti, kteří stále pevně rozhodnutí nejsou. Je tedy zdrojem této nejistoty čekání na vývoj situace ve společnosti, spíše než přesvědčení, že nechtějí děti jako takové?

Je to tak, že těch stoprocentně rozhodnutých lidí je vždy méně než těch, kteří zvažují možnosti a alternativy. Lidé samozřejmě v průběhu života mění plány, ale z jiných zemí a výzkumů víme, že pokud jde o plány na rodičovství, tak se mění typicky směrem dolů. Takže lidé, kteří říkali, že chtějí dvě děti, po čase říkají, že by chtěli nakonec jedno. Ti, kteří chtěli jedno později tvrdí, že by nechtěli žádné. Málokdy se stává, že by rodičovské plány rostly opačným směrem. Lidé, kteří jsou rozhodnuti, že dítě nechtějí, si okolo této skutečnosti už často totiž zařídí celý život. Sociologicky je dobře popsaná pouze jedna typická situace, kdy se ty plány změní opačným směrem – a to stvrzení nového partnerství dítětem. Dá se říct, že je to tedy dost jednosměrná cesta, takže si troufám říct, že ke stabilizaci rodičovských plánů ještě nedojde.

Co dalšího ještě hraje roli?

Důležité je si uvědomit, že v české společnosti v současnosti neexistuje žádná silná norma, která by říkala, že je jakási povinnost mít děti. Není to ale tak dávno, kdy děti měli opravdu všichni, kteří je fyzicky mít mohli. Ještě před dvaceti lety se v našich výzkumech ukazovalo, že tři čtvrtiny lidí si myslely, že je opravdu potřeba mít děti. S tvrzením, že žena potřebuje mít děti, aby prožila plnohodnotný život tehdy v dotaznících souhlasila většina lidí. Ve výzkumech z posledních let počet ze tří čtvrtin klesl na méně než 40 %. A když se podívám na nejmladší generaci z těch, kteří by děti reálně mohli mít, tam jsme na zhruba 20 % lidí do třicítky. Pro všechny ostatní už to není povinnost, ale možnost.

Má na tuto statistiku vliv to, že dnes mají lidé víc možností, ať už pracovních či jiných?

Konkurenční cíle rozhodně hrají roli. Ať už se jedná o kariéru nebo volnočasové zájmy, jako je cestování po světě, lidé dnes mají opravdu spoustu možností. A možná že právě v jejich konkurenci dnes to rodičovství zkrátka prohrává, protože třeba není tak atraktivní. Důležité je si uvědomit, že ta hodnotová změna je v pozadí. Nikdo a nic vás k ničemu nenutí a svobodně si můžete vybírat, zda děti chcete mít. Občas samozřejmě můžete narazit na lidi přemýšlející více tradičně, kteří s vámi budou mluvit stylem „když nemáte děti, tak…“, ale výrazně se to ve společnosti omezilo a tohle se spíše neděje.

Z vašich dat vyplývá, že mladí lidé s vysokoškolským vzděláním plánují děti ve vyšší míře než ti se vzděláním nižším. I přesto ale došlo k poklesu dlouhodobých rodičovských plánů právě u těch s vysokoškolským vzděláním. Proč?

Zdá se mi, že je to dané převážně věkovým profilem vysokoškoláků, kteří jsou v populaci mladých lidí ve chvíli, kdy dostudují, trošku starší. Dostáváme se tak tady přirozeně rychleji blízko k jakési hranici, kde si říkají, že na děti už mají věk a pokud to neudělají teď, tak dost možná nikdy. Roli pak hraje vědomí toho, že s rostoucím věkem klesá plodnost, rostou potenciální zdravotní komplikace. Může se totiž snadno stát, že si člověk řekne, že situace není dobrá, ale že v tom případě už je nebude mít asi nikdy.

Pokud je to ale zapříčiněné tím věkovým profilem, neuvažoval by obdobně stejně starý člověk akorát s nižším vzděláním?

Ne tak docela, protože průměrný věk lidí s nižším vzděláním, kteří dokončí školu a nad rodičovstvím přemýšlí, je v praxi také nižší. Oproti vysokoškolákům mají větší manévrovací prostor na to se rozhodnout, kdy děti chtějí mít. Mohou si tedy říct, že teď není ideální situace, například ekonomická či z hlediska bydlení, takže to zváží třeba za 3 roky – a stále to bude z hlediska zdravotních komplikací nebo plodnosti v pořádku. Vysokoškolák, který je v průměru o 5 let starší, takový manévrovací prostor nemá a je si vědom rizik, které s rostoucím věkem přicházejí.

Jaké faktory pokles plánování rodičovství ještě ovlivňují?

Bojujeme s ideální představou toho, co znamená rodičovství a co znamená to dítě. Někteří lidé o dítěti nechtějí uvažovat například v situaci, kdy by hrozilo, že se narodí s nějakým handicapem. To už by se totiž neslučovalo s ideálem, jak by dítě mělo vypadat. Obecně se zvýšily naše standarty na rodičovství i na děti, které potom brání vůbec nad rodičovstvím uvažovat. Všude jsme zahlceni příručkami a blogy, jak být ideální matkou nebo otcem, což vede lidé k přemýšlení, zda jsou vůbec schopní dostát těmto nově definovaným standartům na to, stát se rodiči.