Ukazujeme, že řešení klimatické krize existují a svět může fungovat i jinak, říká studentka

Brno - „Je důležité dávat najevo, že nám současné problémy nejsou jedno," říká studentka Amálie Rút Tesařová, členka kolektivu Univerzity za klima. V pondělí začala na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity každoroční stávka skupiny Univerzity za klima, která působí od roku 2019. Letos se stávky konaly už v Praze a Olomouci a ta brněnská, která se od předchozích ročníků liší tím, že účastníci již nebudou v atriu fakulty přespávat, potrvá až do středy a vyvrcholí veřejným pochodem ulicemi. Skupina připravila pro veřejnost také edukační program, který zahrnuje přednášky, workshopy a debaty."Dokud se věci nezačnou měnit, bude to pořád potřeba. Ať už demonstrace, pochod nebo stávka, která zároveň slouží i jako vzdělávací platforma,“ komentuje Amálie Rút Tesařová.

Jak byste ve zkratce představila projekt Univerzity za klima?

Kolektiv Univerzity za klima je seskupení mladých lidí, kterým není jedno jejich budoucnost a stav, ve kterém se teď svět nachází. Pravidelně se scházíme a řešíme tato témata a to, jak na ně reagovat a jak je přinášet do veřejného prostoru různými způsoby. Neřešíme jenom globální témata, ale i lokální – angažovali jsme se například v otázce výstavby lanovky v Brně, kdy jsme spolupracovali se spolkem Černá křídla nad Brnem.

Odkdy vás osobně trápí klimatická krize?

Už dlouho. Mám pocit, že asi nedokážu přesně určit věk nebo bod, ve kterém se moje pocity zlomily. Už na střední škole jsem chodila na stávky Fridays for Future, protože pro mě měly velký význam. Klimatická krize mě však trápila i předtím – informace, které ke mně přicházely, mě hodně rozesmutňovaly. Procházela jsem si obdobím silného environmentálního žalu, které se ve mně překlopilo, když jsem nastoupila na vysokou školu. Připojila jsem se ke skupině Univerzity za klima, což ve mně probudilo potřebu něco dělat. Začala jsem organizovat akce, pracovat v kolektivu a upozorňovat na krizi. Být aktivní mi pomáhá se cítit méně smutně. Je to pro mně způsob, jak mít pocit, že dělám, co je v mých silách.

Co byste poradila lidem, kteří také trápí psychické potíže způsobené klimatickou krizí?

Vím, že organizování a působení v nějakém kolektivu nemusí být pro každého. Pro mě to však byl nejefektivnější způsob, jak se vypořádat s klimatickým žalem. Netrápila jsem se s tím doma, ale šla jsem mezi lidi, kteří to cítili velmi podobně. Když člověk nezvládá, je důležité požádat o pomoc. Zároveň mi ale přijde důležité nezavírat před problémy oči – je naprosto v pořádku cítit takové pocity. Tyto pocity jsou pochopitelné a normální. Nejlepší možností mi připadá otevřeně o nich mluvit s ostatními lidmi. I pro to je vytvořený prostor v Univerzity za klima. Člověk najednou vidí, že v tom není sám a že se s tím dá něco dělat.

Na svých stránkách máte napsáno, že už poněkolikáté vstupujete jako studentstvo vysokých škol do stávky, během které nebudete sedět doma, ale začnete tento svět tvořit už teď. Jak ho tvoříte?

Myslíme to tak, že v atriu na Fakultě sociálních studií vytvoříme prostor, kde se můžeme potkávat nehierarchicky –bez struktury toho, že je někdo nad někým. V otevřeném prostoru mluvíme o věcech, které nás trápí a které tady jsou. Snažíme se starat jeden o druhého. Velký důraz klademe na komunitu, kolektiv, solidaritu a organizování se. Tím odpovídáme na současný společenský tlak, který je často namířený k soutěživosti, rivalitě a individualismu. Snažíme se ukázat, že to jde i jinak.

Co je podle vás nejdůležitější bod letošní stávky?

Velmi důležité je propojení různých krizí a systémových příčin, které za nimi stojí. Lidé často vnímají klimatickou krizi, krizi bydlení nebo energetickou chudobu jako oddělené problémy. Protože jsou tyto příčiny systémové, máme často pocit, že si za ně můžeme sami. Někdo třeba může mít dojem, že když si vezme plastový pytlík místo vlastního, zabíjí planetu. Nebo že když nemá kde bydlet, je to jeho chyba, protože se málo snaží. Univerzity za klima se snaží ukázat, že to tak vůbec není. Naopak, tyto krize nejvíce dopadají na zranitelnější skupiny, například na chudší části populace, které na nich nesou nejmenší vinu. Chceme upozorňovat na tuto nerovnost a zároveň na propojenost všech těchto problémů. Je důležité o nich přemýšlet komplexně, jako o vzájemně propojených. A jedním z nástrojů změny je právě vystoupit z vlastní bubliny – přestat si myslet, že to musíme zvládnout sami, a jít za ostatními, abychom to řešili společně. Už jen to, že o těchto tématech začneme mluvit, je důležité.

Stávku už několik let pořádáte v období sedmnáctého listopadu. Nebojíte se, že je pozornost lidí namířena spíš na den studentstva než na vás a vaše poselství?

Samozřejmě to může být riziko, ale my si stávkou bereme sedmnáctý listopad trošku zpátky. Neříkáme, že nejsme vděční za to, že žijeme ve svobodě a v demokracii, ale snažíme se upozorňovat na to, že systém i nadále není spravedlivý a že je tady spousta problémů, o kterých bychom se měli bavit. Sedmnáctý listopad je o občanské angažovanosti a o studentstvu. Všechny tyhle prvky bereme a transformujeme je do současnosti.

Oproti Praze a Olomouci bude stávka v Brně trvat tři dny, proč tomu tak je?

Jednotlivé městské buňky jsou v tomto ohledu poměrně autonomní. Samozřejmě se nějak koordinujeme, ale každé město si rozhoduje, jak stávka bude vypadat. My jsme se rozhodli pro tento formát, protože na něj máme kapacity. Přišlo nám skvělé dát si prostor na dva dny vzdělávání, debaty o krizích, propojení a kontextu. Ale také pro nás bylo důležité mít pochod, který má být hlasitý a viditelný v ulicích. I když je stávka uvnitř školy dobře viditelná, stále zůstává nějakým způsobem uvnitř, což může být bariérou. Proto ten pochod musí probíhat venku.

Zmiňovala jste, že se jako kolektiv soustředíte i na lokálni problémy. Co je podle vás nejakutnější český problém, který je třeba řešit?

Aktuálními tématy jsou určitě uhelné elektrárny, špatná péče o české lesy a obecně i o krajinu. Především si ale myslím, že všechno závisí i na politické reprezentaci. Nemám pocit, že téma klimatické krize dostatečně zaznívá s náležitou vážností. Není dostatečně akcentováno, že bude přibývat výkyvů počasí a bude s tím třeba něco dělat. Ale jedním z největších problémů je vliv oligarchie a lidí, jako je například například Daniel Křetínský, kteří planetu přímo devastují a vydělávají na tom.

Na co lidi nejvíce slyší?

Teď se snažíme říkat vše otevřeně a nebát se mluvit. Je potřeba věci měnit. Myslím si, že se nám hodně osvědčilo budovat komunitu, která není jen pracovní kolektiv. Zároveň je pořád těžké hledat, jakým způsobem komunikovat, protože už se asi s většinou lidí shodneme, že se klimatická krize děje teď a tady a že je to problém. Hodně lidí má ale pořád ještě asi pocit, že kvůli tomu není důvod stávkovat nebo dělat veřejné akce. Našimi stávkami chceme dokázat, že tam důvod je. Situace je vážná a výrazně ohrožuje život lidí nejen teď, ale i do budoucna. Chceme vytvářet program, který je zajímavý, pestrý, kam zveme odborníky a odbornice, kde jsou přednášky, workshopy, a mnoho dalšího. Děláme věci vstřícné a otevřené. Pak už je jen otázka, jak to kdo vnímá.

A cítíte se být vyslechnuti?

Jak kdy. Mám pocit, že hodně často slýchám otázky, proč křičíme na ulicích a nejdeme racionálně diskutovat s lidmi, ale mně přijde, že prostor univerzity patří i mně a já v něm chci být víc slyšet. Jsem otevřená dialogu a celý kolektiv je mu otevřený. Ale ve chvíli, kdy jsou to jen bezpředmětné útoky, které nic moc neříkají nebo jsou hodně osobní, tak je těžké komunikovat

Co považujete za dosavadní největší úspěchy Univerzity za klima?

Mně přijde neskutečně důležité, že se stávka uskutečnila a dělá jí kolektiv, který funguje kontinuálně přes rok. Je pro nás je stěžejní, že se kolektiv nerozpadl, lidi chtějí organizovat a potkávat se. Jako největší úspěch považuji, že jsme zvládli uspořádat několik akcí během tohoto roku. Už jsme měli pub quiz o Danielu Křetínském nebo jsme dělali benefiční kulturní večer. Jsem ráda, že téma klimatické krize pořád přinášíme do prostoru a baví nás to.

Minulý rok jste měli v prohlášení a požadavkách vytyčené tři body, které se ale zatím ani nenaplnily. Je to důvod, proč je vaše prohlášení letos více obecné a neobsahuje žádné konkrétní požadavky?

Velkou roli hraje změna zaměření. V minulých letech byla stávka zaměřená hodně na vládu, letos se soustředíme spíše na studentstvo. Stávku děláme jako vzdělávací akci právě proto, aby si víc lidí uvědomilo už zmiňované propojování různých krizí. V prohlášení shrnujeme, proč je stávka důležitá, o co v ní vlastně jde a za co je. Potom je tam popsaná i vize světa, který by podle nás byl fajn. Na konci prohlášení je výzva k podpoře, kterou nám už spoustu lidí vyjádřilo svým podpisem.

Co Vás motivuje pokračovat i nadále ve vaší činnosti?

Na jednu stranu je tam samozřejmě pocit krize, který nás skutečně tlačí, a někteří z nás už mají konkrétní zkušenosti a vidí ty krize kolem sebe. Tyto vícevrstvé krize se dotýkají každého z nás. Zároveň cítíme negativní tlak, ale i snahu něco změnit. Nepřihlížíme, ale podnikáme konkrétní kroky. Velkou motivací je také kolektiv, jsme víc než jen jednotlivci, a vidíme, že věci se dají zorganizovat a mají dopad. To, že stávku děláme v atriu, ukazuje, že věci mohou být jiné. Nabízíme alternativy a ukazujeme, že svět může fungovat jinak.

Máte stále naději v lepší zítřky?

Naděje tam je stále. Nejsme naivní – víme, že se jednoho dne neprobudíme a všechno bude v pořádku, ale máme naději v růst solidárních kolektivů a v konkrétní případy, kde fungují modely založené na vzájemné péči. V tom vidím velkou naději, i když víme, že to není jednoduché.

Myslíte si, že je česká společnost otevřená změnám?

Já si úplně nemyslím, že bych byla v pozici to hodnotit. Mně spíš přijde, že je česká společnost do značné míry zastřená krizemi, o kterých tady mluvíme. Mnozí lidé čelí konkrétním problémům, jako je krize bydlení, energetická chudoba nebo skutečnost, že někdo pracuje na plný úvazek a stále si nemůže dovolit důstojný život. Hodně se mluví o tom, abychom byli vděční za svobodu. Ano, vděční být můžeme, ale zároveň bychom měli otevřeně mluvit o tom, že mnoho lidí v české společnosti je systematicky znevýhodněno – ať už jsou to menšiny nebo ženy. Nechci ale říct, že česká společnost není otevřená změnám, protože to by bylo trochu nadřazené. Mnozí lidé v těžkých životních podmínkách prostě nemají čas nebo energii na to, aby se zajímali o to, co se děje třeba v Kongu nebo v Palestině. Myslím si, že kdybychom začali více komunikovat a upřímně se zajímat o životy ostatních, zjistili bychom, že ti lidé by o změnu stáli, ale možná ani nevědí, že je vůbec možná. Nevidí alternativy, protože se k nim nikdy nedostanou.